Vzpomínka na zašlou hornickou slávu na Kladensku
Josef Čurda (Kladno) – opsány podstatné výňatky
Je neděle 4.července 1886, den slavnosti svatoprokopské.
Nebeská klenba blankytně modrá, čistá, bez obláčků. Už několik dní předem celý sbor andělíčků smýčil, myl a leštil nebeskou báň, aby odpovídala svým vzhledem slavnostnímu dni. Slunce zářilo dvojnásob a nitrem lidského srdce rozlévalo se radostné vzrušení – odlesk slavnosti.
Neměl jsem již stání doma a honem, honem ven, pod tu svátečně umytou klenbu nebeskou, kde vstávala a probouzela se k zářivému životu slavnost svatoprokopská a sláva kladenského hornictva a hutnictva.
Jaká radost, jaký shon...
Tu ubíraly se hloučky již v kroj oděných havířů, tu zase hutník, dva , čtyři – a hle, tu hudebník jde. - Je od císařských, má červený chochol na čáce, má krásně do zlata vyleštěný nástroj hudební a sotva shlédneš celého od hlavy až k patě, už zase jiný horník, jiní hutníci – mezi tím pro pestrost zase jiný hudebník s bílým chcholem od váňovských a nese si zase tak krásný lesklý nástroj – a všichni ubírali se na svá stanoviště, odkud mají pak vyjíti k slavnosti na kladenském náměstí.
Bože té pestrosti, té nádhery krojů, té krásy a lesku hudebních nástrojů, to slunko vše ještě ozařující, to byla pohádka, to byla vtělená radost sama v našich chlapeckých duších a srdcích. Až chvěl jsem se radostí – pak zase obavou, jestli já, dešsetiletý, to všechno do podrobna shlédnouti stačím – a zda stačí mé chlapecké srdce projevit nade vším dostatečnou radost.
Vždyť bylo vše tak krásné, protože snad chlapecká duše ještě bez starosti – a chlapecké srdce bez žalu...
Na náměstí bylo živo, zářivě, prapory vlály, na horní části náměstí vprostřed okrášlovali již oltář pro polní mši připravený a o něco doleji od oltáře okrašlovali hotovou již tribunu pro vzácné i vzácnější hosty.
I ten skřítek horní (dnes na náměstí Svobody – poznámka z roku 1930!) nechal v ten den na rynku z roztržené skály tryskat vodu. - Jak by to vše nezajímalo!
I lidu kladenského a okolního na náměstí nespočetně – nedočkavost vládla všemi,
Pojednou se ozvalo: „Už jdou, - už jdou!“ a z dáli jako bys slyšel ozvěnu tónů, tu silnějších, tu slabších. - A ještě mohutnější vlna radostného vzrušení nás uchvátila. Vzhůru! Nám chlapcům bylo to vlastní, bylo to vrozeno již, vyjít takovému hornickému sboru – takovým hudbám s červenými, bílými nebo žlutými chcholy vstříc. - A blahé paměti – my hoši, byli ještě uznalejší, my nevyšli, my běželi jim v ústrety, někdy až někam dolů k Václavce, někdy až nahoru k Thienfeldu.
My je vítali, ty horníky a hutníky, zvláště pak hudebníky, ať císařské, ať váňovské nebo rapické – my vítali jiskřícími zraky ty vedoucí ošavlené inženýry – my chlapci vítali celou tu slávu, celou tu historii hornického a hutnického kraje k nám do Kladna, k nám na náměstí, na slavnost svatoprokopskou.
A slunečko mělo z toho čistou radost a závodilo v záření s našimi jiskřícími se zraky.
Ke které hudbě blíž, ke které se přidat a vyprovodit ji až na náměstí? Tam červenaly se chocholy císařských, onde zase bílé váňovských a jinde zas žlutě okrášlená kapela rapická. Na chvilku, jen na okamžik stál můj chlapecký vkus a záliba na rozcestí – ale už, už jsem spěchal tam, kde před hudbou tambor a jeho tvář jak z mračen vousatá...
