O DŮLNÍCH SKŘÍTCÍCH A PERKMONECH

O DŮLNÍCH SKŘÍTCÍCH A PERKMONECH V LIDOVÉM PODÁNÍ

Jako každý obor lidské práce má svoji historii zakládající se někdy jen na bájích a pověstech v ústním podání, tak i v hornic­kém průmyslu nacházíme mno­ho zajímavých zkazek a bájí, které halí tento stav v tajuplné kouzlo pohádkového podzem­ního podsvětí.

Nejzajímavějšími zjevy, o nichž hornické zkazky vyprávějí, jsou podzem­ní skřítkové, tak zvaní perkmoni. Tito podzemní skřítkové, kteří prý se objevují pracujícím havířům v podobě malých mu­žíčků s dlouhými vousy v obli­čeji ¡a s hornickým kahancem v ruce, jsou prý také skuteční vládcové podzemního bohatství a záleží jen na jejich blahovůli, nebo zlovůli, aby se práce hor­níkům dařila anebo vzdor veš­keré námaze nepřinášela žádného užitku pracujícím havířům. Moderní doba a technické vymoženosti v hornictví, jako jsou stroje vrtací a kutací, světlo karbidové a elektrické, značně zjednodušily hornickou práci a třeba neubraly jí na nebezpečí, přece jaksi zbavily jí kouzla tajemnosti zasahování podzem­ních skřítků do osudů pracujících havířů. Přesto však ještě dnes i u nás na Kladensku mnozí staří havíři budou se dušovati, že vídali perkmony. Tito prý se objevovali pravi­delně tam, kde hrozilo havířům nebezpečí a světlem svého kahance upozorňovali na místa, kde buď byly otravné plyny, anebo hrozilo nebezpečí důlního požáru. V takovýchto pří­padech bývali prý perkmoni viditelní všem havířům. Stávalo se však, že perkmon se zjevil někde jen jedinému nebo dvěma havířům a ti ostatní jej neviděli. To bylo osudové znamení a pravidelně ti, kteří perkmona spatřili, krátce na to byli buď při práci pod zemí zabiti, anebo těžce zraněni.

Proto staří havíři snažili se kupovati si přízeň perkmonů růz­nými malými dárky a pozornostmi. Kladli na zvláštní místa, kde dle podání se perkmoni nejraději zdržovali a zjevovali, chléb pomazaný sádlem ci máslem, sýr, uzeniny a různé maličkosti, jako dětské hračky, píšťalky a foukací harmoniky v předpokladu, že perkmonům se tím zavděčí a ti jim pak nebudou škoditi, nýbrž jim v práci pomáhati a je chránili. Stávalo se mnohdy, že když v rodině některého havíře zabili doma prase, donesli havíři perkmonům i jaternice a džbánek polévky, by se podzemní vládcové také jednou dobře ve svém království pomněli. Že i tabák a cigarety donášeny byly perk­monům, o tom svědčí mnoho a mnoho různých havířských historek a pověstí. Tyto dárky také byly prý perkmony pečlivě sbírány a tím víra v jejich existenci mezi havíři jen rostla a dále se udržovala.

Dnes ovšem mladší havířská generace na perkmony nevěří a snaží se vše vysvětliti na podkladě střízlivě vědeckém. Světla na místech, kde se plyny objevovaly, pocházela prý od zvláštní světélkující podzemní houby, která se vyskytuje na staré důlní výdřevě a svítí ve vlhku podobně jako svatojanské mušky v bažinách a mo­čálech. Světélkující tato houba vrhá prý i stíny různých okolních předmětů, které patrně staří havíři ve své pověrčivosti pokládali za hmotné bytosti a s přídavkem své fantasie viděli v nich skřítky s bílými vousy v obličeji a kahanci v ru­kou. Proto také nikdo prý nikdy perkmona neslyšel promluvit!. Že si perkmoni odnášeli chléb s máslem a ostatní dárky, ba dokonce měli rádii jaternice a polévku ze zabitého prasete, vysvětlují mladí havíři zcela logicky a jednoduše. Byli prý totiž již i tehdy mezi starými havíři mazaní chytráci a šejdíři, kteří ony dárky sbírali pro sebe, neohlížejíce se pranic na perkmony a nebojíce se patrně také ani jejich pomsty. Naopak, chytráci tito, ačkoliv sami na perkmony nevěřili, ještě u dru­hých víru v podzemní duchy a skřítky podporovali. A tak i historie perkmonů nás učí, že i hluboko pod zemí vládne lidské sobectví, které se tu vyskytuje jako býlí na poli těžké a nebezpečné práce hornické. Přesto však i víra v perkmony a duchy podzemní, opředena jsouc tajuplným kouzlem šeré dávnověkosti, zůstává zajímavým doplňkem hornické práce a je jaksi nerozlučitelně spjata i s historií kladenského hor­nictva.

Nejzajímavější bájí hornickou je a zůstane jistě pověst o tom, jak založen byl důl „Ronna“, stojící v místech, kde se původně říkávalo „Na Borkách“. Bylo to asi před šedesáti lety, kdy v místech, kde důl stojí, byl ještě samý les. Jakási žena prý v tomto lese lámala se stromů suché chrastí, když v tom náhle spatřila před sebou malého mužíčka s dlouhým bílým vousem, který se na ni díval, potutelně se při tom usmí­vaje.

„Kdo jsi, malý človíčku, a co zde pohledáváš?“ — otá­zala se žena, nijak se nezaleknuvši podivného zjevu.

,Jsem perkmon a vládce podzemního bohatství tohoto kraje. A divím se tvému počínání a je mi k smíchu, vidím-li, jak se pachtíš a namáháš, abys pro sebe a svojí rodinu trochu paliva sehnala. Neboť zde, právě na místě, kde stojíme, na­lézá se hluboko pod zemí nesmírný zdroj tepla a světla v silných vrstvách kamenného uhlý. Řekni o tom tvým sourodákům a zanech již plahočení a shánění dřeva pro otop krbu svého!“

To pověděv malý mužíček, počal mizeti do země na místě, kde stál, až se tato nad ním zavřela docela a perkmon zmizel zrakům ženiným. Tato pak sebravši ranec s chroštím ubírala se zvolna k svému domovu. Cestou ovšem přemýšlela o právě prožité události a ač si nebyla jista, prožila-li ji skutečně, anebo se jí to jen zdálo, řekla o tom doma svému mužovi. Tento pak sdělil příhodu jednomu z báňských dozorců na dole, kde pracoval. Ten ji pak zase oznámil svým nadřízeným a tak se stalo, že na místě, kde dle udání se perkmon ženě haví­řově zjevil, začalo se brzy na to vrtati a hloubiti. Uhlí také skutečně bylo objeveno a do dnešního dne se na dole, jenž nazván jménem „Ronna“, uhlí také v hojné míře doluje. Pověst, jak důl vznikl, ovšem upadla v zapomenutí, tak jako mnohé jiné na Kladensku. Jisto však je, že i v bu­doucnosti víra v perkmony bude dále žíti v ústním podání a pověstech havířů a že i po staletích bude se o nich psáti a mluviti.

Sepsal Herink, přepsal Kestner