VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > Z DOBOVÉHO TISKU > HROZNÝ DEN V PŘÍBRAMSKÝCH DOLECH 2

HROZNÝ DEN V PŘÍBRAMSKÝCH DOLECH 2

 

Důl Vojtěšský.

Na důle tom udál se ráno 2. června rozčilující případ.

As o půl sedmé odhodlal se hormistr Steffan, že s hor­níky Ludlerem, Kvapilem, Duškem a Tomáškem se spustí do nejdolejších pater důlu Vojtěšského, aby tam po mrtvých i živoucích lidech pátrali. Mužové statní dostali se až k 30. obzoru, do hloubi 1030 metrů. Kvapil, Dušek a Tomášek nalezli v brzku mrtvoly horníků Milce, Duchoně, Hrubce a Malého, i naložili je do vozíku, avšak sotva smutnou tu práci skončili, seznali k svému ustrnutí, že z družiny jich hormistr Steffan s dělníkem Ludlerem zmizeli. 

Nesmírně zděšeni pustili se hned do hloubi štoly, aby druhy své vypátrali, leč hledali je po drahnou dobu nadarmo. Jsouce přesvědčeni, že se jim přihodilo neštěstí a že i oni sami snad stanou se obětí katastrofy, dali rychle osobám u vytahovadel výstražné znamení, i byli v zimničném kvapu z dolu vy­svobozeni. Horníci, kteří vytahovadlo řídili i přečetné obecenstvo byli jati postrachem, když seznali, že hormistr Steffan zůstal v dý­majících hlubinách. Jakmile mrtvoly, vozík plnící, byly složeny, vydala se okamžitě jiná skupina dělníků do šachty, aby po zmizelých pátrala.

A tu v největší hloubi, v 30. obzoru, nalezli hormistra Steffana i s horníkem Ludlerem polomrtvé, umí­rající v posledních mrákotách. Tito byli zabloudili do štol jedovatými plyny naplněných; když pak je hnilobný zápach hrozil zadusiti, vrátili se ku vchodu do obzoru. Leč tam již nenašli více vozíku, jenž se zatím s jich druhy a dvěma mrtvolami do výše vyšinul, než pak sjel opět dolů k nim, klesli oba k zemi omrá­čeni, poloudušeni žhavými výpary. Když Steffan a Ludler byli ze šachty vyneseni na čerstvý vzduch, podařilo se je po delší době lékařům vzkřísiti a k vědomí přivésti, leč trvalo to pak ještě ně­kolik hodin, než se na smrt zemdlení nebožáci zotavili. Ze­mdlení a utýraní vyhlíželi, jakoby byli vyšli z hrobu.

Mezi tím, co lékaři choré ošetřovali, přibyl k důlu ministr orby hrabě Falkenhayn; ten navštívil oka­mžitě nemocné, poptával se po jejich stavu zdravotním. Hormistr Steffan zotavil se tou dobou již tak dalece, že mohl na otázky ministrovy odpovídati; horník Ludler nebyl však s to vypravit ze sebe ani slova.

Ministr Falkenhayn navštívil katastrofou stižené doly a rozmlouval na nich o hrozném tomto neštěstí jak s úřadníky, tak i s dělníky. Na dolech zdržel se několik hodin, načež zavítal na báňské ředitelství, kde nařídil, aby pohřby všech mrtvých hor­níků děly se nákladem důlní správy, a aby vdovám jejich vyplacen byl na zmírnění nouze prozatím ihned celoměsíční plat jejich mužů. Ministra provázeli po dolech báň­ský hejtman pan Kautný a vrchní báňský a dvorní rada pan Novák, řiditel příbramských dolů. O půl 2. hod. 2. června přijel místodržitel hr. Fr. Thun. Na nádraží očekávali jej ministr hr. Falkenhayn, báňský hejtman Kautný, správce dolů, vrchní báňský rada a dvorní rada Novák, okresní hejtman baron Weber. Místodržitel prohlédl si odpoledne katastrofou stižené doly.

