VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > HORNICKÉ ZAJÍMAVOSTI > NÁMĚT NA TEMNÝ FILM

NÁMĚT NA TEMNÝ FILM

PLCHOVSKÉ UHELNY

 

Se svolením dr.J.L.Hrdiny upravil J.Hron
Vlastivědný sborník politického okresu slánského


I.

Asi před 60 lety (pozn. Psáno 1920-30) a snad i více nastal nad plchovskými lesy rušný život. Přišli sem neznámí cizinci, přivedli s sebou inženýry a havíře, nastavěli baráků, pod nimiž umístili vrtací stroje. Začali vrtati a za tři neděle rozneslo se celým krajem, že nad plchovskou pasekou dobyli uhlí. Bylo pěkné, černé jak saze lesklé, a hořelo jak síra.všude bylo plno radosti. Uvažováno, co tu bude laciného paliva a výdělku pro chudý lid.

Páni najali v Plchově něco horníků, ale to bylo málo. Proto tito horníci ve svátečním kroji s hudbou procházeli okolní vesnice a najímali nové horníky. Mladí lidé se k nim přihlašovali houfně. Když se k večeru vrátili k uhelnám za zvuku národních písní, defilovali před svými pány a nejstarší z nich hlásil počet přihlášených. Potom na pokyn pánů dali se dolní cestou k plchovské hospodě, kde pak bylo veselo dlouho do noci.

Nyní přivezli páni z Kladna kotle, ohromná kola a různé stroje, s nimiž přtišli kotláři a strojníci. Za týden sršela pára ze všech stran, jako by chtěla celý plchovský vrch rozházet.

Zcela na blízku tohoto dolu, jemuž dali jméno „Josef“, začali páni v krátkém čase vrtati nové dva doly. Šlo to zde již hůře, neboť přišli na skálu, kterou musili trhati prachem, ale konečně i tady přišli na uhlí. Lopotilo se tu mnoho lidí, jedni dole v zemi, jiní nahoře, a vedle rostly hromady hlíny. Spekulanti hezky hlasitě si libovali, na jaké poklady přišli.

Tento čilý a veselý život v uhelnách zaujal mysl i bohatých rolníků v okolí. Mnohý zastavoval při orbě, oddechl si, a stíraje pot s šela, zahleděl se tam k té stráni nad Plchovem a postěžoval si: „Ach, tam je život! - a jak lehce se tam peníze vydělají. Několikráte se kopne do země a již se tu objeví spousta uhlí a peníze se do kapsy jen hrnou. A sedlák, ten se může udřít, páni se mu ještě vysmějí!“ Proto mnohý z nich dostal cht státi se pánem a umínil si podívati se hlouběji do země, než kam mohl jeho pluh zasáhnouti. Často ani nedooral, obrátil koně k domovu, sebral peníze a spěchal do Slaného pro povolení k dolování nad Plchovem. Heslo: „Do plchovských lesů kopat uhlí!“ bylo všeobecné.

V tom týdnu na horním úřadě v Slaném podával prý jeden sedlák druhému dveře úřadovny. Mnohý, aby k tomu účelu sehnal peníze, prodával vše, co mohl zpeněžiti, nebo si je tajně dlužil. Domníval se každý, že se s tím se vším shledá, až dobude uhlí. Neboť každý pevně věřil, že zde uhlí býti musí.

Hloubilo se dlouho, avšak marně; nepomáhaly ani sliby, že ten horník, který první z dolu přinese kus uhlí takového jako v důlu josefském, dostane dukát. Havíři se činili; přišli tu a tam na uhlí, ale to bylo šedé, více břidlici podobné, kyzem prorostlé, které se drobilo a v kamnech vybuchovalo; nikdo ho nechtěl. Jinde objevila se jen žlutá čpavá voda.

Najednou však přišla katastrofa. Šachta „Josef“ byla vybrána. Stroje umlkly, páni havíře rozpustili, odvezli, co se dalo sebrali a zmizeli tak náhle, jak přišli. V selských šachtách se sice ještě pracovalo, ale bez účelu. Konečně i sedláci poznali svůj omyl, ale již pozdě. Bývalý veselý život nad Plchovem umlkl úplně jako bzukot včel v úle za podzimního chladného večera.

Teď ovšem dostavili se následky pro mnohé rolníky velmi špatné. Věřitelé hlásili se o své půjčky v obavě, aby o ně nepřišli. A tak mnohý nemohl své věřitele další mi sliby upokojiti, byl nucen buď sám dobrovolně statek prodati, nebo mu byl úředně prodán. Jemu pak zbyla jen žebrácká hůl.

A byla hezká řádka těch, kteří se chtěli hlouběji podívati do země pro černý poklad a kteří pak byli nuceni podívati se hlouběji do světa. Kdopak by tu z nich také zůstal a v potu díval se na bývalý svůj majetek? Odešli smutně se skrovnými uzlíčky pod paží; za vsí se ještě naposledy ohlédli, kde stojí bývalý jejich statek – a zmizeli navždy.

Nedávej nerozvážně jisté za nejisté!



II.

Z těch, kteří v plchovských uhelnách pohřbili své statky, neodešel do ciziny snad jediný – královický Civín. V Královicích u Slaného byl statek Civínův. Stavení jako klec, bez dluhů, a pole, rozmarina na nich mohla růsti. Statek zdědila Civínka za svobodna jako sirotek a provdala se za Civína, bývalého oráče u jejích rodičů. Snad proto, že znala jeho povahu, proto mu statek připsat nedala. Mínila, že mohou hospodařiti spolu a že si statek s sebou do hrobu nevezme. Tak svojí rázností muže v jeho choutkách zdržovala.

Měli jediného syna josefa; ten studoval v Praze inženýrství, aby se měl lépe než sedlák.

Když sedláci zakupovali místa pro uhelny nad plchovem, zakoupil jedno i Civín, aby žena nevěděla. Když se to Civínka ještě téhož dne od horníků dozvěděla, dolovat mu zakázala. To ho tak podráždilo, že odešel z domu a nevrátil se po celý týden. Chodil od jedné šachty ke druhé a vyptával se horníků, kdy již najdou uhlí. Lidé říkali: „Nemá to v hlavě v pořádku:“

Civínce, která již delší dobu postonávala, to dodalo. Rozstonala se těžce a ulehla. Civín o tom nevěděl, až byl horníky upozorněn, že manželka jeho umírá. Spěchal domů a měl nejvyšší čas. Žena ho již nepoznávala. On ji prosil za odpuštění. Když se z mrákot probrala, odpustila mu a zároveň mu sdělila, že mu dala statek připsati, a při své smrti aby ho odevzdal synovi. Žádalo ho, aby jí slíbil, že se ujme zcela hospodářství a že nechá josefa dostudovati.

Vše jí přislíbil. Dodala: „Civíne, nechoď k havířům a na to místo nad plchovem nemysli! Tak se mi zdá, že tam vidím hlubokou jámu, v níž náš syn Josef umírá – a nyní je tam voda a ty v ní toneš. Prosím tě, nechoď tam, je to tvůj hroba a hrob...“ Nedomluvila. Umlkla navždy. Syn, pro něhož otec psal, již s matkou nemluvil,


III.

Bylo po pohřbu. U Civínů bylo smutno jako za dřínovskou zvonicí, kam civínku pochovali. Nikdo nemluvil; kde asi bloudily jejich myšlenky?

Josef chtěl se vrátiti ke studiím, ale otec ho přemlouval, aby zůstal doma a vedl hospodářství, on že začne dolovati. Syn odpíral, an poukazoval na slib, který otec manželce při smrti učinil, ale vše bylo marno. Civín naopak všechnu vinu sváděl na ženu, že jen stále chtěla aby byl sedlákem. Když pohrozil, že nepovede-li hospodářství, že mu nebude moci na studie včas posílati peníze, svolil.

Civín hned druhého dne jel nad Plchov. Však jaké překvapení! Na místě jím zakoupeném doloval již žid Aron, který v okolí kupovával králičí kůžičky. Žaloval ho, ale prohrál, neboť promeškal dobu určenou k počátečnímu dolování. Jeliž na horním úřadě neměli již k prodeji podobného místa, vyjednával s aronem o přenechání místa. Po delším vyjednávání s ním smluvil, že až přijde na uhlí jako v dole Josefském, dá mu za důl 5.000 zl. Civín doma peněz neměl a proto Josef musil psáti do Prahy advokátovi, aby mu je opatřil v bance. Byly tu za týden; právě když je jednou ráno přepočítával, přiběhl aron s kusem uhlí, na které přišli horníci v jeho šachtě. Vyplatil mu peníze a ujal se sám dolování.

Horníci vytáhli ze šachty 200 q uhlí a byli zase na hlíně; kopali dále, ač marně. Civín psal znova o peníze. Byly brzy pryč, neboť musil dáti kopati ještě jednu šachtu vedle, aby odváděla vodu. Dále opatřil čerpací stroje, ale vše bylo marné. Povolával k prohlídce místa znalce, inženýry z Kladna, ano i z Příbramě, vše draho platil a stále se jen dlužil. Syn Josef všechno to viděl, ale nemohl toho změniti – jen po straně plakal.

Civín neustal ani tehdy, když k němu přišel místní starosta mařík a sděloval mu, že sám jediný z obce nemá za celý rok placené daně, a co již dluhu vězí na jeho statku. Vybízel Civína, aby nechal dolování, když již páni a ostatní sedláci toho zanechali, a aby se ujal hospodářství, dokud je čas. Byl hrubě odbyt. Tu z moci úřední přinutil Civína, že musí svým podpisem potvrditi, že dává na svém statku zajistiti synovi 4000 zl podílu po matce.

Jednoho dne, když své horníky stále k větší činnosti pobízel, přišel k šachtě soudní posel ze slaného a odevzdával mu dopis.Civín dopis přečetl. Stál ohromen. Bylo to oznámení, že příští neděli bude se jeho statek prodávati ve veřejné dražbě. Horníci, jakmile se to dozvěděli, nechali péráce a žádali nevyplacenou mzdu. Jelikož neměl peněz, všichni, počtem 50, běželi do jeho statku a kde co bylo, odvezli nebo odnesli. Druhého dne přišla ze slaného komise, sepsala, kde co bylo, a v neděli byl statek Civínův prodán.

V tu dobu byl prý Civín u šachty a střídavě předčítal dva listy: povolení k dolování a oznámení prodeje statku. Byl žebrákem. Nový hospodář ustrnul se nad ním a vykázal mu na nějaký čas k pobytu světničku, které dříve užíval jako oráč.


Syn Josef se rozhodl, že dokončí studie. Otec mu nyní nebránil. Dříve však, než odejde, umínil si navštíviti hrob matky. Otec šel s ním; byla právě neděle. Při zpáteční cestě vypravoval otec synovi svůj podivný sen, který měl v noci. Jak prý k němu přišlo děvčátko jako anděl, vzalo ho za ruku a vodilo ho po okolí, až přišli nad Plchov k jeho šachtě. Jak se do ní spustilo a když vylezlo zase ven, vypravovalo že je třeba ještě sáh kopat a pak že je uhlí.

Žádal syna, aby tam zašli a pokusili se sami kopati. Synovi se nechtělo. Syn vysvětloval, vše ale marně. Konečně svolil. Když přišli zpět do Královic, zaběhl syn do bytu pro uzlíček, dal domácímu sbohem a vydal se ku Praze. Otec vypůjčil si na konci vesnice v chalupě lopatu a motyku a šli k šachtě. U šachty byl ještě okov. - „Jen 20 okovů“, připomínal otec, „a budeme na uhlí.“ Josef slezl do šachty, otec vytahoval hlínu. Když bylo vytaženo 20 okovů hlíny, připomínal to syn otci, neboť by byl rád z té jámy vylezl. „Jen ještě jeden, Josífku“, žadonil otec a spustil okov dolů.

Josef tedy poslední okov naplňoval. V tom uslyšel otec nahoře staršnou jámu a ze šachty vyhrnul se oblak prachu. Volal Josefa, nahlížel dolů do jámy, ale v jámě tma a prach – a josef se neozýval. Poděšen zoufale vykřikl a běžel do Plchova pro lidi a pomoc. Když staří horníci opatrně šachtu prohlédli, shledali, že se stěny její sesuly a Josefa zasypaly.

Otec plakal. Sousedé rozhorleně bručeli: „Pohřbils tam všechen majetek. Aspoň syna mohls ušetřiti. Bloude nerozumná!“ „Lepší hrstka jistoty, než pytel naděje“, dodal kdosi ze zástupu....


IV

Uplynuly tři roky od té doby, co Civín svého syna Josefa za živa pohřbil ve své šachtě. Žil osaměle z výdělku, neboť 4.000 zl, které zdědil po synovi, zaplatil věřitelům, na něž při prodeji statku se nedostalo. Byl, jak zřejmo, srdce dobrého, ale podivín. Aby si mohl snáze nějaký peníz vydělati, naučil se u pana říd.učitele v Dřínově hráti na housle. Hrával s hudebníky na zábavách.

V Plchově bylo opět veselo; slavili tam „Havelské posvícení“. Nejveseleji bylo ovšem v hostinci, kde hrála muzika. - Muzikanti, mezi nimi i Civín, seděli na kruchtě hrajíce a hoši tančili jako o závod. Jen dva netančili a právě mluvili o Civínovi. Civín je úkosem poslouchal a po ukončení hudby připojil se k nim otázkou, proč netančí. Tu jeden z nich, jménem Prošek, omlouval se, že nemá peněz, že přišel právě z vojny a že teprve musí vydělávati. Když ho však Civín vybídl, jen aby byl vesel a tancoval, tu jako z vděčnosti vyzval Prošek Civína ven, že mu tam něco, pro něho velmi důležitého, poví.

I vypravoval mu, jak ho Aron podvedl, jak podplatil kladenské havíře a ti v noci 200 q uhlí, které koupil ze šachty „Josef“, narovnali do jeho šachty a vrstvou země přikryli, tak že jeho horníci vskutku druhého dne na uhlí přišli. Však on jim ihned zakázal dále kopati, aby uhlí nevybrali dříve, než Civín k šachtě přijde. - Jelikož on tehdy pracoval na šachtě „Josef“, může mu to vše dosvědčiti, jako horníci kladenští. - Potom dodal, že Aron si koupil statek v Pozdni a tam že ho také najde.

Když se Civín vrátil k hudebníkům, byl rozčilen a jen stále vyhlížel oknem k lesům. - Zábava posvícenská skončila. - Druhého dne šli před polednem hudebníci do Libovic; měli tam hráti na svatbě. - Cestou byl Civín smutný a zůstával stále vzadu, jako by o něčem přemýšlel, zvláště když přicházeli k šachtám, kudy je vedla cesta. - Rozmlouvali spolu a tu Civín pravil: „Zítra se podívám do Pozdně“ a tu na otázku druhých, co tam bude dělat, řekl: „Mám tam nějaké řízení.“

Když přešli šachty a již zahýbali k vesnici, potkali pána se zlatým řetězem na vestě a prsty plny prstenů. Pozdravili ho, ale sotva odpověděl. „Kdo je to?“, tázal se Civín, když přešli. - „Což ty ho neznáš? - Vždyť je to Aron.“ Civín zůstal stát, díval se za ním a pak řekl:“Já jdu za ním, musím s ním mluviti a ušetřím si cestu do Pozdně.“ Rychle pospíchal a volal na Arona. Ten však jakoby neslyšel, zrychloval chůzi, aleš Civín ho přece dohonil.

„Což ty mne, Arone, neznáš?“ „Ne“, odpověděl. „Což ty neznáš královického Civína? Což neprodals mu šachtu?“ Vyčítal Aronovi, jak vše nastrojil, aby ho ošidil a jak jeho podvod zaplatil nejen celým svým statkem, ale i životem svépho jediného dítěte. „A nyní mne neznáš? Snad ani nevíš, kde je ta šachta? Zde ji vidíš, stojíme u ní! Pojď se podívat, jak je hluboká! Jen se neboj, já jsem se také nebál, když si mne do ní vedl.“

Aron se chtěl vzdálit, neb ho pojímal strach, ale Civín odhodiv housle, uchopil ho kolem pasu a táhl k šachtě. Nastal mezi nimi strašný zápas. Aron se bránil, volal o pomoc, kousal Civína do rukou, ale marně. Dostali se až na okraj šachty. „Nekřič“, pravil Civín. „Chci ti jen ukázati, jak hluboký hrob vykopals pro mého Josefa.“

V tom se půda na okraji šachty, nedávnými dešti rozmoklá, pohnula, trhala. V šachtě nadržená vrstva špinavé vody děsivě zašplouchala, nastal klid....

Když se muzikanti nemohli Civína dočkati, šli za ním, ale nalezli jen jeho housle nedaleko šachty. Hned se domyslili, co se asi stalo. Jen holé a nově odřené kořeny borovice na okraji šachty rostoucí, jako dlouhé prsty smrti, ukazovaly, kde je hledati.



Tak vyplnila se slova Civínčina: „Nechoď do Plchovských lesů! Zničíš všecko!“

Také Aron se asi nenadáil, jak za své podlé jednání bude odměněn a že za peníze nepoctivě nabyté vykope si předčasně hrob.

S poctivostí nejdál dojdeš

Upraveno dle J.L.Hrdiny „Nad Plchovem“ (Světozor 1884), přepsal Karel Kestner
 
 
 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky