ZDE MUSÍM DÁT "DIVOKOU KARTU" - TOHLE NEBYL UHELNÝ DŮL.
DŮL HOŘKOVEC SPOLEČNOSTI ČLUZ BYL OTEVŘEN DVĚMA ÚPADNÍMI PŘEKOPY "MARJÁNKA" A "PECÍNOV", COŽ BYLY JIŽ JEDNOU POUŽITÉ NÁZVY PRO PRŮZKUMNÉ ŠTOLY V LOKALITĚ "NA MARJÁNCE" A ABY TOHO NEBYLO MÁLO - POJMENOVÁNÍ "HOŘKOVEC" BYLO TAKÉ JIŽ POUŽITO. A TO HNED DVAKRÁT, PRO TĚŽNÍ ŠTOLY Z ROKU 1927 V LOKALITĚ "HOŘKOVEČEK". VÝDUŠNOU DŮL ZDĚDIL PO DOLU "ANNA", KDE SE NAZÝVALA "PECÍNOVSKÁ", HOŘKOVEČTÍ JI ALE ŘÍKALI "STOPRVNÍ".
A DALŠÍ INFORMACE DODÁM MOŽNÁ NĚKDY POZDĚJI...
Kroky do neznáma (ČLUZ v Ruďasu r.1979 ! :) )
.
Závod Hořkovec! Čekal jsem důl se vším, co k tomu patří, ale ony jsou tady místo věže jen dýmající komíny a všechno připomíná spíš vápenku nebo cementárnu. I s tím všudypřítomným prachem. Jenomže tento skřípe v zubech. Nejsem nakonec někde jinde? Ale třeba je věž z druhé strany odvalů, které zleva rámují obzor.
.
"Jste správně v závodě Hořkovec", ujistí mne ve vrátnici. "Ale není zde jenom důl. Hořkovec, a i náš druhý závod Rako, mají vždy tři úseky: lom, důl a pálení... Nejlíp uděláte, když zajdete za výrobně technickým náměstkem ředitele podniku - inženýrem Černým. Najdete ho támhle v prvním patře", ukáže ochotná soudružka k budově s nápisem: České lupkové a uhelné závody, koncernový podnik, Nové Strašecí. Stoupám po schodech a pořád ml nejde z hlavy ta těžní věž. Není vidět - ani odtud oknem - stejně jako lom. Stále ve výhledu brání terasy odvalů.
.
Dveře kanceláře Ing. Roberta Černého jsou zamčené. Zkouším tedy štěstí vedle, u vedoucího výroby ing. Miroslava Říhy. Moc času nemá. Jen co mi podá ruku a ukáže na židli, abych se posadil, pokračuje v přebíráni telefonickébo hlášení dispečinku. Snažím se z hlasitě opakovaných čísel a názvů pochopit dění, které zachycují. Moc se mi to nedaří, protože o lupku vím jen, že jde o usazeninu žáruvzdorných jílovců, z nichž se po vypáleni získává šamot. A ještě bych mohl nanejvýš vysvětlit, že v Československu se těžbou a pálením lupku zabývají pouze dva podniky: zdejší ČLUZ Nové Strašecí a Moravské šamotové a lupkové závody Velké Opatovice.
.
Brzy si však sporé vědomosti o lupku mohu rozšířit. Inženýr Říha mi po skončeni dispečinku z Hořkovce, Ještě než zavolal na Rako, podal složku s rozbory. Z nich zjišťuji, že lupek je surovina, u níž každé znečištění velmi ovlivňuje jakost. Pokles obsahu hliníku o jeden a půl procenta anebo zvýšení množství kysličníku železa o půl procenta, snižuji cenu tuny šamotu zhruba o sto korun. Tady jsou vůbec přísná kritéria. Za tunu šamotu lze podle třídy dostat od 299 do 636 korun. A například áčko může mít minimálně jedenačtyřicet procent hliníku a nejvýš 1,8 procenta kysličníku železa. Snést musí žár nejméně 1750 stupňů Celsia.
.
Hlášeni dispečinku ještě neskončilo, když do místnosti vešel náměstek Ing. Černý. V přilbě, fáracím obleku - tak, jak vyjel z dolu. "Kdepak vyjel," upřesnil s úsměvem. "Vyšel jsem po svých. Na Hořkovci se těží a fárá štolami. Má to tu výhodu, že není třeba čekat na klec."
.
Než se soudruh Černý převlékl, dověděl jsem se od vedoucího výroby, že lupek se dříve tady těžil jen lomovým způsobem, ale poklesem zásob i jejich kvality na povrchu se musí stále víc přecházet na důlní dobývání. Pověděl mi také, že první tuny z rubání se na Hořkovci vytěžily v roce 1967; a nyní se tímto způsobem kryje již polovina zdejší potřeby lupku na pálení. Z mapy bylo vidět, jak rozsáhlá je už rozfáranost. Ale především mne zaujala dvě díla: kombajnová stěna s hydraulickou hráňovou výztuží a přípravná chodba s nasazeným sovětským kombajnem PK-3r. Kvůli nim jsem na Hořkovec vlastně přijel. Závod jde totiž v mechanizaci důlního dobývání lupku netradičními cestami, hlavně v uplatňování kombajnů a hydraulické posuvné výztuže. Přebírat zkušenosti z těžby uhlí je možno jen z části, pro rozdílnost podmínek.
.
O tom jsme si povídali již s výrobně technickým náměstkem. Zase většinou nad mapou: "Při rozjížděni důlní činnosti jsme mohli navázat na výdušnou štolu bývalého Dolu Československé armády v Rynholci. To byla výhoda. Kvalifikované síly jsme v té době také získali snadno, protože probíhalo to pochybné uzavírání některých uhelných dolů. Mechanizace se ale nemohla měřit s tou, co používáme v lomech. Vrtačky, sbíječky, vzduchový nakladač, žlab, dopravník bylo zhruba všechno, s čím se dalo počítat. Když přišla hydraulická individuální výztuž a při zátinkování jsme mohli nasadit hřeblové dopravníky, to už byl pokrok. Lopata ale pořád hrála prim. Pak jsme zkusili použit škrabáky a zátinkovat na dvě chodby. Při hledáni dalších možnosti, jak zefektivnit těžbu, se zkoušel na jedné zátince i starý, opravený kombajn. Byl však velmi poruchový, a proto Jsme jej musili zase stáhnout. I tak se ale ukázalo, že stěnováni pomocí kombajnu je uskutečnitelné ..."
.
Pro nové je třeba především získat lidi. Zvlášť ty první, kteří vše mají prosadit. Málo s technikou dokáže ten, kdo jí nevěří: jen věřit však rovněž nestačí. Musí být i zkušenosti. Byly; ale s uhlím. S nim však tady nejde srovnávat. To je znát už na lopatě, která je s lupkem dvojnásob těžší. Škrabáky i kombajn ukázaly, že jde zmenšit tuto dřinu. "Když jsme se dozvěděli, že v Ostravě prodávají vyřazenou hydraulickou hráňovou výztuž Alpine B-2-6, koupili jsme ji jako šrot, dali opravit a zkusili nasadit. Ukázalo se, že v našich podmínkách vyhovuje podobně jako na uhlí štítovka."
.
Úspěch vždycky dodává odvahu pustit se do náročnějšího. K hráňové posuvné hydraulické výztuži přikoupili na Hořkovci nový kombajn a mohli stěnovat. "Tady", položí Ing. R. Černý prst na další místo mapy, "stačilo srovnat do jedné porubní fronty dvě protilehlé zátinky, kde se dřív těžilo se škrabáky. Stěna měla sice tři chodby a středová způsobila nemálo komplikací, ale s tím jsme si poradili." Mechanizované odtěžováni pomoci pásů až na povrch, přechod na dopravu materiálu drážkami, ražba přípravných děl pomoci sovětského kombajnu PK-3r jsou teď samozřejmostí. Nemálo se o to zasloužily Brigády socialistické práce i Klub předních pracovníků, který vede horník Antonín Zeman.
.
"Patříme pod koncern Kamenouhelné doly Kladno, kde je také Centrální klub předních pracovníků mechanizovaných porubů a připrav, k němuž patří i náš klub. Hodně nám pomáhá na této úrovni předávaná výměna zkušenosti. Brigády socialistické práce jsou na důlním úseku závodu Hořkovec tři. Zámečníci a elektrikáři z údržby mají společnou a dvě zbývající jsou organizovány po směnách. Osvědčilo se nám to, lépe se tak daří podchytit lidi pro nové těžební metody a je lepši návaznost jednotlivých prací," vysvětluje výrobní inspektor podniku Jindřich Lehký, když spolu scházíme do podzemí - stále hloub, až světlo v ústí štoly je jako tečka a mizí docela. Přestávám počítat, kolik jsme už přelezli dopravních pásů a prošil větrných dveří. Nejde o příjemnou procházku. Čím bliž ke stěně, tím se zdají boty těžší, jak nabalují jíl.
.
Konečně stěna! Trochu mě zklamala. Žádné jiskření jako na uhlí. Samá šeď, na první pohled nerozeznatelná od hlušiny. "Lupek je tady kvalitní", opraví mimoděk můj názor směnový předák Ladislav Sedlmajer s kombajnérem Bohumilem Cibulkou. Šamot z ně| může jit na export. Nadloží nám ale dává zabrat. Je moc drobivé. A co spadne, to po kombajnu už nejde vybrat. Ale tady se nám již nadložní uhlíčko a pískovec dafří udržet," ukáží na úsek, podchycený dopředu stříškou z půlkuláčů. "Zkusíme to dělat po celé délce stěny. Zatím ji ještě nemáme pořádně osahanou, protože první pokos jsme dělali zhruba před čtrnácti dny. Trestala nás zpočátku tak, že některé sekce lehly i na bok. Ale už jsme jí hlavni mouchy vychytali. Hlavu nám nezamotá." Přesvědčují rubači Petr Dufek, Jaroslav Rác a Josef Henzl. Poslední poznamená, že totéž bych slyšel i v protipartě od hlavního předáka Jana Draxla, kombajnéra Miroslava Černého, rubačů Aleše Cibulky, Antonína Langhammera a Josefa Hořejšího.
.
S prvním kombajnem, ještě na zátince, jsme se něco nazlobili. Tenhle šlape dobře. Ale už když nám vzali ten starý, přesto, že jsme se na ně| něco nanadávali, tak nám chyběl. Škrabák se mu v žádném případě nemůže vyrovnat. Jen toho vrtáni co odpadlo ..."
.
Jedna stěna - a kryje zhruba polovinu těžby důlního úseku závodu Hořkovec. Tady |e důkaz, že udržet počty pracovníků na stejné úrovni jde i při přechodu z lomového způsobu na důlní dobýváni. Ovšem nesmí se čekat, až někdo jiný ukáže jak. Mnoho záleží na dobré politické práci a agitaci i osobním přikladu. S nimi na Hořkovci své kroky do neznáma dobře spojuji. Proto zpočátku i se starou, vyřazenou technikou dokázali předvést přednosti mechanizace.
.
A ten zápal pro věc! Nebyl o nic menší ani u směnového předáka Jiřího Šarocha, kombajnéra Pavla Marvana a razičů Jana Chrousta a Petra Seligera, kteří se sovětským kombajnem PK-3r razí přípravnou chodbu. "Když jsme před rokem začínali s tímto způsobem ražby, dost lidí nevěřilo, že to půjde. Prý to řezací ústroji a další části stroje nevydrží, jak budou v lupku namáhané... No, s lecčíms jsme se museli spolu s techniky poprat, ale k vrtačce, nakladači nebo žlabu bychom se už vrátit nechtěli - stejně jako soudruzi z druhé směny. Však vidíte, jaký je to pracant!"
.
Potom se rozeřval kombajn. Mohutná hlava s řezacími noži se opírá do lupku s takovou silou, až se zadní těžká část opatřená housenkovými pásy nadzvihává. Chodba přibývá, jako by ji vysoustružil. Do tváře kombajnéra Pavla Marvana nevidím, ale Jiří Šaroch, Jan Chroust i Petr Selinger se na stroj dívají s takovým pohledem, že čekám, jestli ho nepohladí.
.
Pro Rudé právo (8.6.1979) napsal František Liška, pro potřeby FB a webu MALODOLY přepsal ing. Karel Kestner.
MÁTE LEPŠÍ? VÍTE VÍC? REAGUJTE NA: malodoly@seznam.cz
