VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > Z DOBOVÉHO TISKU > Kopal jsem uhlí ve Francii 1924

Kopal jsem uhlí ve Francii 1924

Kopal jsem uhlí ve Francii.

 

.
Byla to tehdy spíše touha po dobrodružství, která mne na podzim v roce 1924 vedla do Prahy do náborové kanceláře. Byl jsem svobodný a podepsal jsem smlouvu na jeden rok - tím přece nemohu nic ztratit, myslil jsem si. A toto rozhodnutí mne stálo osm let práce pro Francii.
.
Všichni jsme přijeli do Toul a odtud nás rozdělovali podle potřeby. Já jsem se dostal do oblasti Pas de Galais. Blízko bylo velkoměsto Lille a naše hlavní kancelář (Grand bureau) v Billy Montignes. Bylo zde 27 dolů v malém revíru. Přidělili mne na důl č. 9 (fosse neuf). Doly prý patřily nějakým kněžím, ale já jsem svoje zaměstnavatele nikdy neviděl. A hned asi za čtrnáct dní po příjezdu jsme vystupovali v rolí stávkokazů, aniž jsme o tom věděli. Do práce nás vodili garde mobile. To je na česky ozbrojení dozorci. A ti nás chránili před hněvem stávkujících, kterým jsme nerozuměli. V partě jsem měl samé cizince. Byli tu Maďaří, Italové, Poláci, Rusové, Němci, Marokánci, Alžířané a Bůh ví, kdo ještě. Francie po první válce byla ještě mocná a ve světě hrála prim. Měla peníze a dřeli pro ní cizinci mnoha národů.
.
Kamenouhelný důl byl asi 1.100 m hluboký. První šichtu jsem dostal zapínat pod svážnou asi 200 vozů denně. Ale představte si, že jsem stál 30 cm ve vodě a v kožených rybářských botách jsem na směnu a ze směny musel přenášet dozorce a havíře, aby se nenamočili. Víte, co to bylo za práci, když vypadl vůz. Odmítl jsem pracovat. Nikdo mne nerozuměl. Smlouva sice zaručovala určité pracovní podmínky, ale koho jsem se měl tady dovolat? Teprve třetí šichtu jsem si trochu němčinou a ukazováním vymohl dělat jen 7 hodin v VlII. třídě misto 8 hodin v VII. třídě. To bylo asi 14 franků denně a nějaké přídavky.
.
Trvalo 2 roky, než jsem se dostal na předek, ačkoliv jsem havířinu znal. To už jsem měl pod tou úpadní vodu svedenu, ale reuma jsem měl také.
.
Ve Francii jsme dělali jinak. Byli jsme svlečeni, uhlí se jen píchalo pikem. Střílelo se jen na chodbách a příbírka. Mzda byla denní. Ale musel jsem napíchat 18 až 20 vozů a všechno uhlí přeházet k chodbě. Mocnost uhlí byla kolem jednoho metru. Uhlí bylo křehké a ze všeho se dělaly brikety. Uhlí se bralo od šachty, nestahovalo se k šachtě. My jsme dělali takové zátinky, asi 1 metr široké a 8 m dlouhé kolmo na chodbu. Ráno se těžilo, odpoledne podhazovalo. To byla také zvláštnost. Vyuhlené dílo se hned podhazovalo nebo šmantovalo vodou materiálem z překopů, z chodeb nebo i se shora. Šetřilo se dříví. Lampy byly benzinové.
.
Hygiena neexistovala. Na velkou stranu se chodilo do vozu, ať byl plný nebo prázdný. Koupelny nebyly. Bydlili jsme v koloniích na dole. To vždycky nějaký ženatý cizinec si vzal takových 10-12 svobodných na stravu. Pro nás vařila žena jednoho Maďara. Bylo nás ubytováno 5 až 6 v místnosti. Stravu za den jsme platili 12 franků. Scházel zde rodinný život. Co jsme vydělali, to jsme zase pustili. Chodilo se na knížku do estaminetu. To je taková kuřárna, restaurace. V půli měsíce nebo í dříve, už peníze nebyly. Z hospody se chodilo v houfu. Nebylo zvláštností, že Marokánci hodili někoho do kanálu nebo zapíchli. Jejich postaveni bylo nejhorší. Byli spise jako zajatci. Nenáviděli Francouze, národně osvobozenecký boj byl už tehdy v pohybu. V tomto prostředí jsem nakonec ztrávíl 8 let.
.
Nedávejte výpověď, říkal hlavní inženýr, prácí nikde nedostanete, je nezaměstnanost. Skutečně. Kdo opustil prácí, byla mu odebrána carte identité - knížka, kterou musel mít stále u sebe. Protože najít do 8 dnů zaměstnání bylo tehdy v nezaměstnanosti nemožné, byli cizinci vypovídáni. Peníze se snadno utratily, takže mnoho dělníků se vracelo domů do vlasti pěšky.
.
Dnes žiji spokojené s rodinou a nic mně neschází. Nechtěl bych se vrátit. Přece vzpomínám na vás, havíři douce France - sladké Francie, Vzpomínám si na slavné První máje, ve kterých se dělnici domáhali alespoň větších drobtů s bohatých stolů těch horních deseti tisíc. Vzpomínám na kamarády, kteří většinou chodili v modrých kombinesách, jak se dnes asi dusí v atmosféře amerických cetek a spotřebního braku. My stavíme přehrady a průmysl - vy děláte voňavky a přeměňujete továrny na opravny amerických leteckých motorů. Jednou vám investice a nové továrny budou chybět.
.
Osm let jsem u vás sloužil v revíru, který dával tolik uhlí. Byli jsme tam skoro sami cizinci a přesto žádný z nás za celou tu dobu neměl právo základní - právo volební.

Adolf Mraz, úsek RAKO 1954

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky