VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > Lubná

Lubná

Dole jsou odkazy k jednotlivým lokalitám!

DĚJINY LUBENSKÉHO HORNICTVÍ V KOSTCE

V matrikách zaznamenáno, že ve vitriolové huti Polanec (ležela u potoka Javornice nedaleko obce Modřejovice) byl za kmotra roku 1831 horník z "lubenské kamenouhelné hory". A to je jedna z prvních historických zmínek o těžbě uhlí u Lubné. Zcela reálnou postavou je pak "slabecký štajgr" Josef Mládek známý z několika úředních zápisů kolem 30.let 19.století. Z jejich textu, zdá se vyplývá, že "hory v Lubné" tehdy patřily pod slabecké panství, tedy baronu Hildprantovi z Ottenhausenu. Pokud vám jeho znělé příjmení bude připadat povědomé, porovnejte jej s pomístním názvem blízké lokality, kde baron nechával již zmíněný modřejovický vitriol (doly na kyzovou břidlici u sv. Marka mu totiž patřily) vypalovat na "českou dýmající kyselinu sírovou" - tehdy vysoce výdělečný chemický produkt. Ano, tak zřejmě vzniklo pojmenování lokality Brant.

Je to sice o něco mladší datum než jiné zachycené prvopočátky uhelného hornictví v kraji (1756 Lány a Hředle, 1775 Petrovice), ale výše uvedené informace jsou cenné v tom, že jasně ukazují k čemu bylo lubenské uhlí primárně určeno a také odkud pocházel místní hornický fortel později obohacený dalšími vlivy (nechte se překvapit). Je to zatím nikde nezmiňovaný vliv primitivního "minerálního" průmyslu výroby nastartovaný Johannem Edlerem von Starckem na konci 18.století. Roztok kyseliny, tehdy zvaná oleum, se vyráběl ve speciálních manufakturách zvaných olejny. Zatímco tu brantskou odvál čas, budova té lubenské dosud stojí při silnici naproti fotbalovému hřišti.

Když pak v roce 1847 prodává baron Hildprant slabecké panství hraběti Hugo Nosticovi, startuje už v Lubné a okolí uhelná horečka. Hrabě hloubí důl Ervien (Ervín), který svou dlouholetou činností podrubává (de fakto mimo kostela) takřka celou vesnici. Jeho jáma byla totiž poprvé v historii blízkého okolí opatřena parním strojem, takže mohl těžit i pod úrovní hladiny spodní vody, kam primitivní vrátky (hašple) selské konkurence neměly šanci se dostat. Těžní budovy hraběcího dolu, adaptované na rodinné domky, dodnes stojí na hraně vegetací skrytého hlušinového odvalu. To štěstí neměla subtilnější větrní jáma, jež byla "zabudována" do základů nové školní budovy přes státní silnici.

Rozsáhlý důl později přikoupil od hraběte ostravský multimilionář Ignác Vondráček (mimochodem pocházející z přípražských Tachlovic) právě k již zmíněnému Brantu, kde si kolem roku 1875 více jak stometrovou jamou Ignác otevřel ve své době velmi moderní uhelný důl. Překopy dosažené několikaslojové zásoby uhlí v až 170 metrové hloubce byly natolik vydatné, že produktivita dolu umožnila vybudování cca 7 km vlečky z rakovnického nádraží. Ta byla později (1899) využita ke zřízení železničního spojení Rakovník-Mladotice.

Po úmrtí Ignáce Vondráčka se jeho syn Vladimír orientoval spíše na Ostravsko a na Rakovnicku si ponechal toliko areál bývalého dolu Moravia, kde vyráběl šamotové zboží. Po jeho tragické smrti se sice šamotka nezastavila, ale brantovský důl včetně lubenského Ervína takové štěstí neměl. Těžba uhlí zde byla ukončena, vše bylo opuštěno a zatopeno vodou. Ještě se k opuštěnému Brantu vrátíme, ale teď se musím věnovat hašplím selských těžařů.

Obecně lze definovat, že se místní těžaři rekrutovali jednak z řad mlynářů, kteří přebudovávali svá sídla z méně flexibilnějšího vodního pohonu na moderní parní, pivovarníků, cukrovarníků a cihlářů. Finančně náročné hornické podnikání také podmiňovalo vznik spolků složených z části ze sedláků (pozemky), finančníků (často židovský živel) a odborníků (hrnčíři, potulní havíři ze sousedních revírů). Tak tomu bylo i ve zdejší hornické historii.

Připomeňme proto jména snad největšího lubenského sedláka Václava Bretschneidera, dále lubenského Václava Svobody a seneckého Žida Jakoba Kohna, kteří na uhelných výchozech mezi Lubnou a Sencem provozovali své malodoly s rumpálovými šachticemi kolem poloviny 19.století. Jednalo se o těžbu v jednoduchých dolových mírách Barbara, Benedikt, Josef a Peregrin. Pro vaši představu se velmi primitivním způsobem vytěžilo z hloubky cca 15 m na sloji necelé dva metry silné něco kolem 10 tisíc centýřů uhlí ročně na jeden cech (centýř reprezentuje váhu kolem 60 kilo).

Zastavme se ale na chvíli u Jakoba Kohna. Tento zprvu chudý podomní obchodníček (hausírer) se vlastní pílí dopracoval takového úspěchu v horním podnikání, že dokonce v dobách obecného zákazu vlastnictví nemovitostí Židy, dostal císařský pardon (suspenzi) od samotného Františka Josefa I., kde bylo výslovně jeho osobě povoleno vlastnit důl. Do té doby musel podnikat skrytě ve dvou sedláckých těžařstvech. Po udělení suspenze zřizuje vlastní důl, odkupuje ještě dvě sousední dolové míry od knížete Fürstenberka a jako bonbonek je zplnomocněn místními sedláky pro prodej jejich dolů u Příčiny právě již zmíněnému Ignáci Vondráčkovi. Těžař Vondráček byl finančně podporován bohatými vídeňskými bratry Guttmany a tak se rychle domluvili.

Na začátku jsem slíbil, že povyprávím něco o vlivech obohacující místní hornický fortel. Právě z dnes již asi ztracených pamětí Jakoba Kohna víme, že se zde pokoušeli těžit uhlí Angličané. Vysloveně je popsán příjezd důlního inženýra s manželkou, tlumočníka a třech horníků. Žili si prý velkolepě, pili mnoho vína, koňaku i rumu, inženýr měl sedm koní. Anglická společnost zde jmenována není, ale časově to odpovídá na působení Anglo-českého těžařstva zastoupeného pány Alexandrem Beattie a jeho synem, Georgem Carne a sirem Scratchly, kteří se angažovali u Hředlí, na Rudě, Lánech a v Rynholci. Všude měli výborný prospektorský čich (na všech jejich lokalitách se pak dlouho úspěšně těžilo), ale měli také pořádnou dávku smůly protože oni to z důvodu finančního vyčerpání nebyli (Laura a Anna u Rynholce, Beata na Lánech, Perun u Hředlí a i zde u Lubné).

Zde vyhloubili velikou okrouhlou jámu zděnou kamennými kvádry, která se v té době u nás nepoužívala (naše byly obdélníkové cimrované dřevem). Přitékající voda byla zvíhána ve velikých tunách (důlní nádoby) z dolu koňmi. Tak to je snad jedinný popis trejvu v našem revíru! Dále zde prý nechali postavit velikou strojovnu a vysoký komín. Jáma však přišla do poruchy a ikdyž bylo z jejího dna vrtáno na uhlí, nic se nenašlo. Poté odjeli. Z popisu mi vychází právě Brant z doby před Vondráčkem. Vyvraťte mi to.

A co se mezitím dělo na východní straně Lubné? No, tam se také usilovně těžilo.  Jižně od Jalového potoka působí skřivaňský těžař Anton Mareš, který také nebyl žádný příštipkář. Říkaly mu pane doly na Chladné stráni nad Belšankou, na Rudě, na Motolce a u Rakovníka. Tady zanechal ve stráni pod lesem hlušinový odval dolu Václav nyní vyzdobený mysliveckým posedem.

POZNÁMKA - Dále pojednat o Prokopi a Jakobi, Walter a Segen Gottes.

Roku 1864 vzniká na troskách zbankrotovaných rakovnických malotěžařů Rakovnická horní společnost svobodného pána z Puthon a ta skupuje právo těžby mj. i tomto prostoru pro těžní společnost "Uhelné doly v Krčeláku". Pro vysvětlení - Krčelák byl původně rybník prý rakovnického měšťana Krčila, který se nacházel ve zdejším údolí na Jalovém potoce hned za Sencem. Už v roce 1872 však Puthon vyhlašuje osobní bankrot a těžebním nástupcem se stává společnost Herwig & Woller. Ta se za dalších deset let personifikuje přímo do těžaře Bruna Wollera, známého to saského průmyslníka ze Stollbergu.

Posledně popsaní těžaři nasazují taktéž parní stroje a produktivita jde i zde prudce nahoru. Dokladem je zřízení další uhelné vlečky z rakovnického nádraží až k sídle společnosti, které bylo v osadě Krčel. Značná část jeho cihlami zděných budov pamatuje právě toto období. Vlečka nejdříve stoupající podél Černého potoka a později odbočující po Jalovém potoku, však neměla takové štěstí jako brantovská a následně zanikla. Její náspy lze však mezi osikami na levém břehu pod dolem Rako snadno dohledat.

Ale to již začalo být uhlí vytěženo a slunce začalo vycházet nad doposud bezcenými hlušinami.

Jak se to přihodilo? Dlouhá léta havíři zakládali stařiny (hlušiny se tehdy nevyvážely na den, to bylo příliš pracné, proto jsou staré odvaly tak malé) mj. opukami, místně zvanými lupky. A to málo, co se ručním přebíráním na povrchu vytřídilo na povrchu skončilo na odvalu společně s neprodejným (podsítným) uhelným mourem - briketárny zde nebyly. Po čase se mour za přispění atmosferické vlhkosti samovznítil a hlušinové haldy začaly prohořívat. Pamětníci si ještě na štiplavý sirnatý zápach hlušinových odvalů uhelných šachet vzpomenou. No a tento proces způsobil, že se surový lupek vypálil na bělostný šamot. Surovinu poptávanou sklářským, keramickým a hutnickým průmyslem.

Tradují se sice hned dva romantické příběhy, kterak se na rakovnický šamot v hlušinách přišlo, ale pravda bude realističtější. Že karbonský slínovec s vysokým podílem hliníku a nízkých obsahem železa provází uhelné sloje se vědělo již různě po světě dřív než na Rakovnicku. A právě světa znalí těžaři ho cíleně hledali i zde a také ho našli v dostatečném množství i kvalitě. Budu konkrétní - Vladimír Vondráček. Zkušební výpaly v cihlové peci prováděl již na Brantu a právě on také cíleně kupuje několikanásobnými potopami zdevastovaný a v podstatě již vyrubaný důl Moravia u Rakovníka (pozdější RKZ). Proč? Na povrchu se vrstvily již vytěžené a dokonce částečně vypálené haldy cenné lupkové suroviny. Jeho dědicové - Kasalický a Sommerschuh - pak zde provozovali světově proslulou továrnu na šamotové zboží.

To přece nemohlo uniknout ostatním zdejším těžařům! A tak zhruba od 90.let 19.století nastává éra cílené těžby lupků a jejich finalizace výpalem. Roku 1885 je zaznamenán pokusný výpal lupku v cihlářské peci dolu Marta I nově vzniklého Lubensko-rakovnického kamenouhelného těžařstva. Za pět let zde již stojí tři pece a za další dva roky už jede technologicky náročná produkce šamotových cihel. Uhlí se k výpalu dováží z nedalekého dolu Prokop III. Poptávka roste a tak v polích mezi Krčelem a východním okrajem Lubné postupně vyrůstá pět jam Marta rozlišených toliko indexy. Odval Marty II naproti přes silnici od dolu 1.Máj byl likvidován v 80.letech minulého století, odval Marty III je vkusně zakomponován do zahrádkářské kolonie u Krčelu, zbytek rozvláčeli zemědělci po polích a tak je k vidění jen odval Marty I v lesíku u vytěženého a již zaváženého letnového lomu.

Co je to letna? Lupek jsme si již vysvětlili, no a letna je takový lupek s vysokým obsahem hořlaviny, který ji opticky dělá tmavou a také se díky ní dá úspěšně pálit lacino v milířích. Tento způsob byl vyzkoušen až v roce 1912 a tím se otevřely obchodně i těžebně další možnosti místního podzemí. To už lupek těží a pálí opravdu každý, kdo má do zadele díru, jak by pravil Karel Bůžek. Tak třeba těžař Sedlák odkudsi z Moravy, co odkoupil dolové míry od Jakoba Kohna, co je získal od knížete Fürstenberka. Byly vlevo od cesty na Senec, těsně u cedule s jeho názvem, tam co venčí místní psy. Na Brantě tak činí Uhelný průmyslový spolek v Teplicích - Šanově. A v povzdálí se do boje o přírodní bohatsví šikuje místní těžká váha.

Právě zuří První světová válka, která zvedá poptávku po uhlí i šamotu. Rakovnické a Poštorecké keramické závody, pohrobek to Rakovnických závodů na šamotové zboží dědiců Vondráčkových, nyní již ve vlastnictví hraběte ..............., chvíli sice koketuje s Fürstenberky o těžbě na Belšance, ale protože jejich vlastní Důl Barbora na Chladné stráni končí, začínají připravovat k roku 1916 vlastní těžbu u silnice na Pavlíkov. Zpočátku těží ještě vrátkem na jámě Segen Gottes (1918), ale pak už začínají hloubit jámu Rako. Ta byla zpočátku jen 80-ti metrová, k roku 1924 však byla prohloubena na celých sto metrů. Důl těží uhlí z partií bývalého dolu Walter zaniklé firmy Herwig&Woller, ale má zároveň i výborné zásoby kvalitních lupků. To ostřížím zrakem zkušeného obchodního borce pozoruje Dr. Otto Lindner z Mnichova a sledujte, co provede.

Na svých nedalekých dolech Marta počne vršit zásoby vypáleného šamotu a od Raka odmítá kupovat jeho produkci s tím, že je nadvýroba a krize, o zboží nikdo nestojí. Vlastníkem rakovnické šamotky je následkem ........ (zákon o českém vlastnictví) .........již ........ (jméno) banka a ta obchodování s komoditou není tak zběhlá jako hrabě ...(jméno). Ztrácí nervy a důl Dr. Lindnerovi prodává! Ten jej kupuje pro původní společnost Lubná-rakovnické kamenouhelné doly sro a to ten je důvod, proč má Rako sídlo v Lubné, ikdyž je na rakovnickém katastru. Mazaný Němec pak Marty v roce 1927 zastavuje úplně a výrobu přesouvá na Rako.

Vraťme se ale k Brantu. Když zde Vondráček přestal těžit a šachtu zalila voda, koupil jeho dolové míry ing.Antonín Sedlák, známý nám od Sence. Ten ale netěží a právo těžby dále postupuje ještě před První sv, válkou Františku Šmídovi, který šachtu zrekonstruuje a na dalších 13 let ji prodává zmíněnému Uhelnému průmyslovému spolku v Teplicích - Šanově. Když v roce 1920 jedná BÚ o zastavení těžby, kupuje ji firma Rosenbaum &Weigner. Ta již provozuje důl Filip (maglajz s indexy Filipů u Rakovníka a u Sence pro Rosenbauma a jinak pro Rako) u Sence. Na Brantě firma během tří let prohloubí k roku 1929 jámu Ignát nad 100 m a k roku 1937 ji spojí s jamou Ludvík (dnes je tam pila).

Tady bych možná mohl popsat Jiřího v Huřvinách.

Čas oponou trh´, překulila se i Druhá světová válka, a Rako bylo znárodněno dekretem č.100 ze dne 24.října 1945 prezidenta Dr.E.Beneše. Na Raku se těží o 106, marně se pokouší o reinkarnaci dolu Ludvík v 50.roce a v roce 1952 hloubí jámu 1.Máj. Do doby spojení s jamou Rako překopem mu slouží jako výdušná jáma Filip II u Lubné, jejíž odval u myslivecké chaty byl v nedávné minulosti taktéž odvezen. Po větrném a dopravním propojení Spojovacím překopem na Tepnu byly k těžbě opětovně otevřeny zásoby pole Marta. Koncem šedesátých let byla v severovýchodním směru ještě vyhloubena  a dalším překopem s jamou 1.Máj spojena 164 m hluboká velkoprofilová jáma uvažovaného moderního dolu Rako II, ale k jejímu využití nikdy nedošlo a tak keramický závod Rako III vzniklý v tomto prostoru využívá asi nejdražší studnu ve střední Evropě.

No a to asi tak všechno, co se dalo ve zkratce popsat o hornické historii Lubné. Je totiž náramně složitá a popisuje se proto velmi obtížně. Stejně jako podzemí této vpravdě hornické obce, které připomíná spíše ementál, než cokoli jiného. Také jsem se na tom trošku podílel, takže vím, o čem mluvím, to mi věřte.

MÁTE LEPŠÍ? VÍTE VÍC? REAGUJTE NA:  malodoly@seznam.cz

URČITĚ STOJÍ ZA SHLÉDNUTÍ CÍLKOVY PODZEMNÍ ČECHY, TADY JE RAKO (OD STOPÁŽE 8:05):

http://www.youtube.com/watch?v=QAwET5R6h2A

MÁTE LEPŠÍ? VÍTE VÍC? REAGUJTE NA:  malodoly@seznam.cz

 

 

 

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky