Z MÝCH POUTÍ V HLUBINÁCH ZEMĚ
Když jsem byla přeložena, do nyněčího svého působiště, bylo mým zbožným přáním podívati se do některé šachty, kterých je zde u Kladna tolik. Chtěla jsem nasbírali trochu nových zkušeností: seznati blíže lid, mezi nímž zde žijeme, viděti jej při práci, bych tuto aspoň částečně dovedla posouditi.
Mé přání se konečně splnilo. Měla jsem příležitost podívati se téměř do všech šachet kol Motyčína se nalézajících. Čirou náhodou stalo se, že dostala jsem se nejprve do jednoho z nejhůře zařízených dolů zde - na Kübeck - a pak postupně do modernějších. Později přála mi náhoda podívati se na Barré, pak na Ronnu a konečně na moderně vypravený důl Prago.
Vzpomínám na dojmy, které vzbudilo ve mně první „fárání". Bylo tehdy ještě několik dam, jež se odhodlaly vydati se na nezvyklou pro nás cestu v zemských hlubinách. Zajímavá byla na nás podívaná. Některá se strachovala, ba snad i v duchu se vším se již loučila, jiné hořely oči zvědavostí a jiná opět brala vše lhostejně.
Podepsaly jsme revers, že jedeme dolů na vlastní přání a v případě, že bychom přišly k úrazu, že nebudeme žádati od společnosti žádných náhrad. Oblečeni do starých šatů a s karbidkami v rukou vstoupili jsme s dozorcem nás doprovázejícím do klece, jež nás měla dopravíti do hloubky přes 400 m.
Když jsem později se byla podívati v dole Prago, měli jsme kahance elektrické (akumulátory), které jsou na této šachtě vesměs zavedeny místo jinde obvyklých karbidek. Dříve se svítívalo olejovými kahany.
Dozorce dal stisknutím knoflíku znamení strojníku, jenž řídil běh klece, a tato se pohnula. Sjížděli jsme dolů. Divné dojmy. Kolem hukot a šum vody, jež se stěn kol nás crčela, Zdálo se mi, že se mi dech tají; v uších mi zaléhalo. Po několika vteřinách zvykl si však sluch na zvláštní ten zvuk, plíce přivykly zvláštní té atmosféře. Náhlý náraz klece vyrušil nás z klidu a tím upozornil nás, že jsme na místě.
Pod zemí! Zcela jiný svět zde. Uvítal nás ostrý, mrazivý vzduch v tmavém podsvětí a některým zhasínal i jejich kahanec. Rychle oblékala každá na sebe kabát, který si na radu zkušeného průvodce vzala dolů. Později dostali jsme se tak zvanými větrnými dveřmi do jiné chodby, kde byl vzduch mírnější.
Po uzavření větrných dveří poučil nás náš průvodčí, proč tu větrné dveře jsou: „V dolech, kde horníci pracují, bývá vzduch velice špatný, zkažený. Tento zkažený vzduch odssáván je zvláštním přístrojem, t.zv. ventilátorem, umístěným poblíž šachty. Na, místo zkaženého vzduchu hrne se šachtou dolů a chodbami až do nejzazších míst, kde lidé pracují, vzduch čerstvý. Proto jsou na různých místech v chodbách umístěny větrné dveře, přehrady, sloužící k tomu, aby se čerstvý vzduch nemísil se zkaženým."
Po tomto výkladu prohlíželi jsme si důkladně chodbu. Byla, vyzděna se všech stran kulatými dřevy. Nahoře byla dřeva („stropnice" či ,,kopny") vodorovně na šířku uličky umístěná, po stranách „stojky" šikmo mírně skloněny. Ale místy byly „stropnice" i „stojky" značně prohnuté, ba někde bylo mnohé silné dřevo úplně přelomeno. Divili jsme se, čím se to stalo. Pan dozorce vykládal: „Uhlí, které je těmito dřevy jakoby zabedněno, tlačí velkou silou na dřeva. „Roste", jak my říkáme. Někde jeho tlak je tak mocný, že dřevo se prohne, ba někde se i zlomí. Je pak třeba, taková dřeva včas nahraditi novými, chodbu znovu „vydřevniti" novými dřevy vypravili, aby nedošlo k neštěstí. Staré dříví vyveze se na povrch a to pak horníci „fasují" (dostávají co deputát).
(Při pozdější prohlídce dalších dolů viděla jsem jasněji, jak ohromný je tlak uhlí do chodeb. V některých chodbách totiž bylo použito místy jakožto „stropnic" a „stojek" silných travers. A tyto trámce železné byly místy úžasně prohnuty a zkrouceny téměř k nepoznání.)
Ubíráme se dále a vždy něco nového, co nás zajímá. Tu krásné, sněhobílé plísně v ohromných trsech. Tu mocná vrstva uhelná je přerušena vrstvou opuky as 12 cm širokou, nad níž pak zdvihá se druhá vrstva uhelná. O něco dále vede naše chodba skalinou. Uhlí nalézá se nad touto skalnatou vrstvou a teprve po delším našem putování se opět objeví. Jinde zase vrstva uhelná klesá a dle toho i chodba se snižuje.
Nová zajímavost! Od naší chodby odbočuje malá chodbička, kde „stropnice" jsou polámané, chodbička se pak ztrácí. To je „zarostlá štreka", jak havíři říkají. Uhlí tlačilo tu na ,,stropnice" a „stojky", zprohýbalo je, pak zpřelámalo, a poněvadž nebyla dřeva nahrazena novými, uhlí tlačilo se do chodby a tato zmizela.
Od této „zarostlé štreky" jdeme zpět k hlavní chodbě a odtud odbočíme v opačnou stranu, kde horníci pracují. Jsme na tak zvaném pilíři. Zvláštní podívaná! Prostor veliké světnici podobný a pod jeho uhelnou klenbou hromada uhlí, které právě horníci nakládají do železných vozíků („huntů", jež jsou na 6—9 q uhlí). Několik takových vozíků spojuje se dohromady a k vlaku takto upravenému připne se elektrická lokomotiva, která dopraví vlak až k místu, odkudž se vozíky vytahují v klecích na povrch.
Nevíme, nač zde dříve se dívati. Zda vyhýbali se jedoucímu vlaku, či dávali pozor na elektrické dráty, které už tolik neštěstí v šachtě zavinily. Vždyť jediné zavadění hlavou o dráty elektrického vedeni a neštěstí je v zápětí.
Procházíme dále podzemní chodby a zase jiná zajímavost. Jsme v místě, kde je vzduch pokažen výpary uhlí, nezdravými plyny. Hrozná atmosféra. K zalknutí je zde, těžce se tu dýchá. A to teplo! Proto pracují v těchto místech horníci jen málo oblečení. Špičatými motykami (špicemi) kopají černé démanty. Mají zde práci skutečně obtížnou. Vždyť často se stane, že v takových místech, kde jsou „křeny" (otravné plyny), horníci omdlívají a musí býti vystřídáni v práci jinými druhy.
A což teprve v místech, kde jsou skutečné ohně, kde uhel hoří. Takové místo musí horníci zazdívati poleny, aby otravné plyny se nešířily dále. (Že v takovém místě při zazdívání ohňů nevydrží horník dlouho, je samozřejmé.) Zazděním se oheň sám časem udusí. Teprve za rok, ba někde ještě po delší době může se taková zazděná třída odbourati a opět otevříti...
Po několika hodinách putování usedli jsme, abychom se odpočinkem a jídlem posilnili na další cestu. Sedíc v tomto temném podsvětí, zamyslila jsem se nad životem horníků. Oč šťastnější jsme my! Zápasíme sice mnohdy také s tvrdým životem: ať pracujeme tělesně či duševně, ale dýcháme aspoň čistý vzduch, radujeme se z krás přírody. A ti zde? Ničí své zdraví v tmavých chodbách, naplněných otravnými plyny, které podrývají jejich zdraví. Vždyť mnozí přicházejí sem v plné síle, v jaru života, a vyjdou po létech k odpočinku jako zlomení, neduživí lidé, kteří obyčejně velkého stáří se nedožijí, neboť velkou část slabších zahubí nemoc, jež je jejich údělem -tuberkulosa.
Pozorovala jsem tu horniky se zájmem. Jak družně pod zemí pracují; jsou tu všichni jak bratři. Zdálo se mi, že jsou ti lidé zde zcela jiní, nežli nahoře v denním životě je vídáme. Zde připadají mi mnohem lepší. Co je toho příčinou? Snad stále hrozící jim zde nebezpečí. Vždyť nejsou jisti, když jedou do šachty, zda se po osmihodinové práci vrátí zdrávi nahoru. Kolik zasype se jich tu do roka, kolik vyjede jich nahoru s polámanými údy. Tu a tam zahynou někteří dole při požáru, jiní se zatopí nebo zahynou výbuchem dynamitu při trhání uhle ...
Z mého rozjímání vytrhl mě rázný hlas našeho průvodce, který vybízel nás k pochodu.
Vydali jsme se tedy na další cestu. Po chvíli upozornil nás pan důlní, že nedaleko budou trhati uhel dynamitem. Máme dovoleno jít se podívati. Spěcháme k určenému místu. Horníci navrtali zde zvláštním nebozezem, jehož stojánek nazývají ,,Bárkou", uhel, který se těžce kope. Pan důlní strčil do otvoru dynamit, k němuž připojil značně dlouhý doutnák. Vyčnívající konec doutnáku zapálil, načež jsme všichni pospíchali dosti daleko na místo bezpečné.
Tu vykládal pan důlní: „Doutnák, který jsem zapálil na vyčnívajícím konci, hoří dál a dále, až dohoří k náboji. Pak chytne dynamit a roztrhne uhel. Však uslyšíte ránu." A skutečně! Sotva domluvil, zaslechli jsme dunivou ránu nablizku. ,,Až se prach usadí a dým poněkud odejde, podíváme se, co rána vytrhla,“ řekl pan důlní. — Zašli jsme, když jsme pak přišli k místu, odkudž před chvílí jsme uprchli. Po bývalém celistvém uhlu nebylo zde ani památky. Místo něho spatřili jsme zde spoustu odstřeleného uhlí. Jak dlouho a jak těžce musel by zde horník pracovati, než toto vše by nakopal, co dynamit v okamžiku roztrhal.
Ještě dosti dlouho procházeli jsme podzemními chodbami, pohovořili tu a tam s horníky a pak konečně nakopali jsme si každý vlastnoručně kousek uhlí na památku svého pobytu v temném podsvětí, a vyjeli jsme značně utrmáceni a začerněni na povrch Zde prohlídli jsme si ještě lázně, kde horníci každodenně po práci se koupají nebo aspoň se myjí, a se zájmem pozorovali tu t.zv. „vandráky“.
Jsou to šaty horníků na řetízku upevněné a ke stropu vytažené. Horníci totiž, kteří přišli na směnu či na „šichtu", jak většinou dosud říkají, dostanou známku se svým číslem. V šatně odemknou si klíčkem řetízek téhož čísla, spustí si pracovní šaty, které měli na řetízku upevněné a u stropu vytažené. Když se obléknou do pracovních šatů, upevní na řetízek své lepší šaty, v nichž přišli do práce, a tyto opět ke stropu vytáhnou. Je zvláštní podívaná na tyto „vandráky". Vypadají hodně komicky.
Tímto skončili jsme prohlídku dolu. Proto rozloučivše se s laskavým průvodčím, s novými poznatky v duši ubíraly jsme se k domovu ...
(Poznámka: Při pracování tohoto článku přispěl mi radou ze svých bohatých zkušeností z havířiny p. kol. Kmodras.)
Sepsala B.Bláhová z Motyčína, přepsal K.Kestner ze Strašecí 2014