Jest-li že na kom a kdy vyplnilo se pořekadlo
„Člověče přičiň se a bůh ti požehná“, tedy to byl zajisté bývalý ředitel Pražsko-železářské průmyslové společnosti na Kladně, pan Jan Váňa.
Přišel do okolí Kladna co pracující horník a zemřel tamtéž co ředitel rozsáhlých dolů kladenských výše zmíněné společnosti. Jaký to ohromný převrat v životě jednotlivce, jaké železné povahy, jaké pilnosti, jakého duševního nadání k tomu třeba! Vy, kteříž Jste částečně prodělali cestu, že Jste z nižšího do vyššího postavení vlastním přičiněním se dostali, Vy jedině dovedete posouditi činnost muže, o němž tuto řeč. S tohoto stanoviska pojímáme také my činnost Váňovu.
Jan Váňa narodil se dne 2. června roku 1811 z rodičů chudých ve Felbabce u Hořovic. Otec jeho byl dozorcem při dolech na železnou rudu „na Vostrém“, jež náležely hr. Vrbnovi, nyní knížeti Hessen-Kasselu. Navštěvoval národní školu v Jincích až do svého 12. roku. Vystoupiv ze školy, pracoval po dva roky s otcem svým na týchž dolech. Brzy zmohla se v něm touha, rozmnožiti vědomosti své v oboru hornickém. I vystoupil odtud a přijal hornickou práci v Příbrami. Však ani tu se dlouho nezdržel. Po třech létech z práce poděkoval, odebral se do Moravy, kdež po více roků a na různých místech zkušenosti své hromadil. Na Moravě zvolil si také družku svého života. Zdá se, že se mu na Moravě také skvěle nevedlo, neboť vrátil se do Felbabky zase zpět, kdež zavedl si malý obchod. Brzy se ale přesvědčil, že čilá mysl jeho vyžaduje činnosti jiné, a odebral se tudíž do Prahy, novou práci hledaje.
To se mu podařilo; obdržel místo dozorce při stavbě stok na Hradčanech. Zde seznámil se poprvé s panem Antonínem Vítkem, měšťanem pražským, s oným Vítkem, kterýž později hloubil šachtu u Vrapic, až podnes šachtou Vítkovou nazvanou. Když stavba stoky na Hradčanech byla dokončena, odebral se Jan Váňa do krajiny kolem Slaného a Podlešína, kdež hledal různé barevné hlinky, jichž dobýval a obchodníkům barvami prodával. Tu také poprvé zvěděl, že nachází se v krajině útvaru kamenouhelného, a to přimělo jej k tomu, že sám pátral po ložiskách kamenného uhlí.
Při jedné takové pochůzce setkal se u Cvrčovic s panem Antonínem Vítkem, který již od r. 1840. v krajině zdejší uhlí hledal. Po krátké rozmluvě byl přijat Jan Váňa jakožto dozorce do práce. Pan Antonín Vítek spojil se brzy na to s panem Václavem Novotným z Prahy, který také na půdě kladenské uhlí hledal, a počali hloubiti šachtu Vítkovu. Práce ty vedl Jan Váňa. Než nebylo jim dopřáno šachtu dohloubiti. Nastal totiž mezi panem Vítkem a jakýmsi Václavem Černým dlouho trvající spor. Václav Černý, kterýž ve Václavské štole u Vrapic uhlí nalezl, tvrdil, že šachta Vítkova nachází se v mírách jeho. Spor ten vypadl v neprospěch pana Vítka a musil ihned hloubení zanechat. Ve sporu tom vykonával pan Váňa práce měřičské sám. Jsou pamětníci, kteří vídávali jej s kompasem a šňůrou mezi šachtou Vítkovou a štolou Václavskou vyměřovati. Důkaz to, že Jan Váňa soukromě se vzdělával, že soukromě hleděl dohoniti to, co v mládí zameškal.
Pan Václav Novotný v tom čase a v dorozumění s věhlasným přírodozpytcem a geologem panem professorem Zippem z Prahy zaujal mnohá místa kolem Kladna, na nichž uhlí hledal. Budiž tuto také vzpomenuto, že pan professor Zippe byl prvním, jenž na uhlonosná ložiska kolem Kladna stále a při každé příležitosti upozorňoval; dle jeho rady také se pan Novotný řídil. Leč, jakkoli byl prof. Zippe duševním původcem podniků těchto, náleží přec Janu Váňovi zásluha, že myšlénku tu vtělil, skutkem učinil; byloť mu při provádění vytknutých tu cílů zápasiti často s nesmírnými překážkami a právě zde bylo třeba muže železného a neúmorného, aby až na konec dobojoval a vítězství slavil.
Když hloubení Vítkovy šachty zastaveno býti musilo, povolal pan Novotný Jana Váňu do Kladna, aby co důlní jeho kutiště spravoval. První pokus učiněn tam, kde nyní tak zvaný Váňův pomník stojí, kdež ale uhlí se nenašlo.
Asi 500 metrů západně od místa tohoto kutal také na půdě kročehlavské na základě svolení ze dne 30. dubna roku 1846. Jan Jirátko, sadař a zedník z Buštěhradu. Kutiště toto postoupil Jirátko na základě smlouvy Janu Váňovi, resp. panu Novotnému. O smlouvě této vypravuje Jan Váňa takto: „My jsme svými šurfy sousedili a nejednou jeden druhému práci prohlíželi, sobě stěžujíce, že naděje nemáme a že místa opustíme. Podobnou řeč jsme mívali i když jsme se v hospodě bud na pivě neb na kořalce sešli. Já jednoho dne přišel ve svém kutišti na silurskou skálu. I pověděl jsem to Jirátkovi; on pak měl za to, že podobně na siluru sedí, a pravil, že to opustí. Já to ale nepozoroval a pravil mu, že když to myslí opustit, by mi to prodal. Sešedše se v hospodě v Oujezdci, vypili jsme tři žejdlíky kořalky a smlouvu uzavřeli.“
Jan Váňa předložil uzavřenou smlouvu svému pánovi, kterýž ji ihned schválil a žádaný poplatek vyplatil. Na to přestěhoval se Jan Váňa ke kutisti Jirátkovu a počal hloubiti dále. Sotva však začal pracovat, bylo mu hloubení zakázáno na udání kutního komisaře pana Beera, kterýž tvrdil, že pan Novotný úředního povolení nemá. Pan Novotný ovšem rekuroval a mezi tím, než rekurs byl vyřízen, nalezl Jan Váňa v tomto Jirátkovu kutišti bud ke konci října aneb na počátku listopadu roku 1846. uhlí.
Bylo to vůbec první uhlí na půdě kladenské Janem Váňou nalezené. Rekurs vyřízen ve prospěch pana Novotného a již na den 17. března roku 1847 byla ustanovena komise zjištovací, kterouž vedl pan Jan Grimm, toho času cis. král. horní přísežný v Příbrami. Zjištěno, že šachta byla 13 sáhů hluboká, a že v 11 sáhách nalezeno 6 střevíců mocné ložisko uhelné; po přání pana Novotného pokřtěna byla „Kateřina-Josefa“.
V tom čase zemřel společník pana Novotného, pan Antonín Vítek, na jehož místo vstoupil pan Vojtěch Lanna za společníka. Potřeba nové šachty stala se nutností, a skutečné téhož roku v měsíci září počato s hloubením nové šachty, nazvané „Václavka“. Po různých půtkách a žalobách s cis. král. kutací komisí byly konečně Václavce přiděleny dvě míry, což s nákladem tak velikým nebylo v žádném poměru.
Dřívější horní zákon dovoloval kutání obyčejně toliko na několik neděl. Když čas vypršel, muselo se žádati znova a pracovati dále, jinak ztratil kutéř celé zaujaté pole. Toho následky zažil nejlépe Jan Váňa, vlastně společenstvo Novotný-Lanna. Ačkoliv již před tím měli okupované pole v místech nynější šachty Františkovy, Layerky, šachty Thinfeldovy a Amálky, ztratili dle mínění cis. král. šurfovní komise nároky v místech těch pracovati, poněvadž čas již vypršel a o prodloužení žádáno nebylo. Podnikatelé Novotný-Lanna nenechali se však odstrašiti a docílili toho, že přičiněním pana Michala Layera, ředitele kutacích komisí se sídlem ve Vídni, pole svá kromě šachty Thinfeldovy zpět obdrželi. Uznání zajisté velkých zásluh pana Layera pojmenována jest jedna šachta pánů podnikatelů šachtou Layerovou.
Následkem rozhodnutí pana Layera sestavena byla komise, kteráž pole pánů Novotného a Lanny měla vymezníkovat. Ohlásila se na den 14. června roku 1848, mohla však teprve dne 13. července téhož roku následkem nepokojů v Praze do Kladna doraziti. Nyní pole pánů podnikatelů úplné zjištěno. Obor působnosti Jana Váni byl stále a stále větší, bylť jmenován vrchním důlním, a jemu svěřeny všecky podniky, kteréž společnost vykonávala.
V roku 1848 ukázal Jan Váňa zvláštní ráznost a duchapřítomnost. Když při pražské revoluci vyřítily se z Prahy davy lidu po vesnicích vše pleníce a hubíce, postavil se v čelo svých havířů k obraně, nechav po okolí rozhlásiti, že každého do svých šachet hodí, kdo se opováží rušiti kladenské občanstvo z klidu. To snad také byla jedna z příčin, že k nepokojům v Kladně nedošlo.
Hlavní činnost Jana Váni datuje se hlavně od roku 1848. Brzy na to, když začal se hloubit důl „Václavka“, počato také s hloubením dolu Františkova na tak zvaných „pískách“. Sotva uhlí na dole Václavově nalezeno roku 1849, počal hloubiti nynější šachtu Layerovu, kterouž však v 15 sáhách, nepochybně z peněžitých ohledů, opět zastaviti musil.
V čase tom jmenován byl Jan Váňa ředitelem. Dne 14. března 1852 byl důl Františkův „Na pískách“ prohlouben. Uhlí vyváženo bylo nyní v dole Václavově a v dole Františkově. Odbyt na uhlí se stále vzmáhal. I rozhodl se Jan Váňa v hloubení šachty Layerovy pokračovati. Již 15. dubna roku 1855. počal dále Layerku prohlubovati, kdež dne 24. května roku 1857 uhlí nalezeno. Brzy seznal Jan Váňa, že také v části západní nové šachty jest třeba. Ještě téhož roku 1857 započal hloubiti šachtu, kteráž po přání pánů podnikatelů a v uznání zásluh pana professora Zippeho šachtou Zippeovou nazvána byla.
Seznav Jan Váňa, že místo zvolené se k zaražení šachty dobře nehodí, ustál od hloubeni a rozhodl se již v následujícím roce 1858 hloubiti šachtu jinou, nynější šachtu Amálku. Šachta Zippeova byla ovšem zaházena. Dne 12. září r. 1862 bylo uhlí na šachtě Amálce nalezeno. Aby činnost Jana Váni úplně byla naznačena, sluší podotknouti, že mezí tím, co hloubil, na mnohých místech ještě šurfoval.
Jan Váňa těšil se úplné přízni svých představených. Když ku spolku Novotný-Lanna přistoupil také pan Klein, podržen i dále co ředitel. Roku 1857 přeměněn spolek ten přistoupením velkoobchodnického domu Robertova v společnost komanditní, která roku 1862 v společnost akciovou přeměněna byla. Pan Jan Váňa podržán také v těchto rozsáhlých uhelnách (připojeny totiž doly pana Roberta k dolům kladenským) za ředitele.
Nyní teprve měl Jan Váňa těšiti se z výsledků své práce. Nelítostná smrt však učinila dne 27. června roku 1864 neúnavné činnému životu jeho konec.
Místo, kde Jan Váňa poprvé na Kladně uhlí hledal, bylo mu vždy památné a hleděl také při vhodné příležitosti je oslavit. Dne 24. dubna roku 1854 slavil náš nejmilostivější zeměpán, Jeho cis. král. apoštolské Veličenstvo František Josef I, svůj sňatek s nejjasnější princeznou bavorskou Alžbětou. Tento památný den hleděl každý Rakušan oslaviti a zvěčniti. Tak též usmyslil si Jan Váňa. Místo, kde prvně kutil, urovnal, zazdil, přichystal pískový kvádr, v němž bylo místo pro plechové pouzdro vydlabáno. Když vše připraveno, přivalen sem byl velký buližníkový kámen, který před hostincem Dvořákovým pod Kročehlavy ležel, a tam jej tak postavili, jak jej Pán Bůh stvořil, beze všeho tesání.
V den sňatku Jejich Veličenstev měla se tam mše svátá sloužiti a po ní ten pomník světití. Jelikož ale do rána toho dne mnoho sněhu napadlo, který se hned rozvodňoval, sešlo se mše svaté. Nicméně šlo se tam procesím, jehož se súčastnili havíři, zástupcové města a cechové s prapory. Na místě samém měl děkan kladenský, P. Kašpar Liška, slavnostní řeč. Tehdejší kaplan P. Josef Mottl předčítal na to pamětní listinu, kterouž byl dřivé sám sestavil a vlastní rukou napsal. Listina ta obsahuje vznik a původ zdejších hor. Uzavřena byla v krabici plechovou a v pískovci zazděna. Po církevním obřadě postaveno okolo kamenu pět lip, načež se průvod zpět k soše Panny Marie na náměstí navrátil, kdež ku poctě Jejich Veličenstev dva akáty postaveny byly. Když ještě před kladenským zámkem dvě lípy byly postaveny, odebral se průvod do kostela, kdež památná ta slavnost velebným „Te deum laudamus“ ukončena byla.
Jan Váňa požíval za svého živobytí v celém okolí neobmezené úcty. Lid hornický lnul k němu zvláštní láskou, což vysvítá z toho, že dosud s opravdovou úctou si o něm vyprávějí. Pocházeje z lidu, znal jeho bolesti, jimž ulevoval dle sil svých. Bylť on lidumil v pravém slova smyslu! V srdcích lidu a všech lidí spravedlivých postavil si pomník nehynoucí.
Čest budiž památce jeho!
Josef Němeček 1888
Sepsání tohoto životopisu umožněno bylo laskavostí pana faráře Lišky z Kladna.
Vyslídil a přepsal roku 2016 Karel Kestner
