VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > Rakovník > DOLY NA ŠAMOTCE

DOLY NA ŠAMOTCE

Dole jsou odkazy k jednotlivým časovým údobím!

CO SE TO ŠUPOCE V RAKOVSKÝ ŠAMOTCE

Nejdříve asi bude potřeba alespoň hrubá rekognoskace, protože terén je zde složitý a situace značně zapeklitá. Jak moc, to uvidíte dále. Cože bychom tu vlastně měli najít za důlní díla?

Tak nejdříve údajnou šachtici svatého Vojtěcha, šachtici Weiden (Luční), šachtici Adolf, šachtici zajímavě nazvanou Štola, šachtici Bernard, šachtici Červený, šachtici Wirtschaftshaus (U hostince), šachtici Hoppengarten (U chmelnice) a v neposlední řadě šachtici Hegerhaus (U Hájenky) v DUnK zmiňovanou jako Moravii. Dále jámu Jamku, jámu Johann (Jánskou), jámu Ernst (Arnošt), dvojjámu Moric  (Mořic) I+II a samozřejmě obě Kateřiny (Katharine).  Ale najdou se na nečetných mapách i jiná díla (různé Nálezné, větrní od Jánské u benzinky a u potoka, šachtice Heitzkohleschacht a jakási pokusná šachtice k dorubání úzké příkopové propadliny pod jamou Kateřina). Křížek přes silnici jižně v lese v mapách ČGS prosím ignorujte, zatoulala se jim sem totiž Barbora až z Chladné stráně nad Belšankou. Ale o ní si nakonec také popovídáme.

Z již vyjmenovaného počtu důlních děl je tedy patrno, že těžba zde byla velmi intenzivní. Aby ne, těžily se zde totiž svrchní radnické uhelné vrstvy a údajně tu bývala celková mocnost uhlí přes šest metrů!

obr.1:  Rozpory v situování jam v lokalitě "Na Šamotce" (žluté křížky jsou ČGS)

Bohužel, jámy zatím nelze zcela in situ přesně dohledat. Na vině je jednak bohatá stavební činnost v lokalitě, ale také mi nesedí mapy z dostupných zdrojů s podklady z ČGS (Jánskou a Ernsta zde mají víc jak 100 metrů od sebe), Mořické jámy jsou zas podstatně stranou východněji a vůbec všechny šachtice na východ od zmíněných Mořicek jsou znatelně posunuté jinam. Na horním obrázku je vidět, jak moc velké to jsou rozpory. Ouu, ouu, ouu.

Nyní již k dějinám lokality.

Těžba zde zřejmě vypukla až těsně před rokem 1847, protože teprve až k tomuto roku jsou zde připomínány doly několika rakovnických měšťanů.  Nejdříve horního kontrolora Leopolda Řídkého přistěhovalého z Prahy (na obecních pozemcích "Rasovna" a "Křivý pole") - tam také blízko vidím Náleznou šachtici (Fundschacht) a ještě jakousi - nikde nezmiňovanou - "Heitzkohleschacht". To vše v západnější části lokality. Snad to souviselo s existencí zdejší "Panské cihelny", je to pravděpodobné.

Další aktivity však už patřily historii známějším společníkům Františku Eipertovi, Josefu Neuberovi a Janu Heroldovi (za Panskou cihelnou u rybníka "Kavan"). Těmto, k jejich dílu, dopomáhal nejen Bůh, ale i odborný poradce Florián Pába. A on zase využíval chvíli Žákovy malodoly Barbaru, Mariahilfi, Rochus a Theresii, než je prodal Hermanovi Buhlovi. No a rakovnický kovářský mistr Eipert i Josef Neubert, byv o něco později vyplaceni, ti se vytratili ze zdejší hornické historie zcela. Horní cech od roku 1849 pak patřil již jen Janu Heroldovi (a jeho ženě Antonii).

Zatímco Leopold Řídký v těžbě nepokračuje, budoucí rakovnický purkmistr Jan Herold zakládá  se svou manželkou v roce 1854 "Horní společnost svatého Vojtěcha", která svou těžební činnost rozprostře po celém jihozápadním svahu vrchu. Staví zde malou osadu ze správních i ubytovacích budov včetně stáje a hostince, kde zaměstnává dokonce svého bratra Celestina a jeho ženu. Osadě se říkalo "Budčí".

Jak je na tom s dolovými měrami? Od roku 1849 mu říká pane GM Adalberti, kterou později doplňuje o další s indexem II, III a doměrkem. Dál se ale děje něco podivného. V roce 1854 (vznik horní společnosti psaného pouze na něho a jeho manželku) pokládá i další dolové míry 6 GM Antoni de Padua, 4 GM Gustavi, 4 GM Johann der Teufer (na železnou rudu), 4 GM Emilie, 4 GM Olga a 3 GM Marie. Většinu těchto názvů lze identifikovat s křestními jmény rodiny Županských( !), která ale do oficielního společného podnikání vstoupí až o pár let později! A kdyby nebylo pochyb, tak těsně před již zmíněnou majetkovou transformací pokládá v roce 1857 8 GM Katharina (stejné jméno měla totiž žena urozeného velkostatkáře Županského) pro svou nejnovější stejnojmennou jámu na samotném terénním vrcholku lokality.

Obr.2: Důkaz o spolupráci Jana Heroda se Županskými již v roce 1854

Z uvedeného nepřímo vyplývá, že finanční účastenství bohaté rodiny Županských vzniklo daleko dříve, než dokládá později založený společný podnik. Propagační brožurka nákladnictva z roku 1857 mj také vyobrazuje již hotovou Kateřinu. Vypadá to, že Herold v nové horní společnosti již nějakou dobu nerozhodoval. On sám se při otevírání uhelných dolů natolik katastrofálně zadlužil, že v dopisu Gustavu Županskému z 11.března 1874, kterého zde nazývá "Wohlgeboren", popisuje rok 1847 jako "nešťastný rok mého uhelného nálezu", kde hořekuje "mám těch žalob a exekuc dosti a rád bych si alespoň půl roku před smrtí oddychl při bídě". Ale nepředbíhejme.

obr.3:  Situace Vojtěšských dolů z propagační brožury nákladnictva r.1857

Z obrázku je patrno, že vrch ještě nebyl zalesněný, tak se těžní i strojní budova nejhlubší a nejhonosnější jámy firmy hrdě vypínala do kraje. Ale i další budovy hlásaly těžařovu majetnost. Omyl. Již zmíněná katastrofální zadluženost Jana Herolda se mimochodem později kladně projevila ve vstřícnosti jím vedeného města k těžební společnosti.

Původní Heroldova šachtice se údajně jmenovala "Svatý Vojtěch" (nikde ji nevidím a tak se domnívám, že zde došlo k záměně názvu jámy a cechu) a tak se prý další rychle budované jámy a šachtice zmiňují souhrnně jako "Vojtěšské doly" (potom by to byly doly Vojtěšského cechu, což mi přijde pravděpodobnější). Jednalo se především o díla: "Weiden" (též Pastvina, Luční), "Bernard", "Wirtschafthaus" (též "U Hostince"), "Červený", "Adolf" a "Jamka". Materiály vztahující se k založení společnosti se Županskými však zmiňují jen 48 sáhovou Kateřinu, 15 sáhovou Jamku a tři další bezejmenné (!) max 14 sáhové šachtice označené toliko indexy 1-3.

Do dolů však intenzivně prosakuje voda ze sousedních rybníků "Kavanu" a "Velikého", která se nezvládá čerpat ani se dvěma čerpadly a pochopitelně parními stroji o výkonu 6 (jednokotlová Jamka) a 26 (dvoukotková Kateřina) koňských sil. No a majstrštyk - Kateřina - ta také nebyla zadarmo a navíc se tak nešťastně trefila do podložního hřbetu... a to není dobré... Těžař Herold je před hořkou volbou.

Pro zvýšené náklady, musí pohledávky svých věřitelů kapitalizovat a tak již roku 1857 se jeho cech transformuje do "Rakovnického kamenouhleného nákladnictva". To se 120 kuxy mělo 4 majitele: Johanna a Antonii Herold + Antona a Catharinu Schupansky. Baron Schupansky pocházel z Podhořan od Čáslavi. Firmu pak vede jejich neuvěřitelně činorodý syn - báňský inženýr Gustav Županský.  Mimochodem - ve smlouvě jsou již tenkrát zmiňována ložiska žáruvzdorných jílovců (feuerbestätigen Thones!!!), polohy těžitelných ferosideritů, ložiska limonitu u Oráčova, Zbečna a Račic. Pozor, také zde uvažují o elektrárně!

Vliv Županských i dále posiluje a tak Jan Herold - otec zakladatel - nakonec ze společnosti v roce 1859 odchází docela. A pozor - odchází purkmistrovat do blízkého městečka, což je zajímavá informace ohledně dalších nadstandardně dobrých vztahů města a bývalých společníků. V tento rok dochází i k uspěchanému prodeji podhořanského panství Županských, což mj vypovídá o jistém finančním tlaku i na výrazně bohatší urozené spolupodílníky.

obr.4: Dolové míry Rakovnického kamenouhelného nákladnictva  z r.1867

Těžební společnost tak má stále vleklé problémy s financováním a tak řešení se nakonec musí najít až daleko daleko od Rakovníka. Županský s novými společníky - brněnskými obchodníky - opětovně transformuje těžební společnost na akciovou a ta dostává nové jméno vyjadřující původ finanční injekce - "Moravia". Buďme ale konkrétnější - v těžbě se zde angažují rosicko-oslavanští uhlobaroni Ernst Johann Herring a Moritz Peter Maria Ritter. Povšimněte si jejich křestních jmen! Finančně konsolidovaná firma poté v těžbě zde, ale i jinde na Rakovnicku, pokračuje úspěšně dál. Tento boom spadá k letopočtu 70.let 19.století. Konkrétně 1869 - 1879.

Noví majitelé se rychle dohodli s městem (proč asi - to zdůvodňuje text výše) a nechali vypustit v roce 1870 oba rybníky na Červeném potoku z Lišan, které blokovaly těžbu v západní části uhelného pole. Byl to rybník "Veliký" (zvaný též "Prdatka") v horní části a rybník "Kavan" v dolní části s hrází v místě dnešní silnice na Strašecí. Tím si zadělali na sérii problémů s povodněmi, které atakovaly uhelné podzemí opakovaně (1872, 1877, 1882 a 1888). Také byla zřízena pro lepší odbyt uhlí železniční vlečka na luženské nádraží buštěhradské dráhy. Práce byly prováděny paralerně s protahováním tratě do centra Rakovníka z prostoru dnešní zastávky před městem. V tomto jim velmi aktivně pomáhal nám známý místní "měšťanosta".

Příliv nového kapitálu se v lokalitě projevil i zakládáním dalších jam, které mohly být raženy do větších hloubek (70-80 metrů), protože společnost si mohla dovolit moderní účinná čerpadla a jim výkonově odpovídající parní stroje. Jedná se zejména o obě jámy "Mořic I+II" a  "Jánskou" (též Jan, Johann) s "Ernstem" (též Arnošt).

obr.5: Titulní strana stanov hornické pokladny MORAVIE

Ředitelem společnosti je zde Vojtěch Schmalz (bývalý závodní dolu Michal v Michálkovicích na Frýdeckomístecku) a báňským inženýrem v Rakovníku známý Jan Michálek (má medailonek na webu v osobnostech). Nastává největší rozkvět zdejších dolů, navíc "Moravia" přikupuje i blízké doly "Na Spravedlnosti" (1871) a zaměstnává tak více jak 800 pracovníků! Na tu dobu (i na dnešní) obdivuhodné číslo. Však se v té době pořádaly v Rakovníku hornické parády a každou neděli v letech 1875-6 hrála na náměstí v zahradě "U zlaté koruny" hornická kapela pod vedením kapelníka Karbuse!  (vyhrabe někdo někdy rakovnickou hornickou uniformu z této zlaté éry, fedrpuš a švancaru, dočkám se?)

Těžba je však natolik intenzivní, že ložisko začíná být vyčerpáno. Staré jámy jsou zavírány a navíc je těžba místního uhlí pod ekonomickým tlakem lacinějšího dovozu po čerstvě zřízené železniční odbočce z Lužné. Vše umocňují opětovné záplavy, které devastují podzemí dolů. Moravští finančníci berou zpátečku a areál je nabídnout k prodeji. Všem je jasné, že zlatá uhelná éra je ta tam.

Když se společnost Moravia ke konci sedmdesátých let rozešla, kupuje areál jediný český uhlobaron na Ostravsku (!), podporovaný finančníky Gutmanny (mají také medailonek na webu malodolů). Ano, jmenoval se Ignác (Ignat) Vondracek a byl z Tachlovic u Berouna, počeštěle Hynek Vondráček (i on má medailovek na webu malodolů). A kupuje opravdu lacino, údajně jen za 100 tisíc zlatých. Domnívám se, že ví proč. Doly již jsou před vyčerpáním a tak z hlediska uhelných zásob moc ceny nemají. Jejich cena ale leží v jejich hlušinových odvalech. Jsou tam lupky, tedy surovina pro výrobu žáruvzdorného ostřiva. Vondráček zde nekupuje zajíce v pytli, provázanost uhelného a lupkového vývoje zná ze svých dalších místních působišť - dolu Ignác v Brantě (od r.1875) a Ervín v Lubné. Zhruba v téže době tam těží uhlí i lupky, vypaluje je a prodává. Stejné plány má zřejmě i s areálem bývalé Moravie.

Jeho plány mu však kříží katastrofální povodeň z května 1882, která si opětovně otevřela cestu do podzemí dolu Jan/Arnošt a spojovacími chodbami i do důlního pole Mořice. Zatímco Jánská s Ernstem se znovu rozbíhá, Mořickám tímto zvoní umíráček. Roku 1887 Ignát Vondráček zemřel a vedení podniků převzal jeho syn Vladimír. Veškeré zdejší těžební aktivity však navždy ukončuje opětovné zaplavení podzemí při další velké povodni v roce 1888. Roku 1889 Vladimír Vondráček ukončuje dosavadní úspěšnou spolupráci s Gutmanny a soustřeďuje se na finančně náročnou výstavbu ostravského velkodolu Ignác. A to je konec zdejší uhelné těžby. Ovšem ne tak docela, na závěr ještě něco prozradím z málo známých skutečností.

Teď ale krátká odbočka vysvětlující termín "Vondráčkovi dědici". Manželé Vondráčkovi měli mimo synů Oskara (zemřel 1876) a Vladimíra ještě čtyři dcery - Vlastu, Boženu, Olgu a Annu. Ty se vdaly za pány: Jana Stráneckého, Josefa Kasalovského, Gustava Briskera a Aloise Mixu. A to do budoucna to vysvětluje mnohé.

Ale nyní se vraťme ještě do roku 1883. Je sice už po další povodni, ale Hynkovi Vondráčkovi ještě všechno klape jako na drátkách. Moc bych nevěřil povídačce o tom, jak lučebník Stránecký náhodně nachází vypálený šamot a způsobuje tímto změnu orientace podniku. Do budovy po povodni roku 1882 odstaveného dolu Mořic totiž Vondráček stěhuje stroje na zpracování jílů zatracené rychle a na třech kruhových pecích spouští výrobu žáruvzdorných cihel a režných dlaždic takřka v reálném čase. Brzy potom se však jeho čas nachýlí a na scénu vstupuje jeho syn - horní inženýr Vladimír Vondráček. Jeho ženou je Louisa, rozená Marešová (!). A popisovaná společnost se jmenuje Rakonitzer Chamotten waaren fabrik. Ta v roce 1891 přikupuje Marešovy(!) doly na protější Chladné stráni včetně jakéhosi malodolu Barbora. A pevně věřím, že by tato firma udělala díru do světa, kdyby nebylo páně Vondráčkovy nevydařené ostravské investice a následného ekonomického kolapsu celé firmy v roce 1897. Poté následovala již jen jeho brzká a tragická smrt.

obr.6: Lokalita za dob továrny na šamotové zboží

O rozjetou šamotovou továrnu se v roce 1898 začne intenzivně zajímat známý a úspěšný pražský výrobce keramiky Václav Jan Sommerschuh (opět má medailonek v osobnostech revíru) a s Vondráčkovým dědicem Josefem Kasalovským zde zakládají "Rakovnickou továrnu na šamotové zboží, mozaikové dlaždice a kamna". Teď pozor - v téže době dochází k odprodeji činného dolu Barbora těžícím pod hlavičkou "Steinkohlenbergbau Moravia" (!!!) z vlastnictví  společnosti Vl.Vondráček a a spol pod vedením Aloise Mixy knížeti Fürstenberovi. Nemocenská pokladna taktéž ctí jméno původní těžební společnosti Moravia. K čemu byl firmě dobrý takový uhelný důl? No, výroba páleného žáruvzdorného ostřiva je secsakra energeticky náročnou záležitostí...

Ještě jsem vyhrabal jednu pikantnost. Snad jeden z následných potomků otce zakladatele Vojtěšských dolů - rakovnický hotelier Josef Herold - se v době poválečné uhelné krize taktéž pokoušel o hornické štěstí na základě vnucené správy na Fürstenberkův majetek. A bylo to zas a právě na tomto malodole Barbora. Netrvalo to však dlouho a skončilo to neslavně.

No, vypadá to, že jsem s povídáním o uhelné historii šamotky u konce, ale ještě mám dovětek. V roce 1907 totiž kupuje továrnu další místně angažovaný kníže a to Jan II z Lichtenštejna a spojuje ji se svou mateřskou továrnou u Břeclavi v jednu společnost - "Rakovnickou a poštoreckou továrnu na výrobu šamotového zboží, mozaikových dlaždic a kamen". Syn Václava Jana Sommerschuha - Emil Sommerschuh - však zůstává stále ve společnosti jako její generální ředitel. A navíc firma uhlí potřebuje pro svou výrobu pochopitelně pořád. Nejdříve se sice  domlouvá na kooperaci s místními knížaty Fürstenberky (uhlí měli dodávat z dolu Belšanka), ale pak se rozhodne postavit na vlastní uhelné nohy. Do toho ovšem vtrhne první světová válka, takže Lichtenštejnův  podíl je později při vzniku republiky kapitalizován bankou a v roce 1919 tak vznikají "Rakovnické a poštorecké keramické závody akciové".

A ty mimochodem těží jíly a jílovce  pro své technologické potřeby různě na Poddžbánsku. Ale - ale konečně realizují původní samostatný projekt vlastního uhelného dolu - otevírají na rozcestí k Lubné za Rakovníkem důl Rako! Ten se později zcela osamostatňuje, ale to už je jiná kapitola.

 

MÁTE LEPŠÍ? VÍTE VÍC? REAGUJTE NA:  malodoly@seznam.cz

 

ZDE ODKAZ NA FOTOGALERII AKTUÁLNÍHO STAVU:

http://malodoly.rajce.idnes.cz/KERACKA_RAKOVNIK

 

 

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky