VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > MAŘINEC A JEHO MORD

MAŘINEC A JEHO MORD

SLYŠTE PÍSEŇ STRAŠLIVOU VO TOM MORDU KRVAVYM

Musím říct, že vůbec netuším, kdo byl vlastně Bohumil Mařinec zač a čím se zabýval před tím, než se rozhodl podnikat v těžbě uhlí, ale s jistotou můžu potvrdit, že v jistých kruzích nebyl zrovna oblíbenou postavou a taky, že jeho zdejší malotěžařská eskapáda byla tou poslední podnikatelskou aktivitou, která jej přivedla do hrobu a to ne zrovna záviděníhodným způsobem.

Ale pěkně popořadě.

Krupskému sousedu Mařinci hned z kraje poválečného období došlo, že když přiměřeně zariskuje, je doba přízniva poměrně rychlé finanční sanaci jeho kapsy. Skončila totiž První světová, která byla pověstná svým hladem po energetických surovinách a ceny tomu odpovídaly. Hospodářství leželo v troskách, velké uhelné doly stály vyrabované až na dřeň a to byl ideální stav pro naše místní malodoly. Všude, kde se ještě dalo vyrejpnout kus podřadného uhle, ale už nějakou dobu těžili bystřejší podnikavci a tak to nejdříve vypadalo dost bezvýchodně. Jenže zakrátko vycítil neopakovatelnou šanci: na majetek knížete Fürstenberka, jako na nepřítele mladého ČS státu, byla 12.dubna 1919 uvalena vnucená správa. A protože pro zmírnění tehdejší "uhelné nouze" trval výsostný zájem na těžbě uhlí, rozhodl se státem jmenovaný správce zdejší dolové míry pronajímat drobným pachtýřům!

Ovšem zatímco si ostatní u vnuceného správce zažádali o víceméně již vytěžené lokality, kde následně už jen paběrkovali, vybral si dobře informovaný Mařinec starý knížecí důl v Kozlovně v lesích mezi Rudou, Lužnou a Řenčovem, který byl v polovině 19.století předčasně uzavřen. Údajně jeho činnost plašila zvěř v místní knížecí oboře. Ponechané zásoby se tedy očekávaly v částečně nedotčené podobě. Bylo tedy o co bojovat.

A za tento cíl se Mařinec bil jako lev. Sliboval, vymýšlel si, vyhrožoval a na závěr státní úředníky dokonce písemně nařknul z úplatnosti. Také tvrdil, že mu hrozí exekuce a věřitelé mu chtějí prodat dům, ikdyž k tomu prý nikdy nedošlo. Ale zapamatujte si to. Úředníkům zase hrozil medializací v novinách. Není proto divu, že mu jeho nestandardní postupy na popularitě nepřidaly.  A tak ministerstvem dopředu odsouhlasený text nájemní smlouvy odmítl vnucený správce podepsat.

Doba však byla řádně divoká, a tak si Mařinec mohl dovolit neexistenci nájemního stavu zcela ignorovat a nastěhoval se do lesů vpravo od silnice Strašecí-Rakovník nedaleko od Merklovky a počal tam těžit uhlí. Bylo ho tam asi ke dvěma metrům mocnosti nehluboko pod povrchem. A nepřestal ani potom, co byla v červenci 1921 vnucená správa na horní majetek Maxe Egona Fürstenberka zrušena.

No a těžil si ho tam vesele až do osudné soboty 30.června 1923.

Tehdy se vydal z Krupé vyplatit své horníky a to vlakem do stanice Řevničov a odtud okolo 10. hodiny už pak šel jen pěšky lesem. Cíl - malodůl Karolína a v portmonce údajně čtyři tisíce Kč. Havíři na výplaty však čekali marně. Když ho odpoledne našli, ležel s prázdnými kapsami a totálně rozbitou hlavou v tratolišti krve. Opodál pohozené poleno metrového dříví vykonalo své...

Brutální mord otřásl celým Novostrašeckem a tak místní četnictvo vyvíjelo frenetickou činnost. Kliftoni vyslechli všechny z okolí, tedy i pravděpodobného vraha i s jeho pomocníkem, a stanovili překvapivý identikit. Z hrůzného činu podezřívalo nesourodou dvojici: malého tlustého v kostkované čepici a velkého statného v rozedraných šatech, snědého obličeje  a s dřevěnou dýmkou. A cituji : "...a zdá se, že je cikán". Lepší vodítko do dalšího pátrání si ani nemohli přát, jak by pravili Cimrmani. Netrvalo totiž dlouho a hned jednoho podezřelého lapili. Ještě v létě přišili vraždu 21 letému čeledínovi Janu Perlíkovi z Mýta, který byl zadržen za krádež ve Vejvanově, ale pak mu ji zase potichu odpárali. Dlouhých devět let se nic nedělo a vypadalo to na "četnický pomníček", ale pak se blýsklo na časy.

Kam čert nechce, nastrčí ženskou. To si určitě bručel pod fousy havíř J.K. z Hostomic, kterého v Rakovníce z mordu veřejně při hádce nařkla jeho družka, se kterou tak říkajíc ne dobře vycházel. Stalo se tak v roce 1932. Četnictvo briskně zareagovalo, zatklo jej, vyslechlo a neméně briskně zas propustilo. Bába si to vycucala vzteky z prstu.

Čas běžel neúprosně dál a Mařincův i ten četnický pomníček obrůstal travou.

A čert, když mu to nevyšlo s jednou ženskou, sáhnul v roce 1935 po další. Tahle se jmenovala Františka Černá a přistěhovala se z Lenešic u Loun do Krupé, že si zde pořídí s milým domeček. Přechodně zatím bydleli u Richtrů. Netrvalo ani tři dny a domácí Augustina ji při společném sečení trávy nabídla, že jim její manžel Antonín vymůže laciný nájem na pronajimateli Pšeničkovi, protože na něho něco ví. Františka poděkovala za nabízenou pomoc a hned běžela na četnickou stanici, bonzovat že nebude, ale nahlásit to musí. Četníci tedy sebrali nejen Antonína Richtra, ale i krupského sadaře Antonína Pšeničku i s jeho synem.

Při vzájemných konfrontacích a následné rekonstrukci vyšlo najevo následujicí: Richtrovi tehdy v lese sváželi dřevo a při tom si všimli u lesního rybníčku dvou osob, z nichž v jedné poznali staršího Pšeničku, jak si ve vodě pere zakrvácený šátek. Po nějaké době si ještě četníci přijeli do Řevničova pro místního, tedy již 60 letého Františka Lexu. Celkem čtyři podezřelé, u kterých bylo prokázáno, že se v kritické době zdržovali nedaleko místa činu, zadržovali v arestu na Pankráci.

Nyní je na čase si objasnit, roli majetného Pšeničky v údajné loupežné vraždě. Měl to zapotřebí?

Vypadá to, že totiž vůbec nešlo o loupežnou vraždu, ikdyž peníze v tom hráli roli převelikou. Nutno  vzpomenout na úvod článku, ve kterém se popisovala údajná svízelná finanční situace budoucího "uhlobarona". Vypadá to, že se ji snažil řešit půjčkou od bohatého souseda, kterému ji slíbil zkapitalizovat v tehdy výnosném uhlotěžařském podnikání. Tak se i zřejmě  stalo, protože Pšenička je zmiňován jako podílník na dole Karolíně. Zpočátku vše nejspíš fungovalo výtečně, ceny i odbyt byly z říše snů. Jenže po čase, kdy už velkodoly naskočily do provozu a začaly chrlit lacinější a kvalitnější uhlí v dostatečném množství se ekonomika malodolů  začala zadrhávat. Pšeničkovi s hrůzou došlo, že o svou půjčku přijde nadobro a ještě ponese náklady likvidace dolu i pohledávky četných věřitelů.

S největší pravděpodobností se pokusil v lese beze svědků Mařince zaskočit a donutit ho k vypořádání podílu a své půjčky. Mařinec byl povaha prchlivá, jak jsme seznali na začátku, a asi už neměl kam ustupovat, byl v zoufalé  situaci, neprodejné uhlí se vršilo u jámy.  Možná také tušil, že je na blízku některý z jeho havířů. Došlo ke konfliktu, do vzájemné tahanice dvou starších mužů možná intenzivněji zasáhl mladší Pšenička, který hájil tátu. Role Lexy je neznámá, možná spěchal za křikem a doběhl už k hotovému. Pár stokorun mu asi zavřelo ústa na zámek. Kdo ví?

Každopádně se už už schylovalo ke slavnému četnickému finále dvanáct let neobjasněné vraždy. Jenže se musím poslední oklikou vrátit k jednou již zmíněným Cimrmanovcům a tím i jejich zbytečné otázce v kriminalistice.  Ta zní: "Zabil jste ho?" Četnictvo ji použilo a dostalo na ni od všech podezřelých jednoznačné "Ne". Návdavkem, že už si nikdo nic nepamatuje a odmítá vypovídat. Času na promýšlení strategie měli zúčastnění totiž dost. No a protože bylo nepřímých důkazů opravdu pomálu a ty přímé nebyly veskrze žádné, byli všichni podezřelí z vazby propuštěni.

Někde jsem ještě četl, že se Mařincův vrah k odpornému činu přiznal na smrtelné posteli, ale tohle moralizující tvrzení nemůžu ničím doložit. Možná to bývá k historce dodáváno jen z výchovných důvodů, že se jako lumpárna nevyplácí. Ale k čemu to - slušní lidé takové lumpárny nepáchají a lumpové ví stejně svý a vymluvit si to nenechají. Takže poučení z příběhu rovno nule, snad jen že "ty boží mlýny melou pomalu, ale jistě", teda pokud je pravda to, co si o Mařincově povaze psali prvorepublikoví ouředníci, ale to také nebyli žádní svatoušci...

 

 

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky