VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > Lány > FRAGMENTY Z DÍLA V.VODVÁŘKY "ZA HOŘÍCÍM KAMENEM"

FRAGMENTY Z DÍLA V.VODVÁŘKY "ZA HOŘÍCÍM KAMENEM"

Sejdeme se na Lánech u hasičárny. Tam to kdysi dávno začalo. Zednický mistr Prokop Ulrich dobýval v první polovině 18. století hořící kámen přímo ze dna vypuštěného Židovského rybníka za domem čp. 118. V rybníce zůstala dlouho hluboká tůň, které se sedláci při plavení koní a kluci při koupání s obavami vyhýbali, než byla časem zanesena bahnem. Na uhlí narazil také Josef Pazourek (rolník v čp. 22 na protější straně stávající Křivoklátské ulice), když kopal na dvoře své usedlosti studnu. Chtěli si přilepšit, ale oběma bylo fedrování fürstenberskou správou úředně zakázáno.[1]

Zájem o systematické vyhledávání ložisek kamenného uhlí a o jeho dobývání se začal ozývat v době vlády Marie Terezie Tehdy Josef Vilém Arnošt z Fürstenberka povolal do Lán zkušené kutéře, aby v oboře v  prostoru mezi nynější Vašírovskou lísou a Amerikou  zahájili v místech, kde lánsko-rynholecká uhelná sloj přicházející od severu  vychází na povrch, těžbu černého uhlí.

Takových šachtic bylo v lesním položení zvaném Švábovna vyhloubeno asi deset. Největší jámou v tomto prostoru byla šachta Antonín, hluboká cca 40 sáhů (76 metrů). V této hloubce už ovšem musela od svislé jámy odbočovat nejméně jedna boční důlní štola, zajištěná proti sesuvu nadloží. I z jámy Antonín  se vytahoval materiál na povrch ručně rumpálem.

 Existuje zpráva[2], že v roce 1757 přijel zvoleněveský zámecký úředník Jan Hoser nakupovat do lánských lesů dříví a všiml si v oboře odvalových hald při uhelných šachticích. Hoser  podrobil vytěženou hlušinu pečlivé prohlídce a zjistil, že na odvalech jsou tytéž horniny, jaké se vyskytují i na  zvoleněveském panství. Doma proto požádal direktora Jaroschku, aby mu dal souhlas hledat v okolí Zvoleněvse hořící kámen.

Odpadového mouru muselo být hodně, jestliže se dočítáme, že býval regionálně využíván i v polnohospodářství. Zemědělský experimentátor M. G. Stumpf, který působil v druhé polovině osmdesátých let 18. stol. v Lánech, zařadil do druhého dílu své ročenky Die Nachrichten und Bemerkungen über die Landwirthschaft Böhmens /Zprávy a poznámky o zemědělství Čech/ kapitolu nazvanou Lánské hnojení kamenouhelným mourem.[3]

 

Betynka (Beattie I)

Ve čtyřicátých letech 19. století otevřela fürstenberská správa necelý kilometr severně od Švábovny, v polích za silnicí Lány – Křivoklát, nový, nadějnější důl, který měl proniknout k bohatší, hlouběji uložené základní sloji lánsko-rynholecké deprese (tedy k téže sloji, u jejíchž jižních výchozů na povrch se už dříve v oboře primitivně kutalo).

Fürstenberkové zde dlouho nekutali. Kníže Karel Egon II. prodal někdy v roce 1850 kutací právo na celém křivoklátském panství Hředelskému kamenouhelnému těžařstvu. Noví podnikatelé pokračovali i v práci na získané lánské šachtě. V letech 1863 – 1865 vyhloubili téměř stometrovou čtyřhrannou těžní jámu, ale na předpokládané ložisko uhlí nenarazili. Bylo nutno razit západním a severozápadním směrem tzv. kveršlágy, tedy chodby vedoucí šikmo dolů. Teprve pak se ukázalo uhelné pole lánsko-rynholecké deprese. Na povrchu musely být instalovány dva parní stroje : jeden tahal klec s vozíky ze západu dolů pod šachtu a druhý šachtou na povrch. Tím se dolování samozřejmě velmi prodražovalo.

Jako největší nepřítel se však ukázala voda; v listopadu 1869 byl obnovený důl zatopen jejím náhlým mohutným přívalem. Horníci museli utéci s velkým spěchem k šachtě, jeden havíř tam nechal i hodinky, mnozí šatstvo a lampy. [4] Lidé stačili urychleně vyfárat, ale těžba uhlí musela být  až do roku 1921 přerušena. Víc než devadesát zaměstnanců bylo propuštěno anebo přeloženo do Hředel.

Koncem roku 1874 ovládlo veškeré důlní podnikání v celém rozsáhlém regionu Englisch-Böhmische Steinkohlengewerkschaft /Anglicko-české kamenouhelné těžařstvo/, v jehož čele stáli důstojník P. H. Scratchley z Woolwichu, doktor A. Beattie z Londýna a inženýr A. Beattie z Londýna. Tito podnikatelé zakoupili mimo jiné všechna kutiska v obcích Lány, Vašírov, Rynholec, Stochov, Nové Strašecí, Řevničov a Mšecké Žehrovice – a samozřejmě i zatopený důl[5]  pod lánsko-rynholeckou Bílou cestou,  který byl před pěti roky ve zmatku ponechán svému osudu. Tehdy šachta dostala název Beattie,  který si místní  lidé důvěrně počeštili na něžné dívčí pojmenování  Betynka.

 

Beattie II (Laura; Laušman II)

             Už v roce 1875 začali hloubit na rynholeckém katastru (na druhé, severní straně téhož kopce) zcela novou šachtu, kterou původně pojmenovali rovněž Beattie (Beattie II), odkud hodlali razit chodby jižním směrem k původní  Betynce  na katastru obce Lány. Na nový uhelný důl bylo podle zápisů přijato v roce 1875 celkem 146 zaměstnanců a v následujícím roce ještě dalších 10. Byli to havíři, důlní tesaři, pumpaři, řemeslníci různých profesí, pomocní dělníci, hašpléři, voziči, haldaři a topiči – mezi nimi i několik třináctiletých hochů.          

Práce na Beattie II se nadějně rozběhly, dokonce byla vybudovaná malá elektrárna, ale hned v srpnu či v září 1876, když dosáhla čtyřhranná těžní jáma, vydřevená silnými tesařskými trámy, hloubky 80 metrů, se sice ještě neobjevilo očekávané uhelné pole, avšak některé orty zaplavila voda a počátkem roku 1877 došlo ke katastrofě, která vyřadila rynholeckou Beattie II z provozu úplně. Při plné práci znenadání vytryskl mocný pramen a příval vody rychle zaplňoval všechny chodby. Za panického úprku k šachtě zahynuli lánští havíři Karel Nedvěd a Václav Slapnička. Další těžba nebyla možná, a tak byl důl Beattie II  na dlouhá léta opuštěn; v areálu zůstal pouze hlídač.

Přestávka trvala déle než čtvrt století. Až v dubnu roku 1903 došlo k prodeji zdejšího uhelného majetku jiné, tentokrát belgické akciové společnosti[6]. Šlo o tzv. Solwayovu skupinu s názvem Compagnie D´Exploations Charbonniéres Société Anonyme z Bruselu, jež měla v čele šest představitelů. Byli to Ing. Herman Hubert z Lutichu, Ing. Julien Macar z Emborgu, Ing. August Macquert z Monsu, Edmont Solway z Bruselu, Ing. Camille Wissinger z Bruselu a advokát Emil Tournay-Solway z Bruselu.

 Nová finančně silná belgická společnost za pomoci moderního strojního vybavení vyčerpala hned v roce 1903 z opuštěné rynholecké šachty Beattie II všechnu vodu a začala dále prohlubovat její jámu, a to v eliptickém průřezu 5,20 m x 3,20m  do náraziště v hloubce 158,3 m (kde bylo v r. 1905 dosaženo ložiska uhlí)  a dále do žumpu dosahujícího hloubky 165 m.[7]

Vrchní dohled nad veškerými pracemi měl belgický ředitel Ing. Albert Petiau, v praxi je pak ve funkci závodního inženýra realizoval český Ing. Hruda.

Pravidelná těžba byla zahájena v roce 1906 (po dosažení uhelné sloje v hloubce 158 metrů a po vybavení dolu moderním strojním zařízením byla rozšířena elektrická centrála, byl vztyčen druhý komín, začala jezdit lanovka k nově postavené budově prádel na druhé straně karlovarské silnice …). Pracovalo se na dvě směny a denně se vytěžilo průměrně 500 vozů po 5q černého uhlí. Někdy v té době změnila šachta svůj název : byla ze zdvořilosti pojmenována  Laura (po manželce rady Másla, tehdejšího přednosty c. k. revírního horního úřadu ve Slaném).

Laura byla podzemními chodbami propojena s opuštěnou lánskou Betynkou. (Beattie I u Lán začala sloužit pro Lauru jako větrná /výdušná/ jáma.)

V r. 1908 byla elektrárna na Lauře rozšířena na tři Parsonovy parní turbíny s10 kotli, celkový výkon činil 1 100 kW). Její provoz byl zastaven v roce 1926.

V lednu roku 1922 byla uzavřena smlouva mezi Anglicko-českým kamenouhelným těžařstvem a Kanceláří prezidenta republiky o vybudování vodárenského zařízení na návrší nad dolem Laura a o dodávání důlní vody pro potřeby této vodárny. Vodárenský komplex byl dokončen v roce 1923 : surová voda byla z Laury čerpána do odželezovny u Rynholeckého dvora, upravená a přefiltrovaná pak byla akumulována v přilehlém vysoko položeném vodojemu a odtud gravitačně přiváděna do Lán. Takhle to fungovalo až do roku 1965, kdy byl veškerý provoz na Lauře definitivně ukončen. [8]

Těžba uhlí na  Lauře skončila dne 30. září 1948 (současně byla definitivně uzavřena lánska Betynka). Laura však nadále plnila funkci  výdušné jámy Dolu Anna (Armáda) a zůstávala zdrojem kvalitní pitné vody pro rynholecký vodojem.[9]

K pohonu veškerých strojních zařízení na rynholecké  Beattie II (později Lauře) sloužila elektrická energie. Malá důlní elektrárna byla uvedena do provozu už r. 1877, v roce 1908 pak došlo k jejímu rozšíření na tři turbíny a deset kotlů, takže její maximální  výkon dosahoval až 1 100 kW. Elektrárna zaměstnávala 15 – 35 lidí;  v provozu byla do r. 1926. Spalovalo se tam kusové uhlí vytěžené přímo na šachtě. Odpadový červený popel se hromadil poblíž dolu na velkých haldách.[10]

Další popel dlouhodobě přibýval na Lauře v souvislosti se zpracováním lupku[11] získávaného z proplástků mezi uhelnými vrstvami. První jednoduché milíře na vypalování lupku dýmaly na  Lauře  už od r. 1908,[12] ale v r. 1939 tam bylo instalováno deset komorových pecí, v nichž se lupek vypaloval až do r. 1965, kdy začala naplno fungovat rotační pec na  blízkém Hořkovci [13]. Laura přestala existovat v dubnu roku 1966. Dne 7. dubna 1966 došlo k nepříliš zdařilému opakovanému odstřelu jejího komína a dne 20. dubna 1966 byla za pomoci autogenů, buldozeru a ocelových lan stržena také těžní věž.[14]

Necelý jeden kilometr severovýchodně od Laury, na druhé straně silnice Praha – Karlovy Vary byla postavena osamocená budova prádel, kam se uhlí vyrubané na Lauře dopravovalo visutou lanovkou. Z prádel se vytříděné uhlí vozilo 1 820 metrů dlouhou vlečkou do odesílací železniční stanice Lány (dnes Stochov). Severně od karlovarské silnice dlouho fungovala jenom prádla, žádná šachta zde až do roku 1908 neexistovala.

 

Anna (Laušman I, Důl Československé armády)

Už od roku 1903 hledal Belgičan Albert Petiau, tehdejší ředitel Compagnie D´Exploitations Charbonniéres Société Anonyme, způsob, jak se dostat k údajně bohatým uhelným flecím lánsko-rynholecké deprese pod Holubínem, pod Stochovem a pod rybníkem Konopasem severně od Laury. Několik úspěšných vrtů v této oblasti přinášelo nadějné vyhlídky na dobrou těžbu.  Petiau tedy jednak probíjel z Laury směrnou chodbu (kveršlág) směrem na sever; jednak začal s přípravnými pracemi pro úplně novou jámu vedle karlovarské silnice, přímo pod návrším Holubína, východně od Rynholce, přesně v místech vrtu „A“, kde už byla zřízena prádla, kam se visutou lanovkou dopravovalo uhlí z Laury  a kde končila nová železniční vlečka z lánského /= stochovského/ nádraží. [15]

Hloubení zcela nové šachty bylo zahájeno v roce 1908, ihned poté, co se Compagnie D´Exploations Charbonniéres Société Anonyme dohodla s Pražskou železářskou společností, působící východně odtud, na vytyčení demarkačních hranic těžby. Šachetní jáma byla prokopávána do hloubky asi 25 metrů v širším profilu, odtud pak níže v kruhovém zděném profilu 4,25 m. V hloubce 190,7 m měla jáma ve stěně vysekán tzv. překop, v němž byla instalována podávací stanice vody čerpané výtlačnými pumpami z dolu. Nová šachta byla pokřtěna po choti belgického ředitele Petiaua  Anna.     

 V roce 1910, když ještě nebylo dokončeno hloubení jámy, dopustil se Petiauův knihvedoucí Kurz defraudace podnikových peněz a to Petiauovou pozicí natolik otřáslo, že byl vystřídán novým ředitelem Charlesem Knauerem. (Národnost tohoto muže zůstala záhadou. Údajně to byl Angličan, ale vypadal prý jako Asiat. Neuměl ani slovo česky a všeobecně se mu kvůli jeho nesrozumitelné řeči říkalo Hapapa. Závodním zůstal i za Knauerova působení Ing. Hruda.) Právě Knauer dokončil v červenci 1911 hloubení nové jámy (její konečná hloubka do náraziště dosáhla 272,4 m  a do žumpu 281 m). V den svaté Anny, 26. července 1911, byla na novém dole slavnostně zahájena těžba z uhelného pole. V únoru roku 1912 bylo zřízeno podzemní spojení nového dolu Anna se starší Laurou. Šachta Anna byla brzy největším dolem široko daleko; její nejprve parní a později elektrická siréna dodnes oznamuje, že je šest ráno, čtrnáct odpoledne a deset večer.[16]

Ke dni 1. března 1913 došlo na Anně  a na Lauře k překvapujícímu vystřídání zahraničního finančního kapitálu. Zůstalo záhadou, proč právě v době úspěšného zahájení těžby vysoce kvalitního uhlí belgická společnost  Compagnie D´Exploations Charbonniéres Société Anonyme  prodala veškerý svůj majetek Anglo-českému kamenouhelnému těžařstvu. Kontrolní balík těžebních akcií tehdy získali židovští obchodníci, a to Josef a Richard Weimannové, Leopold Sachs a Otto Augstein a advokát Moric Aron, předseda těžařstva.[17]       

Nová šachta Anna dala v září 1913 již 13 370 tun uhlí : 60% z pilířů a 40% z chodeb.[18] V témž roce byly v jejím areálu zřízeny cech, lázně a lampárna a z  Laury tam byly přemístěny sklad a dílny. Podnik zaměstnával cca 800 lidí z širokého okolí[19]. Administrativní budově vpravo za vysokými vraty se časem začalo neoficiálně říkat Bílý dům.

Po první světové válce byl ředitelem šachty Ing. Mikšíček, který bydlel v Rynholci čp. 137. Byl to vynikající báňský odborník a geolog. Podnikal dlouhé vycházky do okolí, všímal si složení hornin, vyvěrajících na některých místech na povrch (traduje se, že prý pod zemí dokonce lízal kameny a podle jejich chuti se řídil při určování směru důlních chodeb) a  své empirické poznatky doplňoval soustavným studiem odborné literatury. Právě on vsadil už ve dvacátých letech 20. století na těžbu lupku a ještě počátkem šedesátých let vypracoval návrh těžby uhlí na kačickém poli.[20]

Roku 1921 se opět otevíral kdysi zatopený a opuštěný lánský důl Beattie I (lánská Betynka)[21] jako opravdová šachta, tentokrát už s elektricky poháněným těžním strojem. Proud byl přiváděn po sloupech z rynholecké Laury (Beattie II). Šachta Beattie I (Betynka) se začala znovu hloubit dne 24. dubna 1923.[22] Opět však zaútočil zdejší úhlavní nepřítel: voda. Dobývání uhlí se za této situace nevyplácelo, a proto bylo zanedlouho zastaveno, i když opětovné pokusy o těžbu se v době protektorátu uskutečňovaly ještě od března 1939 až do roku 1944, kdy byly – a nyní už definitivně – kvůli vodě ukončeny.

 Potom využívali Betynku pouze jako větrnou jámu rynholeckého dolu Anna, ale dne 30. září 1948 dohrála i tuto pomocnou roli. V polovině listopadu roku 1948 byla zdejší dřevěná těžní věž stržena, jáma byla nahoře zabetonovaná a veškeré zařízení bylo demontováno. Tak skončilo dobývání černého uhlí na katastru obce Lány.

V roce 1938 se majitelem Anny stala ze tří čtvrtin Pražská železářská společnost, které patřila kladenská huť Poldi. Název těžební firmy se změnil na Lánsko-rakovnickou akciovou společnost.

Kolem roku 1960 se v areálu šachty natáčel podle románu Karla Čapka První parta stejnojmenný film se Eduardem Cupákem v jedné z hlavních rolí Standy Půlpána. Zvlášť působivá byla scéna, kdy se krajem rozneslo, že na šachtě došlo k k závalu, a rodinní příslušníci zvenčí obléhají zamčená vysoká důlní vrata, aby se dověděli, jak postupují záchranné práce.

 Hned po první světové válce (v letech 1918 - 1920) byla při dole Anna zřízena tepelná  elektrárna, která sloužila především provozu šachty, ale přebytky energie byly až do roku 1965 dodávány do veřejné sítě. Elektrárna zaměstnávala v dobách největšího rozkvětu až 150 lidí. S technickým pokrokem a s rostoucí potřebou elektrické energie byla elektrárna několikrát rozšiřována : 1925 ; 1928 (výkon 6 000 kW) ; 1938 (výkon 10 000 kW).[23]   

V roce 1922 začal být elektrárenský červený popel, vršený na ohromné haldy nedaleko šachty, využíván k výrobě cihel a tvárnic (v areálu dolu vznikla cihelna na škvárové cihly) a ke stavebním účelům vůbec.[24] Tato tradice, na kterou po roce 1965 navázal národní podnik Prefa Hýskov výrobou panelů, pokračovala až do roku 1989.  

Po druhé světové válce byl důl Anna dne 14. 4. 1946 přejmenován na důl Laušman,[25] ale protože jeho nový kmotr Bohumil Laušman[26], vysoce exponovaný politický činitel, v roce 1949 emigroval, vrátila se šachta dne 11. 11. 1949 nakrátko k názvu Anna (11. 11. 1949 [27] – 9. 12. 1951), ale nakonec byla dne 9. prosince 1951 přejmenovaná na Důl Československé armády.[28]

Prádla na Anně (Armádě), tamější třídírna uhlí a jeho prodej byly zrušeny koncem roku 1953.Vlečka z lánského nádraží pak sloužila jen k dopravě dřeva a dalšího materiálu, uhlí se po ní vozit přestalo. Důl Anna (Důl Československé armády) a nový Důl Nosek byly propojeny lanovkou – po ní se mělo vozit kvalitní uhlí z Armády na Nosek a opačným směrem pak podřadné uhlí pro elektrárnu na Anně (Armádě).[29]

Důl Československé armády fungoval až do 30. září 1965, kdy tam byla těžba černého uhlí definitivně zastavena[30], důl byl zrušen a hned v následujícím roce zasypán.V r. 1965 byla zrušena i přilehlá elektrárna – její provoz byl zastaven v noci z 29. na 30. březen 1965. Dne 15. dubna 1965 byl do poloviny své výšky ubourán jeden z elektrárenských komínů; druhý komín s nádrží na vodu odstřelili pyrotechnikové dne 3. prosince 1965.[31] Těžní věž vzala za své dne 25. května 1965. Pouze zašpičatělý poměrně symetrický kužel hlušinové haldy, který ne a ne zarůst, tvořil až do roku 1990 výraznou dominantu kraje. V devadesátých letech bylo započato s  rozhrnováním a rozvážením rynholecké odvalové haldy; dnes (rok 2005) už  přestala definitivně existovat.

V průmyslovém areálu původní šachty a elektrárny se během času vystřídala a stále střídá celá řada podniků a soukromých firem, jejichž názvy dosud nezanechaly v toponymii kraje žádnou stopu, ale všichni, kteří jsou tam zaměstnáni, jezdí autobusem na Armádu  a pro nejstarší pamětníky z okolí to asi napořád zůstane Anna, jejíž siréna už téměř celé století určuje rytmus života celého kraje.

 

           

 

 

[1]      Pošta, František : Pamětní kniha obce Lán, s. 48.

[2]      Nádvorník, Julius: „Otvovice“ 1936, informační brožura.

[3]      Nechleba, A.: Nový duch a čilý ruch na lánském dvoře před 150 roky. In: Věstník Československé akademie zemědělské, roč. XIII/1937, s. 278-288.             

[4]       Kronika obce Lány, zápis Josefa Jelínka.

[5]       Báňské hejtmanství v Praze dne 5.1.1875 potvrzuje, že součástí  zatopeného dolu je šachetní budova, ventilátor, těžní stroj 12 HP, parní kotel 36 HP a vodní pumpa 12 HP.

[6]       V souvislosti s prodejem dolu se konala přímo na rynholecké šachtě Beattie valná hromada akcionářů za přítomnosti odstupujících představitelů horního ředitele Fridricha Förstera z Vídně a Ing. J. Pollacha z Falknova nad Ohří (dnes Sokolov).

[7]      Hloubení prováděla zeměvrtná firma Julius Thiele z Oseku.

[8]       Jásek, Jaroslav : Voda pro lánskou rezidenci. In : Dlouhý, J. : Lány a Křivoklátsko, scénář expozice v lánském Muzeu TGM, strojopis, Praha a Lány 1999.

[9]       Chaloupka, Josef : Rynholec – toulky po stezkách minulosti, vlastním nákladem 2008, s. 148.

[10]     Krůta, Václav : Rynholec, MNV Rynholec 1980, s. 20 - 21.

[11]     Lupek je vrstevnatá, často deskovitě odlučná odrůda jílovce. Pojmenování pochází z  Rakovnicka a Kladenska. Vypálený lupek je používán jako žáruvzdorný materiál v keramickém průmyslu, v hutnictví, sklářství, elektronice apod.

[12]     V září r. 1925 dostala Anglicko-česká kamenouhelná společnost od města Nového Strašecí povolení ke kopání bílé hlinky v lese Na Hořkovci. – Chaloupka, Josef : Rynholec – toulky po stezkách minulosti, vlastním nákladem r. 2008, s. 146.

[13]     Krůta, Václav : Rynholec, MNV Rynholec 1980, s. 21 – 22.

[14]     Chaloupka, Josef : Rynholec – toulky po stezkách minulosti, vlastním nákladem r. 2008, s. 150 – 151.

[15]     K vybudování této vlečky byla využita část zachovaného železničního spodku někdejší Pražsko-lánské koněspřežní dráhy.

[16]     Kukla, K. : O dolech Anně a Lauře u Rynholce. In : Vlastivědný sborník okresů slánského a novostrašecké- ho, Nové Strašecí,  ročník VIII /  1930 – 1931, str. 112 – 114 a 128 – 129.

[17]     V roce 1924 byla společnost s názvem Anglo-české kamenouhelné těžařstvo transformována na Anglo-českou kamenouhelnou akciovou společnost v Praze. Této společnosti pak patřily šachty Anna i Laura až do roku 1945. Ve statistické příručce čs. hornictví z roku 1930 stojí : Anglicko-česká  kamenouhelná společnost v Lánech ; sídlo Praha II, Lützova 37 ; akciový kapitál 24 000 akcií po 500 Kč ; správní rada : L. Sachs, R. Weinmann, O. Augstein, O. Weinmann ; komerční ředitel a plnomocník O. Augstein ; technický ředitel Ing. J. Kulhánek ; prodej uhlí prostřednictvím firmy K. Rumler, Praha II, Lützova 55 ; důl Anna – Laura.          

[18]     Do konce roku 1930 bylo na Anně vytěženo téměř 4 600 000 tun uhlí.

[19]     Nejméně zaměstnanců (725 osob) měly Anna a Laura v roce 1914; nejvíce (1 112 osob) v roce 1920.

[20]     Chaloupka, Josef : Rynholec – toulky po stezkách minulosti, vlastním nákladem r. 2008, s. 146 a 148.

[21]     Při opětovném otevření byly v dole nalezeny lampy zanechané tam ve zmatku prchajícími horníky v roce 1869.

[22]     Pošta, František : Pamětní kniha obce Lán, s. 34.

[23]     Krůta, Václav : Rynholec, MNV Rynholec 1980, s. 21.

[24]             Správa elektrárny dovolovala, aby si zájemci červený popel zdarma odváželi. Navršená škvára se místy spekla do ohromných bloků, které hrozily při neopatrném odebírání popela sesutím. Dne 26. 2. 1934 zajel pětapadesátiletý kočí Čeněk Šlapák ze státního statku v Lánech s koňským povozem na velmi nebezpečné místo, kde tvořil balvan spečené škváry nad podebraným úpatím hromady popela jakýsi převis. Kočí  nabíral (samozřejmě zespoda zpod převisu) sypký materiál, vtom se dala lavina škváry shora do pohybu a Čeněk Šlapák i s vozem v okamžiku zmizeli pod spečenými kusy škváry a pod ještě žhavým nedávno navršeným jemným popelem (zapřažení koně stáli kousek stranou a vyvázli jen s drobnými popáleninami). Zachránci, aby se mohli k místu neštěstí vůbec přiblížit, ulévali (i když neradi : následky si dovedli představit) žhavý popel vodou, která se okamžitě měnila v syčící páru. Výsledek dopadl tragicky. Vyhrabaný kočí už nežil. Vlastní příčinu smrti  těžko stanovit : byl těžce potlučený škvárovými balvany, udušený, popálený a opařený. Tak hrozný odchod ze světa neměl v kraji pamětníka. ( Kronika obce Lány)

[25]     Přesně to bylo tak, že Důl Anna se začal nazývat Laušman I a Důl Laura Důl Laušman II. – Pamětní kniha obce Lány II, s. 102.

[26]             Bohumil Laušman (1903 – 1963); sociální demokrat; 1935 – 1939 poslanec Národního shromáždění; 1938–1939 generální tajemník Národní strany práce; 1940 – 1945 člen čs. Státní rady v Londýně; od listopadu1947 do března 1948 předseda Čs. Sociální demokracie; 1945 – 1948 poslanec Národního shromáždění; 1945 – 1947 ministr průmyslu; od února 1948 do června 1948 náměstek předsedy vlády; 1948 – 1949 ředitel Slovenských elektráren v Bratislavě ; 1949 – 1953 v emigraci.

        Pamětníci tvrdí, že když byl Laušman coby kmotr přítomen pokřtění dolu u Rynholce svým jménem a lidé mu provolávali slávu (bylo mu tehdy uděleno i čestné občanství v Rynholci), zřejmě už uvažoval o emigraci, protože prý se nechal slyšet : „Dneska voláte hosana, a zítra zítra budete křičet ukřižuj.“

[27]     Pošta, František : Pamětní kniha obce Lán, s. 280.  ;  Pamětní kniha obce Lány II, s. 186.

[28]     K přejmenování došlo na slavnostní schůzi v lánské sokolovně dne 9. 12. 1951. – Pamětní kniha obce Lány II, s. 227.

        Na šachtě pracovali jako brigádníci příslušníci Československé lidové armády. Ve volném čase zřídili pod Vašírovem u rybníka dětské hřiště, které odevzdali 2. září 1951 veřejnosti. – Pamětní kniha obce Lány II, s. 221.

[29]     Chaloupka, Josef : Rynholec – toulky po stezkách minulosti, vlastním nákladem 2008, s. 148.

[30]     Kronika obce Lány III, s. 393.

[31]     Krůta, Václav : Rynholec, MNV Rynholec 1980, s. 21.

        Kronika obce Lány III, s. 386.

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky