VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > Z DOBOVÉHO TISKU > Z MÝCH POUTÍ V HLUBINÁCH ZEMĚ

Z MÝCH POUTÍ V HLUBINÁCH ZEMĚ

Z MÝCH POUTÍ V HLUBINÁCH ZEMĚ

 

Když jsem byla přeložena, do ny­něčího svého působiště, bylo mým zbožným přáním podívati se do ně­které šachty, kterých je zde u Kladna tolik. Chtěla jsem nasbírali trochu no­vých zkušeností: seznati blíže lid, mezi nímž zde žijeme, viděti jej při práci, bych tuto aspoň částečně dovedla posouditi.

Mé přání se konečně splnilo. Měla jsem příležitost podívati se téměř do všech šachet kol Motyčína se nalézajících. Čirou náhodou stalo se, že dostala jsem se nejprve do jednoho z nejhůře zařízených dolů zde - na Kübeck - a pak postupně do moderněj­ších. Později přála mi náhoda podívati se na Barré, pak na Ronnu a konečně na moderně vypravený důl Prago.

Vzpomínám na dojmy, které vzbu­dilo ve mně první „fárání". Bylo tehdy ještě několik dam, jež se odhodlaly vydati se na nezvyklou pro nás cestu v zemských hlubinách. Zajímavá byla na nás podívaná. Některá se stracho­vala, ba snad i v duchu se vším se již loučila, jiné hořely oči zvědavostí a jiná opět brala vše lhostejně.

Podepsaly jsme revers, že jedeme dolů na vlastní přání a v případě, že bychom přišly k úrazu, že nebudeme žádati od společnosti žádných náhrad. Oblečeni do starých šatů a s karbidkami v rukou vstoupili jsme s do­zorcem nás doprovázejícím do klece, jež nás měla dopravíti do hloubky přes 400 m.

Když jsem později se byla po­dívati v dole Prago, měli jsme kahance elektrické (akumulátory), které jsou na této šachtě vesměs zavedeny místo jinde obvyklých karbidek. Dří­ve se svítívalo olejovými kahany.

Do­zorce dal stisknutím knoflíku znamení strojníku, jenž řídil běh klece, a tato se pohnula. Sjížděli jsme dolů. Divné dojmy. Kolem hukot a šum vody, jež se stěn kol nás crčela, Zdálo se mi, že se mi dech tají; v uších mi zaléhalo. Po několika vteřinách zvykl si však sluch na zvláštní ten zvuk, plíce při­vykly zvláštní té atmosféře.  Náhlý náraz klece vyrušil nás z klidu a tím upozornil nás, že jsme na místě.

Pod zemí! Zcela jiný svět zde. Uvítal nás ostrý, mrazivý vzduch v tmavém podsvětí a některým zhasínal i jejich kahanec. Rychle oblékala každá na sebe kabát, který si na radu zkušeného prů­vodce vzala dolů. Později dostali jsme se tak zvanými větrnými dveřmi do jiné chodby, kde byl vzduch mírnější.

Po uzavření větrných dveří poučil nás náš průvodčí, proč tu větrné dveře jsou: „V dolech, kde horníci pracují, bývá vzduch velice špatný, zkažený. Tento zkažený vzduch odssáván je zvláštním přístrojem, t.zv. ventilátorem, umístě­ným poblíž šachty. Na, místo zkaženého vzduchu hrne se šachtou dolů a chod­bami až do nejzazších míst, kde lidé pracují, vzduch čerstvý. Proto jsou na různých místech v chodbách umístěny větrné dveře, přehrady, sloužící k tomu, aby se čerstvý vzduch nemísil se zka­ženým."

Po tomto výkladu prohlíželi jsme si důkladně chodbu. Byla, vyzděna se všech stran kulatými dřevy. Nahoře byla dřeva („stropnice" či ,,kopny") vodorovně na šířku uličky umístěná, po stranách „stojky" šikmo mírně sklo­něny. Ale místy byly „stropnice" i „stojky" značně prohnuté, ba někde bylo mnohé silné dřevo úplně přelo­meno. Divili jsme se, čím se to stalo. Pan dozorce vykládal: „Uhlí, které je těmito dřevy jakoby zabedněno, tlačí velkou silou na dřeva. „Roste", jak my říkáme. Někde jeho tlak je tak mocný, že dřevo se prohne, ba někde se i zlomí. Je pak třeba, taková dřeva včas nahraditi novými, chodbu znovu „vydřevniti" novými dřevy vypravili, aby nedošlo k neštěstí. Staré dříví vy­veze se na povrch a to pak horníci „fasují" (dostávají co deputát).

(Při pozdější prohlídce dalších dolů viděla jsem jasněji, jak ohromný je tlak uhlí do chodeb. V některých chod­bách totiž bylo použito místy jakožto „stropnic" a „stojek" silných travers. A tyto trámce železné byly místy úžasně prohnuty a zkrouceny téměř k nepoznání.)

Ubíráme se dále a vždy něco no­vého, co nás zajímá. Tu krásné, sněho­bílé plísně v ohromných trsech. Tu mocná vrstva uhelná je přerušena vrst­vou opuky as 12 cm širokou, nad níž pak zdvihá se druhá vrstva uhelná. O něco dále vede naše chodba skalinou. Uhlí nalézá se nad touto skalnatou vrstvou a teprve po delším našem pu­tování se opět objeví. Jinde zase vrstva uhelná klesá a dle toho i chodba se snižuje.

Nová zajímavost! Od naší chodby odbočuje malá chodbička, kde „stropnice" jsou polámané, chodbička se pak ztrácí. To je „zarostlá štreka", jak ha­víři říkají. Uhlí tlačilo tu na ,,stropnice" a „stojky", zprohýbalo je, pak zpřelámalo, a poněvadž nebyla dřeva nahrazena novými, uhlí tlačilo se do chodby a tato zmizela.

Od této „zarostlé štreky" jdeme zpět k hlavní chodbě a odtud odbočíme v opačnou stranu, kde horníci pracují. Jsme na tak zvaném pilíři. Zvláštní podívaná! Prostor veliké světnici po­dobný a pod jeho uhelnou klenbou hromada uhlí, které právě horníci na­kládají do železných vozíků („huntů", jež jsou na 6—9 q uhlí). Několik ta­kových vozíků spojuje se dohromady a k vlaku takto upravenému připne se elektrická lokomotiva, která dopraví vlak až k místu, odkudž se vozíky vytahují v klecích na povrch.

Nevíme, nač zde dříve se dívati. Zda vyhýbali se jedoucímu vlaku, či dávali pozor na elektrické dráty, které už tolik neštěstí v šachtě zavinily. Vždyť jediné zavadění hlavou o dráty elektrického vedeni a neštěstí je v zá­pětí.

Procházíme dále podzemní chodby a zase jiná zajímavost. Jsme v místě, kde je vzduch pokažen výpary uhlí, ne­zdravými plyny. Hrozná atmosféra. K zalknutí je zde, těžce se tu dýchá. A to teplo! Proto pracují v těchto mí­stech horníci jen málo oblečení. Špi­čatými motykami (špicemi) kopají čer­né démanty. Mají zde práci skutečně obtížnou. Vždyť často se stane, že v takových místech, kde jsou „křeny" (otravné plyny), horníci omdlívají a musí býti vystřídáni v práci jinými druhy.

A což teprve v místech, kde jsou skutečné ohně, kde uhel hoří. Ta­kové místo musí horníci zazdívati po­leny, aby otravné plyny se nešířily dále. (Že v takovém místě při zazdívání ohňů nevydrží horník dlouho, je samo­zřejmé.) Zazděním se oheň sám časem udusí. Teprve za rok, ba někde ještě po delší době může se taková zazděná třída odbourati a opět otevříti...

Po několika hodinách putování usedli jsme, abychom se odpočinkem a jídlem posilnili na další cestu. Sedíc v tomto temném podsvětí, zamyslila jsem se nad životem horníků. Oč šťast­nější jsme my! Zápasíme sice mnohdy také s tvrdým životem: ať pracujeme tělesně či duševně, ale dýcháme aspoň čistý vzduch, radujeme se z krás pří­rody. A ti zde? Ničí své zdraví v tma­vých chodbách, naplněných otravnými plyny, které podrývají jejich zdraví. Vždyť mnozí přicházejí sem v plné síle, v jaru života, a vyjdou po létech k odpočinku jako zlomení, neduživí lidé, kteří obyčejně velkého stáří se nedožijí, neboť velkou část slabších za­hubí nemoc, jež je jejich údělem -tuberkulosa.

Pozorovala jsem tu horniky se zájmem. Jak družně pod zemí pracují; jsou tu všichni jak bratři. Zdálo se mi, že jsou ti lidé zde zcela jiní, nežli nahoře v denním životě je vídáme. Zde připadají mi mnohem lepší. Co je toho příčinou? Snad stále hrozící jim zde nebezpečí. Vždyť ne­jsou jisti, když jedou do šachty, zda se po osmihodinové práci vrátí zdrávi nahoru. Kolik zasype se jich tu do roka, kolik vyjede jich nahoru s po­lámanými údy. Tu a tam zahynou ně­kteří dole při požáru, jiní se zatopí nebo zahynou výbuchem dynamitu při trhání uhle ...

Z mého rozjímání vytrhl mě rázný hlas našeho průvodce, který vybízel nás k pochodu.

Vydali jsme se tedy na další cestu. Po chvíli upozornil nás pan důlní, že nedaleko budou trhati uhel dynami­tem. Máme dovoleno jít se podívati. Spěcháme k určenému místu. Horníci navrtali zde zvláštním nebozezem, je­hož stojánek nazývají ,,Bárkou", uhel, který se těžce kope. Pan důlní strčil do otvoru dynamit, k němuž při­pojil značně dlouhý doutnák. Vyční­vající konec doutnáku zapálil, načež jsme všichni pospíchali dosti daleko na místo bezpečné.

Tu vykládal pan důlní: „Doutnák, který jsem zapálil na vyčnívajícím kon­ci, hoří dál a dále, až dohoří k náboji. Pak chytne dynamit a roztrhne uhel. Však uslyšíte ránu." A skutečně! Sotva domluvil, zaslechli jsme dunivou ránu nablizku. ,,Až se prach usadí a dým poněkud odejde, podíváme se, co rána vytrhla,“ řekl pan důlní. — Zašli jsme, když jsme pak přišli k místu, odkudž před chvílí jsme uprchli. Po bývalém celistvém uhlu nebylo zde ani památ­ky. Místo něho spatřili jsme zde spou­stu odstřeleného uhlí. Jak dlouho a jak těžce musel by zde horník pracovati, než toto vše by nakopal, co dy­namit v okamžiku roztrhal.

Ještě dosti dlouho procházeli jsme podzemními chodbami, pohovořili tu a tam s horníky a pak konečně nako­pali jsme si každý vlastnoručně kou­sek uhlí na památku svého pobytu v temném podsvětí, a vyjeli jsme znač­ně utrmáceni a začerněni na povrch Zde prohlídli jsme si ještě lázně, kde horníci každodenně po práci se koupají nebo aspoň se myjí, a se zá­jmem pozorovali tu t.zv. „vandráky“.

Jsou to šaty horníků na řetízku upevněné a ke stropu vytažené. Hor­níci totiž, kteří přišli na směnu či na „šichtu", jak většinou dosud říkají, do­stanou známku se svým číslem. V šatně odemknou si klíčkem řetízek té­hož čísla, spustí si pracovní šaty, které měli na řetízku upevněné a u stropu vytažené. Když se obléknou do pra­covních šatů, upevní na řetízek své lepší šaty, v nichž přišli do práce, a tyto opět ke stropu vytáhnou.  Je zvláštní podívaná na tyto „vandráky". Vypadají hodně komicky.

Tímto skončili jsme prohlídku dolu. Proto rozloučivše se s laskavým prů­vodčím, s novými poznatky v duši ubíraly jsme se k domovu ...

(Poznámka: Při pracování tohoto článku přispěl mi radou ze svých bo­hatých zkušeností z havířiny p. kol. Kmodras.)

Sepsala B.Bláhová z Motyčína, přepsal K.Kestner ze Strašecí 2014

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky