Dole jsou odkazy k jednotlivým lokalitám!
JAK TO VLASTNĚ BYLO S BELŠANKOU
Už ani nevíme kdo a v jaké souvislosti nazval údolí „Skelnohuťského potoka“ východně od města Rakovníka hezkým italským souslovím „Belle chance“, které někteří historici interpretují jako „místo dobrého opevnění“ (šance = opevnění), ale my přerostlí permoníci víme své, takže si to překládáme jako „Dobrá naděje“. Pokud vám to bude připadat jako pitomost, stačí si to přeložit do němčiny „Gute Hoffnung“ a jsme doma. Ale je to jen moje domněnka.
Obr. 1 - Situační mapa lokality s pozůstatky důlních děl
Tak přesně tam se kamenné uhlí prokazatelně těžilo už od začátku zmíněného 19.století až do poloviny století dvacátého a to víceméně bez podstatnějších přestávek. Ikdyž - vlastně ne. Na ty samé začátky si musíme vylézt z údolí do kopce a to směrem na jih. Do vršku za uhlím? Ano, je to tak. Tam jsou totiž výchozy uhelné sloje. V „Hannském revíru“, směrem k vrchu „Špičák“ to všechno vlastně začalo.
Asi se nikdy nedozvíme o úplných začátcích, ale uprostřed fürstenberských lesů je v roce 1839 zachycena dražba na stavbu cechu společně provozovaných dolů Sv. Jan (Nepomucký), Anna a Václav samotného fürstenberského horního mistra Mayera a Anny Marešové ze Skřivaně. Vzhledem k tomu, že Anna je jinde zvána vdovou a zmíněné tři jednoduché DM jsou zaknihovány již v roce 1819 na Antona Mareše, známe asi zdejšího původního uhlokopa. Je pravděpodobné, že jeho aktivita navazovala na předchozí dominiální povrchovou těžbu uhlí v lokalitě. Několik menších lůmků se tu totiž opravdu najde a vprostřed lesů těžko půjde o těžbu kamene. Navíc jsou tam ty zmíněné uhelné výchozy.
Tak oprava. Doly někde v tomto prostoru jsou evidovány prokazetelně už v roce 1812 a to ve vlastnictví těžaře svobodného pána Hildpranta ze Slabců a na překreslované mapě jsou již vyznačeny stařiny. Na bližších informacích pracuji.
V době o něco pozdější je dokonce doloženo kutací povolení pro (možná syna) Antonína zmíněné těžařky Marešové pro oblast „Maxova Dvora“ a „Pěti Dubů“, což jsou oblasti ležící ještě o něco východněji od „Hannského revíru“ i samotné „Belšanky“. Podél horní části „Skelnohuťského potoka" jsou neúspěšné (a nezaházené) kutby doposud patrny. To jižněji, na „Chladné stráni“, však již byli Marešové úspěšnější.
Obr. 2 - Mapka položení Marešových důlních měr a DM PŽS v lokalitě
A to tak, že si v prostou samotné „Belšanky“ založili další malodoly ve dvou jednoduchých měrách, které zřejmě nazvali po dalších rodinných příslušnících. Dá se tedy předpokládat, že byly pro ně dominantní. Byly to doly „Anton“ a „Caroline“, které později překryly nové těžební aktivity během První i Druhé světové války. Studiem dokumentů po archivech se mi podařilo ztotožnit i další doly provozované rodinným klanem ve zdejší oblasti, takže po spárování odvalů v terénu s nákresy z prodejů dobývacích práv, lze konstatovat, že už víme, kde ležely štoly „V Bahnách“, štoly na „Zvířecí seči“, šachtičky „Liberajtka“, „Na Šváchové“, „Manská jedle“ a další dobývky. Tyto šachtice však byly později minimálně ještě jednou využity pro opětovnou těžbu, protože jak se dozvídáme z materiálů, původně byla neekonomicky těžena pouze jedna uhelná vrstva, takže další vrstva mohla být těžena ve stejných mírách později.
Jen pro úplnost uvedu, že držení dolů postupně přešlo od původních vlastníků v 1.polovině 19.století na pěknou řádku držitelů zástavních podílů, protože se zřejmě přestalo dařit. Ty v posledním desetiletí 19. století vykupuje k.u.k. oberleitnant Ferdinad Mareš z Terezína a pokouší se těžbu na „Belšance“ znovu rozdýchat. Za jeho éry je rozfárána a těžena dolem Liberajtka zdejší velká důlní míra nazvaná „Robert“, v níž těžba pohasne až po Druhé světové válce. Z vlastnictví malodolů se poslední Mareš ale dlouho netěší, državy přecházejí na čas na firmu Vl.Vondráček &comp (někdy je uváděna firma Kasalovský & Sommerschuh) a vše kupuje zpět Max Egon Fürstenberk v roce 1901.
Vraťme se ale zpět do poloviny století páry. Horečnatá uhlokopská činnost sem nepřilákala nikoho jiného, než všudybyla Jana Váňu, který si v roce 1854 zajišťuje právo těžby na louce „Belšance“ v důlních měrách „Prokopi“. Dokonce se mi podařilo i zjistit, že tam v té době probíhala i ražba ověřovací štoly PŽS. Dalo se to ostatně předpokládat, neboť důlní míry se udělovaly na základě úředně ověřeného ložiska a terénních zářezů po štolách ve svahu nad pravým břehem potoka bylo výrazně víc, jak doposud historicky doložených úvodních děl z pozdější doby.
A právě důlním měrám „Prokopi“ měla patřit budoucnost. Fürstenberk totiž bývalé Marešovy doly na výchozech na konci století postupně zavírá a své těžební aktivity přesouvá do samého údolí, se kterým má své plány. Nejprve však zde (znovu?) otevírá štolu „Prokop“ ve stejnojmenných měrách a v okolí čile vrtá a snaží se o kompletní geologický průzkum. Jeho plány však přerušuje První světová válka a po ní následující nové pořádky.
Jak známo, Rakousko-Uhersko ve světovém konfliktu skončilo v poli poražených a na jeho troskách vznikl nový národnostní stát – Československo. A to se snaží odstřihnout staré mocenské struktury od vlivu na řízení demokratické společnosti, takže knížeti Fürstenberkovi je na jeho panství uvalena tzv. vnucená správa. A pověření správci pronajímají těžební prostor řadovým zájemcům.
Obr. 3 - Mapka položení důlních měr za vnucené správy Fürstenberkova majetku
O licence je značný zájem, protože poválečná doba je charakteristická energetickým nedostatkem, uhlí je na příděl a na hladovém trhu se prodá takřka všechno, co je černé a dává naději, že bude alespoň trochu hořet. Správce knížecích statků se útoku na uhelné zásoby sice brání, ale marně. Nastává doba krátkodobého neorganizovaného plenění uhelných zásob „Belšanky“.
A že se teda v letech 1920-22 dějou věci! Důlní míry Anna, Anton a Barbara si zabírá rakovnický hotelier Josef Herold a těží zde na malodolech „Antonín“, „Karolína“ a „Barbora“. O kus stranou údajně kutá další Rakovničan – studnař Stránský štolou - pravděpodobně v lokalitě „Na Šváchové“. V dalších původních důlních mírách Václav, Jan a Anna zase těží pánové Čebiš a Šnobl na malodolech „Ludmila“, „Hana“ a „Mareš“. A v důlních mírách „Prokopi“ zase úřaduje demobilizovaný kapitán italských legií Josef Nachtigal. Fürstenberk proto na už nic nečeká a otevírá důl přímo na louce Belšanka - na zatím panenských plochách v nivě potoka a nazývá jej – „Belšanka“.
V polovině dvacátých let, kdy již kladenské doly opětovně produkčně naskočily a začaly chrlit kvalitnější a lacinější uhlí, činnost místních divokých uhlokopů utichá a zmíněné šachtičky jsou opouštěny. Zůstávají po nich nejen terénní nerovnosti, ale i haldy neprodaného uhlí. Situace se zde uklidňuje a vlastník pozemků Fürstenberk se vrací ke svému plánu. Uhelný důl pojmenovaný po zdejší lokalitě mu zde již od 20.let stojí víceméně kapacitně nevyužit.
Obr. 4 - Fotografie fürstenberského dolu Belšanka
Tím Füstenberkovým plánem je malá tepelná elektrárna! Provozuje totiž hned dva pivovary (Křivoklát a Krušovice) a několik přilehlých hospodářských dvorů a méně kvalitní zdejší uhlí se výborně hodí k tomuto způsobu zužitkování. Doprava uhlí povozy je drahá a „Belšanka“ koneckonců leží v přirozeném těžišti jeho aktivit. Malou elektrárničku o třech lokomobilách postaví blízko již otevřeného dolu a nazve ji na počest své manželky „Vilma“. Její iniciály najdete na štítě budovy podnes. A že to byl vysloveně soukromý specializovaný dvojpodnik potvrzuje následující - důl ani elektrárna nepřežily přechod do správy státu a tak ve 30.letech, bohužel, nenávratně zanikají.
Obr. 5 Fotografie malé elektrárny Vilma na Belšance
Už to vypadalo, že zdejší těžařské aktivity utichnou nadobro, ale mírová selanka neměla dlouhého trvání a s blížícím se dalším světovým konfliktem se na Belšance objevili havíři nanovo. Jejich aktivita souvisí jednak s řešením problematiky zaměstnávání vysídlenců ze Sudet, jednak měla částečně řešit problémy s výpadkem uhelné těžby severočeských dolů, které připadly Říši. O to se přičinlivě staralo protektorátní ministerstvo veřejných prací pod vedením Domimika Čibery.
A právě na jeho počest byl nový důl nazván. Necelých 40 metrů hluboký důl „Dominik“ začal těžit až v roce 1940 a v podstatě přežil skončení války jen o pár let. Zaměstnával půlstovku až stovku pracovníků a spadaly po něho ještě další díla v oblasti. Tzv. „Klukovská štola“ a „Pomocná jáma“ v protějším břehu potoka v mírách „Robert“ dřívějšího dolu „Liberajtka“. Důl ležel západněji po potoku od samotné „Belšanky“ a byl pro něj speciálně rozšířen dobývací prostor „Prokopi“.
A byl sloučen s blízkým dolem „Lužná“ pod hlavičkou PŽS , ke které kapitálově spadala původní „Lánsko-rakovnická těžební společnost“. A se kterým sdílel nejen stejné osudy – vyšetřování gestapa při různých sabotážích a dokonce vykonané rozsudky smrti, poválečný odliv horníků zpět do Sudet, zaměstnávání válečných zajatců – ale i osud s ukončením těžby na prahu 50.let.
Je zajímavé, že dostupných dokumentů je o dolu minimum. Snad je to následkem utajování během Druhé světové války a rychlým koncem v bouřlivých letech konce 40.let . Byl navíc přejmenován na „Důl Belšanka“, což vneslo následný zmatek v historických datech. Prostě fotku dolu jsem doposud získal pouze jedinou a důlní mapu jsem nalezl až po delším pátrání a je jen z jednoho časového období. Těžko potom říci, jakou funkci měla velká kráterovitá deprese pár desítek metrů západně od těžní jámy ve svahu nad silnicí.
Obr. 6 – Fotografie protektorátního dolu Dominik
Nutno konstatovat, že s uzavřením Dominika nastal úplný konec hornické historie „Belšanky“. Havíře tady, kde se těžilo necelé dvě století (!), už opravdu nepotkáte. Leda, že by se vracel zkratkou přes les z luženského maškarního bálu. A tak nám její mourovitou minulost připomínají jen opuštěné odvaly malodolů, hromady rozpadlého uhlí přikryté lesní padankou, omšelé betonové sokly zásobníků a patky těžních věží, gulášovitě rezaté výtoky stařinné vody a budovy bývalé elektrárny, která je dnes v soukromých rukou.
Jo, a vlastně to jmého „Belšanka“. Dobrá naděje byla bezezbytku, natřikrát jako v pohádce, využita.
MÁTE LEPŠÍ? VÍTE VÍC? REAGUJTE NA: malodoly@seznam.cz