Narodil se 5.11.1888 ve Pcherách č.11 a zemřel 5.10.1969 ve Vinařicích Koněvova 364.
Ačkoli už jeho otec byl horníkem (naposledy na dole Jan), jeho cesta nevedla ke kladenským šachtám přímo. Po ukončení obecní školy ho pro slabou tělesnou konstituci na důl nepřijali a na nedostatečné fyzické vyspělosti ztroskotala i jeho snaha nastoupit do průmyslového podniku ve Slaném (Bolzánka). Proto v období 1904-14 působí na různých místech v praze jako číšník, na což nevzpomíná také zrovna v dobrém.
O přesun zpět na Kladensko a do hornictví se postará jeho úspěšnější bratr Josef, který ho ukryje před odvodem na vojnu do velkodolu Mayrau. Zde působí v administrativě a odtud se také odvíjí jeho zájem o zdejší hornickou historii. Někdy v této době si bere za ženu Annu Benešovou, se kterou má dvě dcery - Františku (Kvílice) a Gertu.
Od roku 1926 začíná cíleně studovat podklady o vzdálené historii hornictví Slánska, Kladenska, Novostrašecka a Otvovicka, o které publikuje články ve Svobodném občanovi, A-zetu, Svobodě atp. Zárověň prodělá osobní spor se vzdělavatelem Sokolské župy Budečské v Kladně Karlem Pátkem, který na něj pošle několik hanopisů jeho nadřízeným. Jeho trable tím však teprve začínají.
V roce 1939 je totiž přeřazen na elektrárnuTheodor, kde ho roku 1942 udá bývalý komunista místní elektrikář Václav Karásek jako člověka III.třídy nepřátelského říši. Protože je jím udáno hned několik jeho spolupracovníků včetně jeho nadřízeného, který je občanem Říše, vyšetřování se táhne a nikdy není uzavřeno. Okupaci tedy přežije bez větší újmy, ikdyž zmiňuje, jak celou noc pálil spisy a knihy v kamnech. Jeho tvorba je však zachycena v publikovaných článcích v tehdejších časopisech.
V rpce 1945 nastává v jeho životě zlom, ne však k lepšímu. Tentokrát je obviněn pro změnu z kolaborace s Němci a to hned 9.května, na základě kterého je už 30.května zatčen a arestován v žaláři ve Slaném Věznění pro zdravotní komplikace málem nepřežije, ikdyž je výnosem č.j. 251/45-M omilostněn dne 19.srpna 1945. Po příchodu z vězení a nemocnice se dozvídá, že mu neznámí "dobrodinci" vyrabovali dům a sídlí v něm vojáci Sovětské armády.
Po uzdravení nastupuje zpět na Mayrau do administrativy, protože jeho místo obsadil Josef Karlík, který se svého místa odmítá vzdát. V roce 1947 absolvuje státní kurz pro podnikové archiváře a kronikáře a zpracovává několik dokumentů pro SUŽD n.p. , jak sám píše "podle vzoru M.Gorkého". Do důchodu odchází v roce 1951. Píše další a další články, z nichž však mu vychází jen minimum.
František Josef Rež, přes své beletristické spády a komplikovaný sloh plný nepodstatných odboček, je důležitou osobností velmi úzké skupiny místních hornických historiků. Už jen pro metodu "pozvi na pivo a nech ho vykecat", kterou často používal a tak se mu podařilo zachytit řadu zajímavých detailů, které "velká historiografie" nikdy nemohla zachytit. Druhou stranou této metody je, že jsou data takto získaná plna nepřesností, což se mj projevilo na tvarování historie Libovockého dolování, které ovlivněno tímto přístupem, je v lieratuře celkem slušně deformováno, což ovšem nevadí dalším a dalším přejimatelům jeho textů.
Je proto škoda, že se doposud nenašel nikdo, kdo by jeho často nikdy nepublikované texty sebral a vydal, byť v malém nákladu, proto, aby jeho bádání zůstalo pro budoucí generace zachováno. A když se jeho články probírám, bude asi nutné je zbavit různého ideologického balastu, který autor přidával zřejmě ve snaze zatraktivnit článek redaktorovi, aby byl vydán. Také je velká škoda jím pořízených fotografií, po kterých v dokumentech zůstaly pouze žlutavé fleky se zbytky lepidla, nebo prázdné růžky.
Prostě - na zhodnocení jeho práce dosud, bohužel, marně čekáme.
