Za Františkem Rosenbaumem (nekrolog)
Byl zdánlivé „brundibár" a jako ten brundibár neměl žihadlo: jen bručel a huboval, až se šála vlnila a hunty poskakovaly, ale neublížil. Měl drsnou skořápku, tvrdé, mozolovité ruce a tvrdou hlavu, jako všichni ti, kdož zaměňují hluboko pod zemí den v noc a klid povrchové práce s bojem s podzemními mocnostmi, leč v té tuhé slupce bylo dobré jádro a měkké srdce poctivého chlapa.
Znal jsem ho již jako hoch ze sousedství. Bydlíval u Vašírovských a trávil v létě večery po práci s nerozlučnou faječkou na zahrádce. Vídal mne, jak se učím a často se mnou hovoříval „skrze plot". Sedával pod šancemi na hrubé lavičce, pokuřoval a přemýšlel. Snad se mu již tehdy honily hlavou myšlenky na dolování, jehož poznání věnoval mnoho času a píle. Kde jaká důlní mapa, kde jaká kniha, všechno důkladně prostudoval a prohlédl, doplňuje své vědomosti návštěvou dolů v provozu, kde jaká opuštěná „jáma" v okolí, všechny prošmejdil.
Snad v něm byl zaklet některý ten permoník, kterého volalo zpět tajuplné temno černého království, kde to popraskává v dřevění, šeptá ve skále a kde od věcnosti šumí důlní vody. Král Uhel je mocný pán a nepustí nikoho, koho dostal do „moci své temné".
První „zárubek" učinil Rosenbaum r. 1911, vyhloubiv na Spravedlnosti nehlubokou, asi třináctimetrovou šachtici, kde pracovalo jen několik dělníků a těžilo se jako ve středověku, zcela primitivně rumpálem. Jeho společníci z Prahy přenechávali mu všechnu starost - bylo toho hodně, vedle jeho hlavního zaměstnání, účetního Hospodářského družstva - a přijížděli se podívat jen tak jednou za rok.
Uhlí se prodávalo kusové za K 2.20, kostka K 2-, drobné K 1.60 a mour „na fůry" po 6-8 K vůz. Mzdy pohybovaly se tehdy kolem K 1.60 až K 2.-.
V roce 1914-15 ujímá se Rosenbaum sousední jámy „Důl Filip“, která je skorem čtyřikrát hlubší a kde nutno počítati se strojním zařízením. Společníci nemají však chuti poskytnout potřebné prostředky, nejbližší soused nejeví zájmu o koupi horního majetku a tak je tu trochu beznaděje a hodné starostí. Objevuje se však nový společník Oldřich Weigner v r. 1916, výstavba strojovny a šachty pokračuje, přibývá osazenstva a v roce 1917 pracuje se již se 150 zaměstnanci.
Mezitím hledá Rosenbaum dále: vrtá u Svojetína uhlí, u Zbečna na rudu. Je nutno však vrátiti se na Spravedlnost, neboť nedostatek uhlí diktuje si zvýšení těžby, je nutno reklamovat dělnictvo všech oborů. Mnohý z nich měl by mu býti vděčným ještě dnes, že zachránil ho před možnou smrtí v boji.
Zvýšená těžba vyžaduje vybudování přípojky na trať Rakovník-Lužná, přistavuje se více vagonů, nakládá se ve velkém. Podnikavému duchu Rosenbaumovu je to však málo a proto hledá dále: těživec, magnesit, slídu atd. atd., zanedbávaje tím poněkud vlastní uhelnou těžbu. Nastává však naprostý nedostatek a Rosenbaum se vrací a otvírá za podpory bývalého správce dolů inž. Dittricha důl "Lísek“ u Hudlic a "Barbora“ v Malých Přílepích, avšak s uhlím méněcenným, jehož odbyt klesá důsledkem zvýšení těžby uhlí hodnotnějšího. Rosenbaum ví si však rady a staví v Berouně-Závodí briketárnu, do které ukládá veškeré své jmění. Leč ani to mu nestačí.
V r. 1920 jedná báňský úřad o zastavení dolů v Brantu, které Rosenbaum ihned kupuje, neohlížeje se na to, že mají špatný odbyt a že i na jeho původních podnicích je nutno omezovati práci. Kupuje z přesvědčení, že na Brantu je prvotřídní uhlí v prodloužení kladenské sluje z Mayrau. Je to již jeho pátý podnik. Vrhá se také ihned s veškerou energií, jen jemu vlastní, do vysilující práce, shledává i opravuje místní nedostatky a prohlubuje, až k oné očekávané sloji, opouštěje zároveň dolování na „Lísku“, „Barboře“ i práci v briketárně.
O něco později uzavírá důl „Filip“ na Spravedlnosti, otevírá ale ihned zase nový důl „Filip II“ u Sence na uhlí a výborný „šamot“ a staví nové pece k jeho vypalování. Je o něj světový zájem a přináší zaměstnání 200 dělníkům.
Provoz dobře se vyvíjí až do r. 1929, kdy celková krise nezastavuje se ani u jeho podniků. Přesto a proti všem výstrahám prohlubuje důl „Ignát" v Brantě, dříve Gutmannovský a Wondráčkovský nad 100 m, neboť vidí budoucnost pro dolování na Rakovnicku jen v tom, bude-li možno těžit uhlí dobré jakosti a čelit tak konkurenci. Hloubení pokračuje však při největším pracovním vypětí a velkých nákladech jen po centimetrech. Rosenbaum „hlídá“ na „Ignátu“ celé dny, aby započaté dílo dokončil, přichází však r. 1937, kdy vleklá choroba podlamuje jeho síly a r. 1938, kdy celá jeho tělesná, zdánlivě železná, konstrukce se hroutí. Na „jámu“ jezdí již jen někdy, jeho energie ochabuje, lékaře však nevy- hledává. Až počátkem tohoto roku. Je však již pozdě.
Po zdánlivém zlepšení a pobytu na Pleši nastává rapidní zhoršení, přestává chodit a 29. června umírá, stár 57 let.
Chodil kolem Vás, nenápadná, všední, každodenní postava, posedával s Vámi u piva, zahrál si v sobotu odpoledne svoji oblíbenou bulku, kořeněnou suchým humorem a tak jste si ani neuvědomovali, čím byl Vám a Vašemu kraji.
Vám druhdy dobrým společníkem, kraji požehnáním, sváděje do svých dolů řady pracovníků, které zachránil před nezaměstnaností a dávaje jeho obyvatelstvu v dobách nejhorších alespoň tolik paliva, aby bylo možno se ohřát a uvařit si polévku. Zato si zaslouží, aby nebyl zapomenut. Nebude zapomenut ani v cizích revírech, odkud si přicházeli k němu pro radu. Nežil marně.
Rozloučili jste se s Ním, když doprovázeli jste jeho tělesné pozůstatky na poslední směnu. Loučíme se s ním dnes i my, s vděčností i díkem za vše, co vykonal.
Pane gewerke Františku Rosenbaume: Zdař Bůh! J. M. K.