Pokračováno v záchranných pracích, a sice až do poledne, kdy nová řada mrtvol byla ze šachet vyvezena. Práce pomocné byly však brzo zastaveny, ježto horníci, kteří se několikráte do dolů spustili, byli již hrozně znaveni a vysíleni; několik z nich bylo dokonce jato záchvatem mdlob. Ti, kdož se vrátili ze šachet, vyprávěli, že za dřevěným brlením, i za balvany v jednotlivých patrech leží nakupeny stohy mrtvol, černým dýmem začazených, a celé kupy zurážených a utrhaných lidských údů, rukou, nohou i hlav.

V šachtě Františka Josefa, kde se rovněž horlivě pra­cuje, bylo do 7 hodin z rána vytaženo 20 mrtvol. Bylo tam na­lezeno též množství roztříštěných lidských údů. Na Anenské šachtě děly se dopoledne nové pokusy proniknouti dolů — avšak sestup osob nebyl vůbec možný.

Dle pověsti nalézá se v dole tom asi 38 horníků. Rovněž do Prokopovy šachty není možno se dosáti. Mariánská šachta ostane rovněž ještě delší dobu nepřístupnou pro dusivý kouř a jedovaté plyny. Marnými objevily se též pokusy proniknout Vojtěšskou šachtou do Mariánské. Včera o půl 1. hod. odpol. dáno z 28. obzoru šachty Františka Josefa 28 signálů zvonem, podle čehož se soudilo, že jsou dole ještě živé osoby. Horníci narychlo se spustili do 28., 29. a 30. obzoru, ale nenalezli nikoho. Také následující jízda neměla výsledků. Při třetím sestupu nalezena mrtvola horníka Aloisa Cyprina, při čtvrtém vytaženy opět dvě mrtvoly, a sice horníci Josef Němec a Josef Trčka. Mezi nalezenými mrtvolami byla jedna úplně nahá. Podle všeho myslil dotyčný horník, že bude muset proniknout plápolajícím ohněm, a proto shodil se sebe šaty, aby na něm ne­chytly; mezi tím se však ubohý muž zadusil. Zdá se, že velká část dělníků v šachtách v osudný den katastrofy zaměstnaných ani netušila, jak velké nebezpečí jim hrozí, a jen zvolna opouštěla šachty. Tím se vysvětlují též místa a polohy v nichž nalezeny mrtvoly.

Deset zachráněných dělníků nalézá se ve všeobecné nemoc­nici v Příbrami, jelikož těžce onemocněli vdechováním otravných plynů. Jsou to dělníci Josef Brda, František Mrvík, Jan Behr, Josef Svehla, Jan Sýkora, Václav Krotký, Matěj Hájek, Jan Kvapil, Štěpán Troller a Josef Skála. Nalézají se v lékařském ošetřování u dra. Pokorného.

Tři sta jeden a šedesát horníků zahynulo dle nejnovějších zpráv ve čtyřech šachtách na Hor Březových. Zjištěno, že mimo 92 mrtvol z dolů vyvezených skonalo pod zemí i 280 děl­níků, kteří jsou dosud pohřešováni. Leč úžasný seznam obětí není dosud vyčerpán, neboť ještě později přicházeli lidé ze vzdále­nějších dědin v okolí Příbrami a udávali nová jména osob, které v pondělí polední šichtu nastoupily a více se z hlubin nenavrátily.

Mrtvoly byly vytaženy dosud toliko ze tří dolů, a sice ze šachty Anenské, Vojtěšské a Františka Jo­sefa; do báně Mariánské není možno se spouštěti, ježto čpavý, omamující dým stále z ní na povrch země proniká a smrtonosné výpary plní všecky štoly až do hloubky 1000 metrů. Počet všech mrtvých těl, jež byla až do 5. hodin odpoledne 1. června z dolů vynesena, obnáší dva a devadesát, mimo to nalézá se v hořících jámách 280 horníků, kteří jsou již naprosto ztraceni. Na hřbitovech v Příbrami a Březových Horách zřizují se té doby společné hroby pro tři sta padesát nebožtíků.

 

Smrt pěti žáků báňské školy v dolech.

Přetruchlivá zvěst’ rozlétla se dnes na místě neštěstí a rozší­řila se rychlostí blesku po okolí Příbrami.

Záhy z rána vyšlo najevo, že zhynulo mimo zástupy hor­níků v podzemních štolách šachty Mariánské a Františka Josefa, též pět posluchačů příbramské školy hornické, kteří v pondělí o po- lednách sestoupili dolů, aby se zúčastnili praktických cvičení, k nimž jsou povinni dle řádu školního. Mezi nimi nalézali se též dva absolventi školy báňské, kteří měli již za krátko výhodná místa obdržeti. Jsou to posluchači Popelka, Koreys, Seji, Werner a Chvála, kteří vesměs skonali v podzemních štolách, byvše zadu­šeni žhoucím dýmem a jedovatými výpary.

Profesor hornické školy pan Kirschner dostavil se po polednách do dolu Františka Josefa a zůstal tu až do večera, očeká­vaje, že mezi mrtvolami, které byly ze šachty vynášeny, najde tělo některého žáka. Leč ač celé kupy zohavených těl vyvleklo vytahovadlo z hloubi dolu, nebyla dosud ani jediná mrtvola z pěti posluchačů hornické školy mezi nimi nalezena.

 

Na dole Františka Josefa.

Zástupy plačících žen, dítek, zvědavého lidu tísnily se v ná­dvoří šachty Františka Josefa, kde vytahovadlo bez přestání vyvrhovaio z jícnu země zablácené, krvavé mrtvoly na povrch. Vozíky, kterými se jindy stříbrná ruda k stoupám dopravuje, nepostačily po úzkých kolejích odvážeti znetvořená těla do budov skladiště báňského; v nízké kobce na slámě ležely pak mrtvoly nejpodivnějšího tvaru a podoby. Většina jich měla obličeje černé jak uhel, ruce a nohy skrou­cené, šaty rozedrány, prsty do hrudi křečovitě zaťaty; z rozpu­kaných lebek a lící prýštila krev, jedna mrtvola byla na kusy rozbita a z údů i trupu její visely hadry a cáry masa, i zely jimi bílé kosti, obličej pak změněn byl v hnusnou, beztvárnou sra­ženinu.

Jiné mrtvé tělo vytaženo bylo z dolu, jsouc jak tyč křečo­vitě napjato; jakýs horník zahynul v kleče, maje ruce k modlitbě sepjaty, jiný umřel v sedě, když svá kolena rukama objímal, a jiný opět nalezen byl mrtev stoje opřen o podpěrní sloup štoly, a drže i po smrti v ztuhlých rukou křečovitě hořící, dohasínající ka­hanec. Jedna skupina mrtvol vyhlížela, jakoby se snažila do výše vydrápati; malá jakás tlupa zhynula při práci, jiná při veselém rozhovoru a členové její skonali s úsměvem na rtech; když byli nalezeni, stále jim ještě zkamenělý úsměv kol úst pohrával.Vůbec bylo patrno, že většina obětí zemřela náhle, byvši ovanuta otravným dechem smrti, jenž rázem, pojednou jako blesk zavál v říši podzemní.

Kolem půl třetí hodiny odpolední, právě když se znavení dělníci u vytahovadla vystřídali, trhl sebou několikráte drát signálu z hlubin pustého dolu, zahučel temný ráz a rychle za sebou následovalo několik zvučných pronikavých úderů . . . Co to? Kdo dal to znamení o pomoc? Vždyť nikdo v opu­štěné šachtě víc nedlí než mrtvoly? Hrobové hrůzné ticho nastalo kolem a vše bez dechu na­slouchalo rázům výstražného cymbálu, jenž zahučel desetkrát — dvacet — osmadvacetkrát! »Nebesa! V osmadvacátém obzoru je člověk ži­voucí. . . jenž volá o pomoc!« zaburácely šachtou výkřiky a již tlupa horníků řítila se k vozu »fáracímu«, aby sjela do hloubi tisíce metrů a poskytla nešťastnému druhu záchrany.

»Šála« na ohromném lešení šachetním zarachotila, postavila se k zemi s drnkotem, a dva statní horníci, majíce ústa a nos ovázány šátkem v octě smočeným, skočili do vozu. Zazněl signál: »Dolů!« a již se řítil vozík záchranný v propast závratnou. Po drahné době ozvalo se znamení »Stát«, v hloubi 900 metrů v 28. obzoru, odkud hlas o pomoc na povrch země dolétl. Tisíce lidu sběhly se z celého okolí a nahrnuly se k šachtě dy­chtivý na výsledek záchranné výpravy, leč za okamžik doznali všichni trapného zklamání, když vůz vyjel prudce nahoru a z »fáradla« blátem prosáklého vypadly dvě nové příšerně vyhlížející mrtvoly.

Četnictvo kvapně obstoupilo vůz, tři horníci dovlékli jej ke skladišti a vrchní báňský lékař pan dr. Rosol ohledav rozbitá, rozprýskaná těla, zvolal: »Zde jsou mrtví Eduard Květina z Orlova a Antonín Gregl z Příbrami. Jsou-li tu jejich příbuzní, mo­hou dát mrtvoly dopravit do kostnice na hřbitov příbramský.« Hned se ozval ze zástupu diváků pláč a srdcervoucí nářek, a jakás ženština nuzně oděná se shrbeným vetchým starcem tlačili se k zčernalým, hrůzným mrtvolám; rodina Gréglova měla se ztra­ceným živitelem svým truchlivé shledání.

Tak to šlo dále po celý den, zvláštní pak bylo, že z dolu Františka Josefa vynášeny byly mrtvoly horníků, kteří sestoupili v pondělí do šachty Mariánské; nebožáci ti patrně v době ka­tastrofy prchali z ní štolou spojovací, ale ač zabloudili čtvrt ho­diny cesty od dolu prvnějšího, neunikli přec smrti strašlivé.

V hloubi dolu Františka  Josefa vězí celé tlupy mrtvých děl­níků ze šachty Mariánské; živ není v celé šachtě ani jediný člověk, ledaže by se zachránil poblíž ventilátorů u komínů, kde by se jednotlivci mohli pak v potápěcím zvonu před jedovatými plyny ukrýti. V dole Františka Josefa  děly se od rána od 5 hodin zkoušky, zda je možno v hloubi jeho dýchati; zkoušky prováděny byly tím způsobem, že dolů spuštěno ohromné množství rozžatých kahanců, a teprv když ani jediné světlo v hloubi 1000 m. neshaslo, byli připuštěni horníci k pracím záchranným.

Do Mariánské šachty spouštěny zase spousty řeřavého uhlí, aby se zhoubné plyny z dolu vypudily. Práce ty řídil celou noc okresní hejtman baron Weber za přítomnosti okr. komisaře Hainze, vrchního báňského rady Nováka, hormistra Sojky, vrchního báňského lékaře MUDra. Rosola, okresního lé­kaře MUDra. Wolfa a lékárníka Baborovského. Odpoledne dostavil se k dolu též ministr hrabě Falkenhayn, místodržitel hrabě Thun, princ B. Schwarzenberg a členové komise zemského trestního soudu, náměstek státního zá­stupce pan Lorenc a adjunkt pan Kurš z Prahy.

Pohřby.

Den 2. června byl jedním z nejhroznějších. Došlo totiž ku hromadnému pohřbívání nešťastníků. Za svrcho­vaně vlídného počasí scházeli se tisíce a tisíce obyvatelů ku hřbi­tovům v Březových Horách i v městě Příbrami. Přicházeli, aby vzdali poslední poctu nešťastníkům, aby byli svědky neskonalého žalu. Od počátku katastrofy jsou kostnice obklopeny davy lidí. Ženy a děti pláčou, muži v němém bolu zírají na mrtvoly svých soudruhů. Odpoledne byly první mrtvoly pohřbeny. Purkmistrovský úřad v Březových Horách vydal tuto vy­hlášku: »Městský úřad v Březových Horách oznamuje, že na roz­kaz okresního hejtmanství mrtvoly nešťastných dělníků od 3. června počínajíc vždy o 8. hodině ranní a o 6. hodině večerní budou po­hřbívány. V Příbrami dle nařízení městského úřadu budou se pohřbívati vždy o 6. hodině ranní a o 7. hodině večerní.«

Po celý den nepřestávaly zvony umíráčkem a hra­nami vyzvánějící ve své smutné jednotvárné mluvě, oznamujíce všem, že blíží se okamžik, v němž první oběti nezměrného dosud neštěstí spuštěny budou opět pod zemi, odkud před několika jen hodinami byly vytaženy. A ti, kteří očekávali své živitele, své otce a bratry s touhou a otevřenou náručí, kteří v zoufalém bolu prosili nebesa o smilování, vztahovali k nim své ruce a ručky, dnes lomili jimi nad údy již ztuhlými. Sotvaže po dlouhých úmorných hodinách, plných muk a zoufalství, dopřáno jim bylo konečně dotknouti se opět nejdražších jim klenotů, byli nuceni chystati se, že vhodí na ně poslední hroudu země, že vloží je tam, odkud není návratu. Ó běda, co tu nadějí, co tu štěstí a blaha rodinného zni­čeno!

O 12. hodině polední zazněl z kostelních věží v Příbrami a v Březových Horách umíráček za všechny nešťastné. Těm, kteří si vzali domů mrtvoly svých příbuzných, byly rozdělovány legitimace a poukázky na bratrskou pokladnu. O 3. hodině dál se v Příbrami ze soukromých příbytků po­hřeb čtyř horníků a dozorce Peška, jenž zahynul včera při pracech záchranných.

Prvý pohřeb nešťastníků konal se o 5. hod. odpol. na hřbitov v Březových Horách; dodáváme jen, že se súčastnily městská rada z Březových Hor, živnostenský a hasičský spolek, vysloužilci s hudbou, horníci v krojích, horní úřadníci a asi na 2000 osob. Rakve s nebožtíky vyneseny byly z umrlčí komory a sneseny do rozsáhlé šachty. Byli tam pochováni: F. Nekolný, J. Nešvera, H. Boháč, J. Weiner, M. Kockstein. Mt. Buchal, Pr. Slabyhoudek, E. Malý, V. Vintišek, Fr. Humml, Fr. Vondráček, Jps.. Slabyhoudek, Jan Sladovník, Václav Kockstein, Hynek Jech, Jan Dubec, Aug. Zlutický, Stanislav Dražan, Karel Petráček, Hynek Hrubec, Václav Vítek, Jan Stoklasa a Mat. Štěpán. Celkem 23. Z těchto 13 bylo položeno do společného hrobu, ostatní do hrobů jednotlivých.

Obřady církevní vykonal farář p. Ant. Madeira, Cyrillská jednota z Březové Hory zapěla pak některé smuteční sbory. K po­hřbu přišel také ministr hr. Falkenhayn s místodržitelem. Právě když přicházeli ku šachtě, v níž rakve měly být složeny, omdlela Stoklasová. Ministr pozastavil se a ukazuje na nebohou, dával najevo přání, aby se jí okolostojící ujali. Po spuštění všech rakví do jámy přistoupili ministr i místodržitel ku okraji a pokropili hrob svěcenou vodou. Zástupy potom zvolna se rozcházely.

S mnoha domů v Březové Hoře vlají černé prapory.

O 7. hodině konal se pohřeb na hřbitově v Příbrami. Zde v době té nastal neobvyklý ruch a šum. Kdo jen mohl, spě­chal na hřbitov, kde již dávno před započetím obřadů nebylo místečka prázdného. Lhostejná nálada posledních dnů ustoupila zase mohutnému dojmu vzrušení, jemuž každé citelné srdce musí podlehnouti. Toho dne poznali jsme teprve, s jakým zájmem k ohromnému neštěstí tomuto místní i okolní obyvatelstvo přihlíží. Nepřeháníme, podotkneme-li, že nebylo ani jediného oka v Pří­brami suchého. Rakve s nešťastníky složeny byly dílem v umrlčí komoře, dílem vedle této, neboť nikde nenalézalo se tolik místa, aby rakve před vpuštěním do země byly uschovány.

Před 7. hod. přišli členové spolku vysloužilců, dále střelci a hasiči příbramští k udržování pořádku. Přišli pak kněží a když církevní obřad byl ukončen, vyzdvihli vždy čtyři mužové rakev na ramena a kráčeli ku předu. Průvod tento byl neskonale dojímavý. Ani nejobratnější péro nedovedlo by vypsati tklivost tohoto smut­ného výjevu . . . Starci a stařeny, mužové, ženy a děti ubírali se těsně za rakvemi, štkajíce, naříkajíce a rukama lomíce. Smuteční sbor horní kapely v pláči a nářku tom úplně mizel.

Rodičům odnášeli tu syny, rodinám otce, který byl mnoha krkům jediným živitelem. Truchlící počínali si namnoze jako šílení. Brzo vznášeli ruce k nebesům a dovolávali se spra­vedlivého boha za zmírnění těchto neskonalých bolestí, brzo bez vlády k zemi klesali a brzo zas rakve svých mi­lých a drahých objímali. Bylo to divadlo srdcelomné, zrovna zoufalé. A pláč a nářek rozšířil se jako blesk, a když prvá .rakev snášená byla ku šachtě, celý ten zástup, čítající několik tisíc hlav zaštkal a oči utíral . . .

Bolest byla všeobecná . 

Vkládání rakví do společné šachty vyžadovalo víc než tři čtvrtě hodiny. Mezi tím zadní rakve složeny k zemi. Každá z nich opatřena byla jednoduchým křížem a na tom konci, kde nalézá se hlava nebožtíka, opatřena malým lístkem se jménem jeho. Ženy na rakve ty klesaly, objímaly je a líbaly, a stále naříkaly a modlily se. A nikdo jim v podobném ulevování žalu nebránil, neboť i otužilí mužové byli bolem úplně zdrceni. Když vpouštěna byla pátá rakev do šachty, přišli na hřbitov opět ministr hr. Falkenhayn a místodržitel, kteří až do ukončení pohřbu setrvali. A když poslední rakev spuštěna do hloubky a kněží ukon­čili církevní obřady, lidé na černé rakve, na nichž barva ještě ani neuschla, házeli po třech hrudkách země, v níž budou nešťastníci odpočívati.

Posluchači učitelského ústavu zapěli smuteční sbor, horníci provolali nešťastným soudruhům poslední svůj pozdrav »Zdař bůh!« a již tu byli hrobníci, kteří hrob zasypávali . . .

Ve společné šachtě této byli pochováni: Em. Sadil, Stočes, Pilousek, Vondruška, Havránek, Veselý, Brož, Brožík, Miihlfeld, Mika, Kotek, Lukeš, Hrubý, Sláma, Vintiš, Sýkora, Felsenberg, Humel, Kosan, Beer, Sacher, Jech, Kašpar, Dupač, Matějka, Gayer, Bláha, Grôger a Kliment. Do soukromých hrobů pochováni byli Kalík, Seffel, Pešek a Renner. Jen velmi zvolna rozcházeli se zástupové a dlouho po pohřbu slyšeti bylo nejen na hřbitově ale i v městě hlasitý pláč žen a dětí.

Úterní katastrofa teprve dne toho v nejděsnější své míře se objevila. Prvé zprávy, nanejvýše klidné, Vzbuzovaly nevěru, zdály se být nepravdivými, ale skutečnost nyní poučila, že katastrofa převyšuje všechny i nejhrůznějšími barvami vylíčené zprávy. Nyní bude se pohřbívati v určitých hodinách neustále. Dle sdělení starosty z Březových Hor pana Josefa Sembery díti se budou nyní pohřby každodenně za účastenství celé kapely hornické; ježto jest nedostatek rakví, hotoví se v truhlárně báňské i v dílnách všech příbramských truhlářů o překot dnem i nocí rakve zcela prosté, jen aby hnijící mrtvoly horníků nemusily se pochovávati ve slámě po skladištích i rovech hřbitovních.

Ministr Falkenhayn vrátil se 3. června odpoledne do Vídně.

Všem vdovám po hornících, kteří v šachtách zahynuli, vy­placena byla celoměsíční mzda mužova, a budou dostávati 8 zl. provise měsíční, každé osiřelé dítě pak po 2 zl. Stát věnuje k zmír­nění bídy pozůstalých rodin 90.000 zl., bratrská pokladna hornická pak taktéž stejnou částku.

Ze šachty Anenské nebylo možno pro dým a výpary vytáhnouti nežli tři mrtvoly, a sice horníky M. Běllcu z Vysoké, A. Šefla z Podlesí, prvního z pohřešovaných pěti žáků školy hornické, a J. Soukupa z Příbrami. První dva vytaženi byli z obzoru desátého a Soukup z 26. Spouštěni byli dolů vždy napřed horníci, kteří měli pouze vypátrati a oznámiti počet a polohu mrtvol, druhá expedice pak teprve měla mrtvoly vynésti. Tak ozná­meno bylo, že dva mrtví a sice Havelka František a Bayer Jan leží na plotnách u Prokopského důlu ve 22. obzoru. Na udání to spustili se dolů horníci Kunz, Hlinovec a nadlezec Bouška. Avšak dole puchem jsouce zmámeni Hlinovec a Bouška omdleli, Kunz pak dav zvonem znamení k návratu, byl rychle ze šachty vytažen. Jeho oba druhové zůstali v pustém důlu ve smrtelných mrákotách. Brzy však přihlásili se horníci Aksamit a Dvořáček, že se pokusí o jich osvobození.

Na pokyn horníka Aksamita z Bohutína sjela klec bleskorychle až k 22. obzoru, kde Bouška i Hlinovec se smrtí zápasili; Dvořáček chopil se Hlinovce a naložil jej do vozíku, v témž oka­mžiku ale umírající procitl z omámení a počal křečovitě trhati drátěným lanem, následkem čehož nahoře zazněly falešné zmatené signály a vůz počal klesati, tak že Hlinovcovi ochránci byli nu­ceni se jej zachytiti a dát se proti své vůli unášeti do hlubin. Hlinovec zavěšen na lano, zvonil neustále dávaje znamení opačné, až jej konečně Dvořáček od provazu mocí odtrhl jsa v hrozné úzkosti, že vůz dopadne až na dno šachty, kde hrozila jistá smrt v kotoučích zhoubných výparů. Aksamit dal potom kvapně správný signál, a vůz s ochránci a zachráněným vyjel ze šachty. Jásot davu obecenstva uvítal hrdinné dělníky. Když pak se Dvořáček s horníky Karasem a Schneidrem spustili ještě jednou dolů a za­chránili také nadlezce Boušku, stali se předmětem bouřlivých ovací. Bohužel nebylo možno Boušku dlouho k vědomí přivésti, ježto v šachtě při nárazu o břevno lešení hlavou na­razil a nebezpečné zranění si tím způsobil. Když byl chuďas konečně vzkříšen, shledali lékaři, že jest jeho stav povážlivý, i dali jej dopraviti do příbramské nemocnice.

Poněvadž jedovatý dým počal po té plniti důl, byly veškeré další práce v něm zastaveny a zahájeny opět teprv později, kdy vytažena ze šachty Anenské ještě dvě mrtvá těla neznámých horníků.

Důl Anenský obklopen jest zástupem lidu. Horníci v perkytlích a tu a tam skupiny tesklivě se k sobě skupících, na první pohled do hlubin duše zarmoucených žen, z nichž některé ještě konejší a těší děti. Přišly se posledně podívati na otce. Během týdne slzy již jim vyschly, jen otupělá žalost' zírá jim z obličejů. Jsou tu stařičké matky i manželky, mnohé s čer­nými šátky na hlavách, čekajíce nedočkavě a dychtivě, brzo-li vyvolají jméno jejich drahého, který dobývaje pro ně na chleba, stal se obětí této své starosti.

Tu člověk na jevišti této obrovské tragédie chápe a vidí, co muž pro chleb pro svou rodinu rád podstupuje a v jaké nebez­pečí rád se vydává. Práci česť a hrdinům její úcta! Náhle zvon horní monotonně zazní: bim, bim! Dvojí hlas jeho znamená, že z útrob stříbrných hor mrtvoly nešťastných vyvážející chtějí totiž vzhůru a vezou další oběti . . .

Několik okamžiků napjetí! Konečně!

Ve vozíku pokrytém plachtou zavezou vytažené z dolu do vedlejší místnosti, kde leží již připravena řada rakví, tam se agnoskují, vše hrne se mezi tím ke dveřím a nedočkavě čeká, kdo to? Dnes rozeznávají se mnozí nešťastní následkem stavu, v ja­kém mrtvoly se nacházejí, podle různých předmětů v kapsách.

»Ježíš Maria, to je náš Frantík!« zazní, když se předměty oknem ukážou. »Havránková, máte tu muže!« zahoukne zasmušile ven ka­marád, poznavší přítele, na jeho ženu.

A teď scény! Ženy, matky, děti kupí se s nářkem kolem k nepoznání vy­hlížejícího nešťastníka, vypukají poznovu v slzy, loučí se s ním a za chvíli tupě pozírají, jak jejich drahého odvážejí na prostém voze v truhlíku pryč na hřbitov do šachty. Scény ty jsou pořád stejně smutné, stejně žalostné a opakují se každé chvíle.

Kolem dolů konají službu četníci, v dolech hasiči a horní úřadníci s lékaři mají zde nepřetržitý dozor. Kolem nich hromadí se horníci, kteří buď chystají se dolů anebo již se odtamtud ze smutné jízdy pro nebohé soudruhy vrátili. Sedí mlčky se svěše­nými hlavami, zamyšlení, zadumáni. Dnes tobě, zítra mně!

V Prokopské šachtě nahromadilo se nejvíce dusivých plynů, neboť tato šachta jest tak položena, že všechen dým a plyny se v ní jaksi soustřeďovaly. Prokopská šachta jest 914 m. hluboká a rozdělena na 28 obzorů. Po nastalém nebezpečí zachraňovatelé spustili se až do 26. obzoru, musili pak ale dát znamení, aby byli vytaženi, neboť dým hrozil jejich životu. Na zpáteční cestě nalezli sedm hor­níků, kteří je prosili o pomoc. Byli všichni vpuštěni do klece a vyveženi, a teprv po delším kříšení přive­deni k životu.

V šachtě této nalézá se ještě asi 47 horníků ku Prokopské šachtě náležejících. Nicméně bude tam veliký počet horníků, neboť ze sousedních dolů sbíhali se tam horníci, doufajíce tam nalezti snadnějšího východu. Zachraňovací práce byly velmi záhy po vzniknutí nebezpečí přerušeny. Možno vniknouti pouze do 3. obzoru, kde ale žádné mrtvoly nalezeny nebyly. Také stroj stoupací byl zastaven. Dole nalézá se na něm tolik mrtvol, že nemůže být nijak uveden v činnost.

Aby vytažení mrtvol bylo snáze provedeno, musí být plyny vyhnány. Do dolů spuštěny roury, z nichž pára plyny vyhání ven. Aby nenastal průvan, zazděn byl vjezd do Prokopské štoly se strany dolu Anenského.V Mariánském dolu, kde neštěstí vzniklo, v sobotu nemožno ničeho podnikati.

Ve Vojtěšském dolu, v jehož útrobách nachází se 11 či 12 mrtvol koní, sváženy jsou do hlubin konve desinfekčního vápna na mrchy ty, jež budou muset být prý dříve rozčtvrceny, nežli se budou moci nad povrch země vytáhnouti, a humanita káže, aby vyveženy byly dříve mrtvoly lidí. Slyšeli jsme, že prý děsné bylo, jak zvířata ta žalostně řehtala a zděšeně pobíhala, když hro­zící jim nebezpečí cítila. Vyprávěli to prý někteří ze zachráně­ných.

Také jsme slyšeli, že prý býval ve kterémsi důlu zaveden telefon, ale poněvadž se neosvědčoval, tak že byl opět odstraněn, jelikož, jak jedni praví, dráty dobře nesloužily, jak jiný dí — a to byl jistý lezec — prováděny byly telefonem nemístné žerty.

Koně uhořeli a zadusili se v štolách mezi šachtou Vojtěšskou a Mariánskou, jich zdechliny pak otravují vzduch v obou těch dolech hnusným puchem morovým. Dvé z těchto zvířat zadusilo se ve stáji šachetní, kde při zachraňování jich skonal kočí Jan Sladovník, bratr Josefa Sladovníka z Příbrami, jenž se při vypuknutí požáru v Mariánském dolu nejdříve spasil útěkem, a jenž podal první zprávu lidu i úředníkům báň­ským o vzniku zhoubné katastrofy.

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky