Oba odznaky příslušnosti k hornickému stavu jsou zdobnou zdrobnělinou původního pracovního nářadí, které převzali svého času štajgři jako takovou praktickou hůl, o kterou se opírali nejen při svých klikatých cestách podzemím od ortu k ortu, ale také na havířských parádách. Laici je ale často zaměňují, ale také pletou s krumpáči, cepíny, valaškami atp.
Nejsou ale jedno a totéž! Zatímco švancara vyšla ze vzoru původních pracovních seker řadových havířů, kteří si s nimi přitesávali důlní výztuž ještě na starých rudných dolech, je kylof prapůvodem špičatá motyka s plochou na úder fajslem, kterou se kopal šrám v uhlí. Obojí nářadí mělo výrazně zkrácené topůrko, pokud jste někdy něco dělali pod zemí, víte proč.
Velké zdobné sekyry nosila na slavnosti zvláštní havířská profese zvaná "cimrhajři", ti se živili dřevením (cimrováním), z těch se později vyvinuli "šachťáci", poslední odbornost, která díky průvodnicím ještě pracovala se dřevem. Tak chodili občas stavět nebo opravovat kátra (větrní dveře), šůbry a tak.
Ale kylof byl špic, který používal "vorhajr", čili přední havíř, při vysekávání vodorovného šlicu v těžené sloji proto, aby se hořejší část uhlí oddělila od stropu dolů a mohl ji odtěžit. Vysekával ji na hloubku délky násady, tedy asi metr. Uhlí buď spadlo přes ables samo, nebo mu pomohl "štechrem" (dřevěnou i kovovou tyčí), později i nějakou tou patronou trhaviny.
Kylofy (nosáky, čakany, špičáky) byly později vylepšeny oboustranným hrotem, pro který se vžilo pojmenování "krajčák" a ty byly také různých systémů. To hlavně kvůli nutnosti častého broušení a zkovávání hrotů, takže se dělaly oddělitelné. Posléze byly nahrazeny mechanizovanými šramačkami různých typů a pak se objevily kombajny.
Haj-hou!
Pro nevěřící Tomáše přikládám obrazovou tabuli z hornické publikace z přelomu století, tam kylof uvidíte.