To byli císařští s červenými chocholy – to byl její tzv. plukovní tambor, jehož „tvář jak z mračen vousatá“ - to byl důlní Josef Nový, který před hudbou kráčel v pochodu. A vedl je kapelník Frant.Kindl s nárameníky ozdobenými zlatými kladívky a zlatým třepením pod nimi, na límci zlaté lyry a klobouk, ozdobený bílým, dlouhým chvostem z peří, zcela podle vzoru tehdejšího klobouku generálského. Šavli po boku, zlaté brýle a na prsou pamětní medaili z r. 1864, odznak služební vojenský I.třídy a válečnou medaili z r.1866. Milá známá osobnost hudebního světa Kladenska, která si toho byla vědoma, že ovládá znamenitě říši tónů, jichž nositelé byli jeho zdatní hudebníci horničtí.
Pochodovali jsme ke Kladnu, na jeho náměstí. Tam ruch, tam bylo živo.
Horníci vedeni svými inženýry pochodovali v setinách na místa vykázaná tím způsobem, že zaujali obdélníkový tvar náměstí. Když horníci a hutníci byli rozestaveni, hudby na svém místě a hosté na tribuně, občané podél celého náměstí za horníky a hutníky – počala o 9.hodině ranní polní mše. - Bylo přísně nařízeno horníkům i hutníkům, že po dobu mše nesmějí z řad, ani nšiků vystupovati.
Bylo ticho – jen slunce na té, do modra vymyté obloze zářilo a zaleskly se nástroje hudebníků, když obdrželi znamení, že mše počíná, nebo´t všichni nasadili nástroje a tichem zazněly první zvuky kostelní písně: „Bože, před Tvou velebností...“
Hudba hrála jak varhany, čistě, velebně a při přednesu této písně zdálo se být ticho ničím nerušené. A tak bylo po celou mši. Když mše byla skončena, nastal opět ruch, než havířstvo a hutnictvo svůj postoj upravilo. Mezitím připravili si již hudebníci noty, které jim s nevšední ochotou držívala chlapecká mládež.
Tato hudební produkce o svatoprokopské slavnosti dne 4.července 1886 na náměstí kladenském konaná se skládala ze tří skladeb a přednesly je hornické hudby takto:
- Ouvertura k opeře „Hunyadi Laszlo“ od Erkela, hudba společnosti státní dráhy.
- Romance „Alla stella Confidente“ od Robaudiho, hudba společnosti buštěhradské dráhy.
- Ouvertura k opeře „Anna z Lanskrounu“ od J.J.Aberta, hudba Pražské železářské společnosti.
Byla tedy hdby sparvedlivě rozděleny, aby se vyznamenaly. A hrály až srdce jásalo.
Po skončení hudební produkce bylo defilé horníků a hutníků. Seřadili se na Dlouhé třídě /později Královské – po převratu Masarykově) a defilovali směrem z dlouhé třídy k Haláškovům, odtud zabočili vlevo kolem tribuny, na níž byla tehdejší honorace a dále k záimecké bráně za zvuků polnice, malých bubnů, co hudna mezitím hrála státní hymnu.
A my, chlapci školáci, nestačili jsme ani koukat ani slyšet, my nestačili vnímat všechny ty dojmy svatoprokopské slavnosti. Měnili jsme místa dočasného pobytu na náměstí podle okolností, kdeš co bylo hezčího či slavnostnějšího té neděle. A protože jsme byli chlapci pořádní a ctili pohostinnost, zase jsme horníky a hutníky, jak se slušelo, zvláště pak tři hudební kapely z města za zvuků krásných pochodů vyprovodili. A já vyprovázel zase ty mé, ty červené, ty císařské, neboť mi byli nejmilejší a nejslavnostnější.
Jiná léta, ať dříve nebo později, se obdobně v témž pořádku s nepatrnými úchylkami slavnost tato opakovala.Tyto slavnosti svatoprokopské, před více 50 i více lety v hor.městě Kladně konané, připadaly vždy na tu neděli po sv.Prokopu, patrona horníků a hutníků. Odpoledne o těchto slavnostech konával se pak zahradní koncert buď v hotelu „U bílého beránka“ nebo „U města Kladna“ velice hojně občanstvem navštívený. A šachty samy – i hutě kladenské o takových slavnostech měly rovněž svůj sváteční klid, vzdávaly hold práci. Ztichl život na šachtách a jen čerpací stroje oddychovaly monotonně, aby havířům zachovaly volný vchod do těžné jámy k černým démantům, co zatím do ní větérek vnášel ozvěnu slavnosti svatoprokopské.
Napsáno kol r.1930, Vlastivědný sborník politického okresu slánského. Přepsal Karel Kestner