Pravé černé uhlí se začalo v našem regionu těžit na Lánsku.
Tady totiž prvohorní uhelná sloj vycházela na samotný povrch země - měla zde výchozy. Ještě nyní v některých místech lesa najdete v kořenech vyvrácených smrků černé – smolně lesklé - kaménky. To je kamenné uhlí, které své přízvisko dostalo proto, aby bylo odlišeno od již známého dřevěného. A protože to vše začalo na panství německé šlechty a v časech, kdy úřední řečí byla němčina, nazývala se dobývaná hornina hezky německy Steinkohle.
Necelý metr mocná (rozumějte tlustá) flec neboli sloj (vrstva) uhlí byla z počátku patrně těžena jen lomovým způsobem (otevřené dolíky v zemi), teprve později za ní museli těžaři pod zem. Lomů a lůmků je v okolí nespočet, souvisí též s výstavbou oborní zdi.
Když se přestalo vyplácet odkrývat uhlí povrchovým způsobem v malých lomech (dolících), museli se uhlokopové pustit za ním pod zem. A příliš si s tím hlavu nelámali. Vykopali jámu, jako když hloubí studnu, hlušinu (jalovou horninu) házeli okolo sebe, až vytvořili po krtčím způsobu malý kopeček (tedy odval) s jamkou okolo ústí svislé jámy uprostřed. Ve svahu se chovali podobně, jen s tou změnou, že se postupovalo šikmo dolů. To už ovšem nebyla jáma, ale štola. Odval také těžko mohli mít ve svahu uprostřed, byl samozřejmě pod štolou v úbočí svahu.
Když nafárali (narazili) uhelnou sloj, začali ji vykopávat (těžit) kolem jámy dokola, a když se to začalo pod zemí bortit (osypávat, hroutit) – rychle pryč a vedle v sousedství založit další díru do země s charakteristickým kopečkem okolo.
To nebyly ještě opravdové doly, uhlokopové si toho byli vědomi, říkali jim proto jinak. Místní název pro takové horní dílo byl dukla v množném čísle dukly. Lingvisté ve slovanském názvu slyší indoevropský základ *douk-, tedy jáma, sníženina, prohlubeň, údolí. Já si ale myslím, že jsme to převzali z němčiny - byly to tmavé kobky a tmavý se řekne "dunkel". Jinde se zase vžilo pojmenování "temnice". Čím byly dukly mělčí, tím rychleji probíhal cyklus otvírka – těžba – likvidace, a dukly proto kolikrát neměly poctivé jméno. Pokud ano, jejich jméno migrovalo s postupem do dalšího území, patrně vázané na mateřskou posádku dukly. Ta nebyla veliká – měla od dvou do pěti těžařů.
Nahoře, na dřevěném povalu – píni, točil celou šichtu hašplí (vrátkem, rumpálem) hašplíř a tahal „na den“ v kýbli (kbelíku, džberu, tuně) uhlí. Uhlí na kátru (sítu) prosíval a o haldu (odval) se staral haldař. Pod zemí „v důli“ se činili často jen dva hajeři (havíři), někdy jim pomáhal i kluk, neboli fedrák. O ordnung (pořádek, disciplínu) se na vícero duklách staral štajgr hezky česky z němčiny doslovně přeložen jako lezec.
Na základě nabytých zkušeností a s využitím informací převzatých z jiných částí kladensko - rakovnické uhelné pánve začalo se dobývání uhlí i zde zdokonalovat. Nebylo zbytí, těžba se přesunula do větších hloubek (zde 20 - 40 metrů), to už nebyla žádná legrace.
Nové malodoly již měly vícero jam o větším průřezu, propojených pod zemí navzájem chodbami (v těženém materiálu) či dokonce překopy (v hlušině) kvůli lepšímu větrání. Jámy byly specializované na těžbu - těžní s vrátkem a odvalem hlušin) a větrání - větrní bez vrátku a bez odvalu).Mateřské chodby byly zabezpečovány proti zavalení dřevěnými vzpěrami (výdřevou). Zapomeňte ale na těžní věže,na kolejovou dopravu a elektrifikaci a hlavně na bezpečnost práce. Počet těžařů činil deset až třicet mužů.
Svislá jáma o průřezu cca 1 x 2 metry, paženém pouze dřevem, byla prohloubena o něco níže, než se nalézalo uhelné ložisko. Zde byla jámová tůň. Sem se stahovala voda z celého malodolu a odtud se musela čerpat, aby nezatopila celé území.
Účinnost čerpání přítoků byla víceméně limitujícím faktorem jak pro hloubku, tak pro rozsah i životnost dolu. S postupem času, s novými technologickými znalostmi a technickými možnostmi, se situace neustále zlepšovala, proto byly některé malodoly otevírané opakovaně – vždy, když nová technika umožnila provoz dolu dříve ztracený.
Vedle přítoku důlních vod byla dalším omezujícím faktorem míra přístupu čersvého vzduchu. Sice se ještě neprováděly trhací práce, které při samotném výbuchu spotřebovávají značný díl k životu nezbytného kyslíku a vytváří otoky plic způsobující dusíkaté zplodiny, ale i tak bylo nezbytné důlní prostory spolehlivě větrat.
Pro řádné a stabilní „luftování“ je nezbytné zajistit v podzemí průvan, který lze vytvořit pouze dvěma nebo vícerými děrami (jámami, štolami) do podzemí a jejich následným propojením. Stabilní větrný tok (průvan) vznikne, ať již díky jejich odlišné lokalizaci (díry jsou daleko od sebe), nebo díky jejich výškovému rozdílu v ústí na povrch (dalo se to „dohnat“ zbudováním dřevěné nástavby – komínu - na jednu z jam). Průvan je totiž způsobem rozdílnou vahou vzduchového sloupce nad ideální niveletou dolu.
OBRÁZKY K VĚTRÁNÍ ZDE: http://malodoly.rajce.idnes.cz/VETRANI
V době otvírky, kdy byla zprovozněna pouze jedna jáma, se dalo využít podobného efektu přepůlením jámového komínu po celé délce plátnem a vykopáním okružní chodby okolo jámy v ložisku (z té pak odbočovaly budoucí propojovací chodby. Ale o tomto známém řešení se dá v těchto místech úspěšně pochybovat – místní se spíše spoléhali na nedokonalé a pracovně nenáročné difusní větrání.
Popsané způsoby patří k tzv. přirozenému způsobu větrání, které se vyznačovalo změnami proudění v různých ročních obdobích. Nucené větrání, s využitím buď sacího nebo tlačného ventilátoru, přišlo daleko, daleko později.
Jakýmsi mezičlánkem bylo využívání komínového tahu způsobeného založením otevřeného ohně na výduchu dolu. Vžil se pro tuto technologii hezký název "větrní pec" , nebo lidově "věčný oheň" a zakládala se buď dole - na bázi větrního komína, nebo nahoře na povrchu v odděleném domečku spojeného s výdušnou jámou větrním kanálem. To bylo o něco málo bezpečnější.
Posledním předstupněm před ventilátory bylo využívání termického účinku odpadní páry, kterou byly poháněna čerpadla jámových tůní, To bylo velkým vítězstvím pro životy havířů, protože jsou zmínky o takovém využití větrných pecí, že byly údajně na samé ohlubni jámy vidět šlehající plameny! Přesto docházelo pro nedostatečnost větráník četným úmrtí havířů a to zvláště při náhlé změně povětrnosti (bouře), kdy se větrní systém dolu zcela rozpadl a do ovzduší dolu se, díky poklesu atmosférického tlaku, dostalo stařinné ovzduší (dušáky, křeny).
jaké byly dobývací metody? Došlo-li k otevření ložiska svislým důlním dílem (šachticí, šachtou, jámou), nebo úklonným dílem (štolou), bylo vyhráno. V uhelné sloji se založila mateřská chodba a z té se začaly, jedna po druhé, razit chodbice, a to směrem od jámy (metoda do pole). Po proražení jisté vzdálenosti od mateřské chodby (cca 20 - 25 metrů), která souvisela s únosností přímého nadloží, se začal zpětně okopávat bok chodbice, který měl blíž k již vyrubaným prostorům (ke stařinám).
Uhlí se těžilo pod jámu, hlušina se zakládala do vytěžených boků (ke štůsu). Nic nepotřebného se nahoru nevyváželo. Když se zpětně odkopávaná chodbice celá zavalila nadložím, zarazila se z mateřské chodby nová a proces se opakoval, a to do té doby, dokud nebylo všechno uhlí v okolí jámy vytěženo, nebo pokud se jáma nezačala hroutit sama od sebe. To se potom o kus dál založila nová jáma a prohlubovala se tak dlouho, dokud se nenarazilo na uhlí. A popsaná technologie dobývání se opakovala.
Když bylo uhlí málo, šlo se klidně o kus dál, a tak metodou pokus - omyl hromady odvalů přibývaly směrem k zóně rentabilní těžby. Nerentabilní těžba je vyznačena malými odvaly po obvodu těžební lokality, s rentabilitou těžby vzrůstá velikost a četnost odvalů.