VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > Z DOBOVÉHO TISKU > KRVAVÉ BOŽÍ TĚLO NA KLADNĚ

KRVAVÉ BOŽÍ TĚLO NA KLADNĚ

KRVAVÉ BOŽÍ TĚLO V KLADNĚ

(Ze vzpomínek horníka Zvonaře)

Roku 1889 na den Božího těla bylo tak krásně, jako v roce málo kdy; sluníčko příjemně hřálo, a i ptáci na ten den ně­jak radostněji, veseleji zpívali, jako by chtěli i oni přispět k radostně zbožné náladě božítělové slavnosti. Nebylo ani větříčko, kouř stoupal rovně k nebesům. Člověk by byl nej­raději kdekoho zobjímal, i ten kmen starého dubu na Šibe­nici nad Motyčínem. Nikdo nepomyslil, že v té chvíli se chystá smrt jíti kladenským krajem a houfně kosit.

Cesta od Motyčína byla plna lidí ve svátečních oděvech nebo v hornických krojích. Hornická hudba vytrubovala svoje pochody jako nikdy jindy, že člověku každá žilka v těle hrála, a pak na náměstí před oltářem hrála . „Ave Maria“ s ta­kovou vroucí zbožností, jako by věřící až do oblak vy­zdvihnout chtěla. Když nehrála, bylo na náměstí posvátné ti­cho, že bylo slyšet kněze při pobožnosti, jako by tu byl sám, a ne uprostřed tisícového davu.

Náhle bylo toto ticho rozříznuto dětským pláčem a křikem:  „Lidi drahý, na radnici zabíjejí tatínka, prosím vás, za­chraňte ho!“

V tom okamžiku se zbožný zástup rázem změnil v revoluční masu. Kněz u oltáře v zápětí osaměl, jak se všechen dav přelil před radnici. Byla vylomena vrata, několik mužů vniklo dovnitř a tam našli zkrvavené tělo muže. Vynesli je ven a tam se na ně v pláči vrhlo jeho děcko: „Tatínku, ta­tínku, pojď honem domů, oni by tě zabili!“

Ten muž se provinil jen náboženskou horlivostí a pověrčivostí: věřil, že snítka z břízky od božitělového oltáře, točená ve věneček a zavěšená na obraz nebo na kříž, chrání dům od nemocí a blesku. Chtěl si tedy u oltáře před radnicí, kde již bylo po pobožnosti, utrhnout větévku, ale břízka nestála v dlažbě dost pevně a skácela se. Viděl to strážník, dělníka hrubě strčil, dělník se bránil, a tu byl vtažen na radnici a krvavě zbit.

Dav lidu odpověděl na tuto událost nejprve vytlučením rad­ničních oken. Pak byl na náměstí improvisován tábor lidu a usneseno podat deputací stížnost panu měšťanostovi (přepsáno správně – pozn.přepisu). Když však měšťanosta viděl dav, táhnoucí k jeho domu, ulekl se, dal zavřít vrata a prchl i s rodinou zadem přes zahradu.

Dav se nezastavil před zavřenými dveřmi a ve zlosti nad měšťanostovým počínáním - vnikl do jeho domu násilím. Když tam měšťanostu nenašli, ačkoliv ho před tím viděli, jak z okna přihlíží událostem na náměstí, viděli v něm spo­jence policie a byt mu úplně vyplenili. Z oken v prvním patře lítalo dolů všechno zařízení, také mnoho vycpaných papoušků a jiných cizokrajných ptáků. Drancování využily ovšem i živly nekalé, otrhaný tulák odtamtud vyšel k ne­poznaní převlečen v elegána s cylindrem, ve fraku a s dešt­níkem v ruce. Největší haló způsobily homole cukru, po­choutky to tenkrát mezi chudinou ještě vzácné a namnoze neznámé (místo kávy se vařily polévky). Sotva dopadly homole s té výšky na dlažbu, v okamžiku mizely jejich roz­bité kusy y ústech dětí, v kapsách a v záňadří.

Do toho pustošení se ozval výkřik: „Hurá na Bachra!“ To byl centrální ředitel jedné uhelné společnosti, velmi neoblí­bený pro bezcitnost k dělnictvu. Sám o sobě tvrdil, že nemá srdce. Jen u jeho společnosti byla desetihodinová doba pra­covní, jinde pracovali už 8 hodin denně.

Jedinný výkřik stačil, a již se celý zástup hrnul Huťskou ulicí dolů k vile „železného muže“, jak si sám říkal. Dav vnikl do zahrady a do vily a opakovaly se scény z domu měšťanostova, jen ve větším měřítku, protože bylo víc co ra­bovat. Bachr měl asi 4 dcery na vdávání, a tak bylo v domě mnoho peřin, ty byly prostě rozříznuty a peří vysypáno z oken, takže ve chvilce bylo kolem domu bílo jako o vánocích.

Mezitím však zadem vnikli do domu četníci a začalo hotové vraždění lidu. Četníci namířili z oken karabinami dolů do davu a jejich ranami houfně padali mrtví a ranění. Pobou­řený lid dům zapálil a odtáhl na náměstí.

Uprostřed vzrušeného jednání nového tábora lidu náhle za­zněla vojenská trubka. Do Kladna bylo narychlo povoláno vojsko. Když nikdo neuposlechl důstojníkova rozkazu k rozchodu, dostali vojáci rozkaz střílet do davu. Třikrát se ozval povel „K líci zbraň, pal!“, ale vojáci byli pražští hoši a ani rána nepadla. Nezbývalo, než zavelet „Čelem vzad!“ a vojáci odtáhli, jak přišli. Později přišli znovu, ale ne už osmadvacátníci, nýbrž „jégři“ (myslivci), ale to se už zástup sám rozešel.

Příští dni byly pro Kladensko učiněnou křížovou cestou. Den co den se konaly domovní prohlídky, vinníci, a často i ne­vinní, byli odváděni do vězení. Za nalezenou štůčku kalounků, za krabičku zápalek, za kravatu nebo kousek cukru z vypleněných domácností byly tresty rok i více.

Mne tehdy také vzali přímo z dolu, ani umýt mě nenechali, ale nic mi nedokázali a za několik dní mě propustili. Zajímavý důsledek mělo to kladenské Boží tělo roku 1889: lid se po něm houfně hlásil do politických a odborových organisací.

Přepsal v roce 2014 K.Kestner

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky