A CO NÁM O LAUŘE PÍŠE PAN JOSEF CHALOUPKA?
(„Rynholec – toulky po stezkách minulosti“ upraveno, kráceno)
V r. 1875 se začal hloubit v Rynholci důl. Za rok bylo vyhloubeno 80m jámy čtyřhranného průřezu, v r. 1877 však došlo k jejímu zatopení. Práce byly zastaveny až do r. 1902, kdy bylo hloubení obnoveno.
V tomtéž roce byl také o několik metrů zvýšen původní komín z r. 1877(!!!). Nástavbu provedl Karel Laboutka, mistr zednický, „pozdější rolník v Rynholci, čp. 25, oddaný pití a tragicky svými koňmi usmrcený. “ Komín tak získal svůj typický, zcela nezaměnitelný vzhled, jak ostatně dokládají četné fotografie.
V r. 1903 šachtu získala belgická společnost, která na hloubení povolala firmu Julius Thiele z Oseku, která ale místo čtyřhranného průřezu jámy preferovala průřez eliptický o rozměrech 5,20 x 3,20 m.
Práce rychle pokračovaly a brzo se objevila uhelná sloj. V hloubce 165 m bylo hloubení zastaveno, ve 157 m byly rozraženy chodby. V roce 1906 tak mohla být konečně zahájena pravidelná těžba.
Byla také postavena nová kotelna s druhým komínem, o dva roky později došlo k rozšíření elektrárny z r. 1877 (!!!) na 10 kotlů a 3 turbíny. Osvětlení celého dolu však bylo plně elektrifikováno již v r.1907. Těžilo se denně na dvě směny a bylo nakládáno asi 500 vozů po 5q uhlí.
Zatím není jasné kdy, ale v situování těžní věže a strojovny těžního stroje došlo k podstatné změně. Společnost přikročila k otočení těžní věže o 90°, protože starší fotografie ukazují směrování lan k jihu, později pořízené snímky potvrzují směřování lan již k východu. Těžní stroj se potom nacházel v jiné budově (!!!).
V r. 1911 byla také zahájena výstavba lanovky, která obě šachty společnosti spojila a po dokončení prádel a třídímy na Anně tam dopravovala veškeré uhlí z Laury. Zpět se pak vracelo 120-160 vozů moura denně pro její kotelnu. (Údaj z r.1915).
Vozík z Laury přejel nejprve dvě „kozy“ a potom most přes vašírovskou cestu. Po dalších sedmi „kozách“ následoval most přes karlovarskou silnici a poslední tři podpěry ho dovedly do konečné stanice na prádlech anenské šachty. Podpěry byly dřevěné a zasazené do cihlových pilířů, které byly od sebe vzdáleny 45 m. Lanovka byla snesena v únoru r. 1960.
V r. 1920 podnikla společnost pokus o vytěžení uhelné sloje opuštěného dolu Beata. Z Laury bylo proto započato ražení překopu, který měl tuto sloj zpřístupnit, k jehož dokončení ale došlo až 6.1.1926. Ve vzdálenosti 1200 m od náraziště Laury byly potom rozraženy průzkumné chodby, v nichž se objevila uhelná sloj nevalné kvality o mocnosti necelých 250 cm. Těžbu uhlí z této lokality navíc neúměrně prodražovala doprava přes dva „premzy“ na Lauru a dále lanovkou na Annu. Již koncem roku 1926 byla proto těžba na Betynce zastavena, 26. listopadu bylo sneseno povrchové elektrické vedení a 1.prosince došlo i k likvidaci dřevěné těžní věže.
Téhož roku (1926) byl zaznamenán pokles těžby také na Lauře a bylo rozhodnuto o jejím zlevnění výměnou těžního stroje. Velký parní stroj byl demontován a nahrazen menším na elektrický pohon, který původně sloužil při hloubení Anny. Tento stroj pak na Lauře zůstal až do její likvidace.
V hospodaření dolu však nadále docházelo ke ztrátám vlivem rychle klesající kvality vytěženého uhlí. Těžba byla nakonec v r. 1927 zastavena a důl nadále sloužil jen jako větrací jáma dolu Anna.
Konec 30. let přinesl také změnu politických poměrů, která ovšem vyvolala zvýšenou poptávku po uhlí. Nový majitel dolu Anna, kterým se ze 3/4 stala v r. 1938 huť Poldi v Kladně, reagoval na tuto situaci obnovením těžby na dole Laura od 14.12.1938. Následující vývoj událostí v Evropě a zejména anexe českých zemí Velkoněmeckou říší 15.3.1939 znamenaly ve svých důsledcích další zvýšení odbytu uhlí.
Vedení dolu proto rozhodlo také o návratu na uzavřený důl Beata. Již 23.3.1939 se začaly stavět sloupy elektrického vedení z Laury, instalovaly se kompresory, těžní zařízení a další nezbytné prostředky k těžbě. Pokusy o její zahájení probíhaly až do r.1944, kdy byly kvůli vodě zastaveny. Beata se ponechala v činnosti jen jako větrná jáma, a to až do 30.9.1948, kdy byla uzavřena definitivně.
Toho dne byla také opět ukončena těžba na Lauře, která ale nadále zůstávala „větračkou“ Anny a také zdrojem kvalitní pitné vody. Pumpy ji dopravovaly z podzemí do rynholecké vodárny, kde procházela pískovými filtry a poté byla odváděna do lánského vodovodního řadu.
Dne 4. ledna 1956 se na Lauře začal bourat komín tzv. „nové“ kotelny z r.1906. Z ekonomických důvodů, počítalo se s prodejem cihel, proto bylo rozhodnuto o jeho postupném rozebírání.
Na nově budovaném závodě na těžbu a pálení lupku v Pecínově mezitím několikrát došlo k odsunu termínu dokončení rotační pece. 2.ledna 1957 byly tedy opět zapáleny staré pece na Lauře, nad starým komínem z r.1877 se znovu objevily kotouče černého dýmu. Lupek sem byl z pecínovského dolu dovážen maďarskými „dempry“ a později škodováckými „sedmsetšestkami“, zvanými „Anka“.
Laura nadále zajišťovala pitnou vodu až do 19.března 1966, kdy k pumpám naposled sfáral pumpař František Baroch, přezdívaný Cikán, a 21.3. byla podzemní čerpadla zlikvidována. Kola na těžní věži staré šachty se definitivně zastavila. Lupkové pece již byly zbořeny a kotouče dýmu nad komínem se dávno rozplynuly.
V ranních hodinách dne 7.dubna 1966 odpálil střelmistr František Kůt nálože na zbývajícím „starém“ komínu, odpal se ale nepovedl, ani druhý pokus, provedený ve 12 hodin, nebyl úspěšný.Napotřetí už nebylo nic ponecháno náhodě. Na místo byl přivezen zkušený střelmistr, který ujal odstřelu. Ve 13.35 h zahřměl tentokrát dvojitý výbuch. Komín se neochotně narovnal a pak začal pomalu padat. Zlomil se a s rachotem se složil na místo bývalých lupkových pecí.
A dne 20.dubna 1966 byla za pomoci autogenů, buldozeru a ocelových lan stržena také těžní věž. 89 let stará, důvěrně známá silueta Rynholce, se stala minulostí.