ŽIVOT HORNÍKA PŘI OHNÍCH
Frantík Vyskočilovic přiběhl jedinou odpoledne do školy všecek vyděšen. „Na šachtě Anně vypukly o- hně, několik horníků vynesli, neboť byli omámeni plyny. Náš tatínek je také mezi nimi. Chlapci, rád bych věděl, jak to vypadá v šachtě,když překvapí horníky ohně.“
„My též, "my též,“ přizvukovali chlapci.
„Víte co, zeptámle se pana Krejčíka, ten již několikrát pracoval při ohních. Souhlasíte?“ horlil Frantík. „Ano,- ano, tak to budě dobře.“
V neděli, když nešel pan Krejčík na směnu, zašli hoši k němu do bytu s prosbou, aby jimi vyprávěl o ohních na dole. Zkušený horník se chvilku zamyslil a potom počal:
„Sjedeme klecí do hloubky asi 300 metrů. Kamarádi podávají zprávu, co jest na díle nového. Tentokrát hlásí: „Hoši, dejte pozor, jsou tam plyny, bolejí nás hlavy.“ Upozorněni na nebezpečí, kráčíme do díla, abychom se přesvědčili, co na tom pravdy. Rozškrtneme zápalky. Hoří-li, je dobře, a nehoří-li, je špatný vzduch, a horník nevydrží dlouho v práci. Onehdy zápalka vzplála, ale přece se těžko dýchalo, byli jsme blízko ohňů. Zjistili jsme společně s dozorci a s inženýrem, že ohně jsou na opačném místě než jsme se domnívali.
Uvolní se na zjištěném místě záklop z prkének (falunk), načež sesouvá se uhlí vypadává. Nyní nastává namáhavá a nebezpečná práce. Uhlí, které vypadlo naráží se do vozíků. Plyny jsou živé a dýchání škodí velmi. Nakládáme v přestávkách. V krátké době přece horník klesá, ztrácí smysly tak, že musí býti odnesen. První bolest, kterou horník pociťuje, jest silné bolení hlavy, potom bolest v týlu (v článcích vazu), nemůže pozdvihnout hlavy, zmrtví mu nohy, potácí se jak opilý. Někteří horníci dokonce zuří; proto je spoutají, aby neublížili svým druhům. Takové trou éterem, čpavkem, octem, dávají jim černou kávu horkou a hořkou (ze zrnek kávových).
Otrávený bývá nošen k výtažní jámě, neboť chlad naň dobře působí. Potom jej dopraví na povrch do světnice, kde jej stále ještě trou éterem a dávají čichati čpavek. Horníkovi uleví vracení, zívání a spánek. Otravu snášejí různě dle povahy. Jedni zpívají, jiní láteří, Zlobí se, chtějí se prát a snad by i zabíjeli. Proto je nutno takového člověka opatrovati. Stal se případ:, že kterýsi kamarád rozbil doma všechno nádobí. Jeho manželce zůstal jen jeden hrneček a lžíce. Nevěděl, co činí.“
Chlapci poslouchali nedutajíce ani. Chápali práci těch, kteří zmozolenou dlaní dobývají s nasazením života černého démantu, tolik potřebného v domácnosti i v průmyslu.
„Když se místa ohňů otevrou, vychází kouř a jest zřetelně viděti živý oheň. Hasí se vodou, strhuje háky, ulévá se na zemi. Uhašené kusy uhlí se nakládají, aby se mohlo ještě blíže k jádru ohně. Po uhašení se znovu dřeví. Jsou-li ohně mocnější a nelze jich umírnit, zazdí se, což trvá 2 i 3 roky. (Je-li zazdění neprodyšné, trvá oheň jen tak dlouho, pokud se neztrácí kyslík, obsažený v zazděné prostoře. Vniká-li přece do zazděného místa vzduch, trvá oheň déle.) Potom se zkouší, zdá je možno pracovati dále,“ pokračoval p. Krejčík.
„Teď tomu náležitě rozumíme. Děkujeme vám za vysvětlení. Buďte hodně zdráv! Budeme ctíti vaši práci a vážiti si vašeho stavu,“ zakončili hoši a s pozdravem odcházeli do svých příbytků.
Sepsal Vilém Mošna (N. Strašecí) a přepsal Karel Kestner (tamtéž)