VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ! VE VÝSTAVBĚ!
Hledat
Navigace: MALODOLY > Rynholec > JOSEF CHALOUPKA O RYNHOLECKÝCH ŠACHTÁCH

JOSEF CHALOUPKA O RYNHOLECKÝCH ŠACHTÁCH

Již v r.1757 se v lesích u Rynholce a Lán nacházely malé haldičky, které byly pozůstat­kem po kutací činnosti hledačů „hořlavého kamene“. Roku 1786 objevil hormistr Maty­áš Danielis ze Slaného rozsáhlé rašeliniště u Rynholce, které bylo považováno za důkaz existence blízké uhelné sloje. S pravidelným dolováním se v okolí Rynholce započalo až po r.1800. Ve štolách Josef, Antonín, Karel a Vojtěch se do r. 1865 těžilo ročně oko­lo 22 000 q nekvalitního povrchového uhlí, hloubka těchto štol dosahovala jen 40 sáhů. Těžba se příliš nevyplácela a důlní díla v této lokalitě brzo zanikla. Jen zarostlé zbytky odvalových hald a zasypaných těžních jam, připomínají místa někdejší těžby uhlí.

Ve 40.letech 19.stol. otevřela fürstenberská hospodářská zpráva uhelnou šachtu něko­lik set metrů od západního okraje Lán. Kutací práce tam však brzo utichly, až v r. 1865 byla jáma prohloubena do 95 m, ale uhlí se neobjevilo. Teprve po rozražení šikmých chodeb, tzv.„kveršlágů“, se ukázalo uhelné pole. Od jámy však bylo příliš vzdálené a tak těžbu uhlí a jeho dopravu k jámě musely zajišťovat dva parní stroje, což dolování prodražovalo. V listopadu r.1869 byl důl náhle zatopen a poté opuštěn.  

Druhým fürstenberským dolem byl Carl Egon poblíž dvora Ploskov. Zde byl poprvé použit parní stroj a proto se blízké Františkánské myslivně říkalo také „Na mašině“. I tento důl byl ale brzo zastaven. V r.1875 koupili všechna opuštěná důlní díla v okolí Lán tři podnika­telé z Londýna a založili Anglicko-české kamenouhelné těžařstvo. Zatopený důl dostal jméno „Beatte“ a za vydatné finanční podpory nových majitelů se na něm práce opět nadějně rozběhly. O dva roky později však došlo znovu k jeho zatopení, při němž zahy­nuli dva havíři z Lán. Šachta byla poté ponechána svému osudu.

V r. 1875 začala společnost hloubit nový důl v Rynholci, který dostal jméno Laura po manželce rady Másla, přednosty báňského úřadu ve Slaném. Za rok bylo vyhloubeno 80m jámy čtyřhranného průřezu, v r. 1877 však došlo k jejímu zatopení. Práce byly za­staveny až do r. 1902, kdy bylo hloubení obnoveno. V tomtéž roce byl také o několik metrů zvýšen původní komín z r. 1877. Nástavbu provedl Karel Laboutka, mistr zed­nický, „pozdější rolník v Rynholci, čp. 25, oddaný pití a tragicky svými koňmi usmrce­ný. “  Komín tak získal svůj typický, zcela nezaměnitelný vzhled, jak ostat­ně dokládají četné fotografie.

V r. 1903 šachtu získala belgická společnost, která na hloubení povolala firmu Julius Thiele z Oseku, která ale místo čtyřhranného průřezu jámy preferovala průřez eliptický o rozměrech 5,20 x 3,20 m. Práce rychle pokračovaly a brzo se objevila uhelná sloj. V hloubce 165 m bylo hloubení zastaveno, ve 157 m byly rozraženy chodby. V roce 1906 tak mohla být konečně zahájena pravidelná těžba.

Byla také postavena nová kotelna s komínem, o dva roky později došlo k rozšíření elektrárny z r. 1877 na 10 kotlů a 3 turbíny. Osvětlení celého dolu však bylo plně elektrifikováno již v r.1907. Těžilo se denně na dvě směny a bylo nakládáno asi 500 vozů po 5q uhlí.

Ředitelem společnosti byl v letech 1903-1909 Belgičan Albert Petian, muž přísný a prch­livý, který se velmi snadno rozčílil. Láteřil ovšem ve své mateřštině, protože neuměl dobře česky. Havířům, kteří mu nerozuměli, to ovšem znělo velice směšně a věčně na­supenému řediteli dali proto přezdívku „Hapapa“. Své práci ale direktor rozumněl a společnosti se pod jeho vedením znamenitě dařilo.

Již v r. 1906 začala proto hloubit na rynholeckém katastru druhý důl. Po Petianově choti dostal jméno Anna. Jáma této šachty byla hloubena v kruhovém průřezu, měla průměr 4,25 m a celkovou hloubku 281m. Ve 272 metrech byly rozraženy chodby.

Šachta byla otevřena 26.7. 1911, v den svátku její patronky, o dva roky později se oba rynholecké doly vrátily zpět do rukou Anglicko — české kamenouhelné společnosti.

No­vému dolu dodávala elektrickou energii výkonná elektrárna na Lauře, a to až do r. 1919, kdy byla na Anně spuštěna vlastní elektrárna. Délka uhelné sloje dosahovala 4 km při šířce 500-1000 m a výšce 5—8m! Zde je na místě připomenout, že obě šachty geologic­ky nesouvisely s rakovnicko-kladenskou uhelnou pánví, jejíž hranice se nachází v blíz­kém okolí Lán. Zatímco průměrná mocnost kladenské sloje činila 4 m, v hraničním meziloží dosahovala až 8m. Mocnost navazující sloje lánsko-rynholecké nepřesahovala 4m a s ubývající hloubkou se zmenšovala. Povrchový výchoz této sloje se nachází JZ od Lán, v lesním položení zvaném Švábovna. Skutečnost, že doly Anna a Laura ležely v jiné uhelné pánvi, se promítla zejména do publikací o historii šachet rakovnicko- kladenského revíru, kde byly rynholecké doly zmiňovány vždy jen okrajově.

V r. 1911 byla také zahájena výstavba lanovky, která obě šachty spojila a po dokon­čení prádel a třídímy na Anně tam dopravovala veškeré uhlí z Laury. Zpět se pak vrace­lo 120-160 vozů moura denně pro její kotelnu. (Údaj zr.1915). Vozík z Laury přejel nejprve dvě „kozy“ a potom most přes vašírovskou cestu. Po dalších sedmi „kozách“ následoval most přes karlovarskou silnici a poslední tři podpěry ho dovedly do konečné stanice na prádlech anenské šachty. Podpěry byly dřevěné a zasazené do cihlových pilí­řů, které byly od sebe vzdáleny 45 m. Těsně pod Laurou lanovka protínala tzv. Panskou zahradu, která se táhla až k Vašírovu a od r. 1905 byla celá osázena švestkami. Později byla na části tohoto pozemku založena popelová haldy elektrárny. Lanovka byla snese­na v únoru r. 1960.

Z dolu Anna byla do stanice Lány zřízena železniční vlečka, která vedla po původním tělese koňské dráhy. Měla délku 1820 m a byla obsluhována několikrát denně. Uhlí z Anny bylo velice dobré kvality a šachta nikdy neměla problémy s odbytem. V r. 1927 pracovalo na obou rynholeckých šachtách více než 1100 zaměstnanců a bylo vytěženo 266 498 tun uhlí.

Dopravu pod zemí, tak jako na jiných dolech té doby, zajišťovali koně. V r. 1917 jich na Anně bylo osm - Karel, Agar, Eman, Tonda, Fanka, Iris, Falbík a Nero. Každý z nich byl osobností, kterou bylo třeba respektovat.

Karel byl např. nejmenší, ale také nejbystřejší. Tento milý a dobrý koník, který nejčastěji odvážel fedruňk z 62. a 63. premsu (svážné) v poli Elsa, se sám vypřahal z cuku kopnutím do rozporky. To udělal vždy po předjetí prázdných vozů, čekajících na naložení. Potom přešel sám na kolej za nimi, otočil se k nim hlavou a zůstal stát. Pak přišel koňák a řekl: „Zatlač, Kadlíku!“ Kůň mírně poklesl v předních nohách, hrudí se opřel o čelo vozu a dlouhou řadu vozů zatlačil k nakládce. Když minul řadu naložených vozů na vedlejší koleji, zastavil se, přešel na druhou stranu cuku a prázdné vozy zatáhl pod premzy. Pak zapřáhl plné vozy, koňák si sedl na první z nich a řekl: „Tak jdi, Kadlíku!“ Při vykolejení plného vozu odtlačil koňák postupně jednotlivé vozy, aby se k čelu vykolejeného vozu mohl postavit kůň, kterého vybídl: „Kadlíku, šlápni!“ Karel si oběma nohama stoupl na dřevěný ná­razník, vůz se na opačné straně nadzvedl a koňák jej lehce pajcrem nakolejil.

Kůň Agar zase stával celé dny v maštali, protože byl líný. Uměl totiž počítat a nikdy za sebe nevzal více než šest vozů! Havíři se ho snažili všemožně ošálit, nikdy se jim to ale nepodařilo. Zapřáhli Agara do deseti vozů, dva zezadu zatlačili a kůň zabral. Jakmile však ti vzadu přestali tlačit, Agar okamžitě zastavil. Pokrčil zadní nohy a vystrčil zadek, aby se o něj vozy zastavily a nevjely mu na nohy. Pak chvíli počkal, až se vozy srazily na sebe a dal se pomalu do pohybu. Spínáky mezi vozy při napnutí cvakaly a Agar počí­tal. Když cvaknul šestý, zastavil. Domluvy nepomáhaly a když jej koňák začal bít bi­čem, bylo zle. Agar skákal a kopal do vozů, až obvykle první vůz převrátil. Po takovém výstupu jej musel koňák hodinu uklidňovat a byl rád, když Agara dopravil do maštale. Cuk pak obvykle odtáhl dobrácký Karlik.

Velkým dříčem byl naopak šiml Eman. Nekopal ani nekousal, ale byl velice citlivý na lechtání, při kterém tenkým hláskem kničel. Dalšími dobrými tahouny byli i Falbík, Nero a Iris.

Před těmito koňmi sloužili na šachtě Tonda a Fanka. Nešťastný šiml Tonda byl krátce po svém příchodu těžce zraněn ujetými vozy a musel být utracen. Kobylka Fanka stáva­la netečně u vozů a bez příčiny nikomu neublížila. Stačilo však říci: „Fuj, Fanka, ty ale smrdíš!“ To se náramně rozčílila, skákala, ječela, vyhazovala zadní nohy a přitom po­směváčka důkladně „pokropila“. Koňáka pak dlouho neposlouchala a s vozy lítala jak pominutá.

Havíři i řemeslníci odměňovali své zvířecí pomocníky nejrůznějšími pamlsky a rádi si mezi ně chodili do maštale odpočinout. Nebyl tam průvan a na seně se tak pěkně leže­lo. Tato idyla však během pěti let zmizela, protože na Anně byly instalovány tzv. „dale­ké“ lanovky s oběžnými tažnými lany. Koně byly postupně vyváženy na povrch, kde někteří z nich začali jezdit s potahy. Dlouho jim pak trvalo, než si zvykli na chomouty a povely „vijé“, „hoť‘ a „čehý“. Důlní koníci, sloužící na starých šachtách, tam ale obvyk­le prožili celý svůj život a dlouhým pobytem v černé hlubině oslepli. Pokud někdy vyfá- rali ven, byla to obvykle jejich cesta poslední. Nic nemůže lépe vystihnout osud těchto věrných zvířat, než slova staré písničky „Hornický koník“:

,.Dvacet let rozvážel uhlí, s vozíky jezdíval rád,

dvacet let neviděl slunce, Lojzíček kamarád.

Lojziček, hornický koník, s lysinkou bělostnou na čele,

zda-li si kdy vzpomenete, havíři, přátelé."

Postupné zvyšování těžby přinášelo změny nejen v technickém vybavení dolu, ale také v organizaci práce. To se projevilo i v signalizaci mezi nárazišti a fedrovkou, jak se od­jakživa říkalo strojovně. Uvedený návěstní systém platil na Anně do r.1920, kdy si ale provoz dolu vyžádal některé změny:

3 signály-jízda bez mančaftu (těžba, materiál), rychlost jízdy 12-14 m/s

3+3 signály - popojetí s klecí

4+1 signál - jízda mužstva nahoru, rychlost jízdy 4-6 m/s

4+2 signály - jízda mužstva dolů

4+3 signály - prohlídka jámy

1 signál - stůj!

(Rychlost jízdy byla limitována nejen předpisy a stavem jámy, ale i typem těžního stro­je a jeho kondicí. Např. parní těžní stroj z dolu Zápotocký v Dubí, pocházející z dolu Ferdinand a vyrobený v r. 1898 firmou Ruston v Praze, dosahoval po 80 letech provozu rychlosti až 25 m/s!)

V r. 1920 podnikla společnost další pokus o vytěžení uhelné sloje opuštěného dolu Beatte. Z Laury bylo proto započato ražení překopu, který měl tuto sloj zpřístupnit.

Zde, stejné jako na Anně, havíři dosud používali karbidové lampy. Byl jich dostatek a i při malém poškození se vyhazovaly na hromadu za lampámou. Tam stačilo jednu vzít a pod zemí ji „náhodou zapomenout“ mezi vozy. V lumpárně se nahlásilo zničení lampy, předložil se nesporný důkaz a vyfasovala se lampa nová. A lampa dosavadní, svítící, pu­tovala domů. Nešetřilo se ani karbidem, lampy se plnily až po okraj. Na šichtě se vysví­tila polovina a zbytek karbidu opět „putoval“ domů. Karbidkami tak svítilo široké dale­ké okolí, i když mnozí z uživatelů ani nevěděli, jak šachta vypadá. V té době se v Rynholci říkalo, že havíři mají každý den „posvícení“, a zadarmo!

Dne 8.12.1922 však ranní směnu na dole Anna čekalo v lumpárně překvapení. Elektrické lampy! Obava z oslepnutí, díky práci při slabém elektrickém světle, vyvolala ale tak velkou nedůvěru k této novince, že odpoledni a noční směna odmítla sfárat! Vy­trvalé argumentování a obratné přesvědčování obrštajgra Julia Břendy a „závodního“ ing.Mikšíčka o výhodách těchto svítilen, vedlo v několika dnech k uklidnění situace. Na přechodnou dobu však vedení dolu přistoupilo na podmínku havířů, že na každém pra­covišti bude vždy také jedna karbidka.

Ředitel šachty ing. Mikšíček nebyl však jen zdatným vyjednavačem, ale také vynika­jícím báňským odborníkem a geologem. Bydlel v Rynholci, v budově býv. stanice koň­ské dráhy, a podnikal dlouhé vycházky po okolí. Všímal si složení hornin, v některých místech vycházejících na povrch, a své poznatky doplňoval soustavným studiem odbor­né literatury. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. V září r.1925 vydalo město Nové Strašecí povolení Anglicko - české kamenouhelné společnosti „ke kopání bílé hlinky“ v lese Na Hořkovci. První vytěžený lupek se vypaloval v milířích na popelové haldě dolu Laura, později byly na této šachtě postaveny vypalovací pece.

V roce 1925 se v terénu v okolí Rynholce začaly také projevovat důsledky poklesu nadloží vytěžených uhelných slojí. Jedním z těchto míst byl zářez železniční trati v ob­louku za hřbitovem, zv. Na skalkách. Tento zářez, původně hluboký tak, že v něm vlak nebyl vidět, se začal propadat nad „premzem“ č.62 dolu Anna, který byl v hloubce 300m. Na účet těžařstva se začal terén pod kolejemi průběžně navážet, a to až do r.1939, kdy se pokles zastavil. Po celou dobu asanace projížděly vlaky tímto úsekem sníženou rychlostí!

Stále se také pracovalo na překopu z Laury na důl Beatte neboli Betynku, k jehož do­končení ale došlo až 6.1.1926. Ve vzdálenosti 1200 m od náraziště Laury byly potom rozraženy průzkumné chodby, v nichž se objevila uhelná sloj nevalné kvality o mocnos­ti necelých 250 cm. Těžbu uhlí z této lokality navíc neúměrně prodražovala doprava přes dva „premzy“ na Lauru a dále lanovkou na Annu. Již koncem roku 1926 byla proto těžba na Betynce zastavena, 26. listopadu bylo sneseno povrchové elektrické vedení a 1.prosince došlo i k likvidaci dřevěné těžní věže.

Téhož roku (1926) byl zaznamenán pokles těžby také na Lauře a bylo rozhodnuto o jejím zlevnění výměnou těžního stroje. Velký parní stroj byl demontován a nahrazen menším na elektrický pohon, který původně sloužil při hloubení Anny. Tento stroj pak na Lauře zůstal až do její likvidace. V hospodaření dolu však nadále docházelo ke ztrátám vlivem rychle klesající kvality vytěženého uhlí. Těžba byla nakonec v r. 1927 zastavena a důl nadále sloužil jen jako větrací jáma. Na Anně mezitím došlo k rozšíření kotelny elek­trárny a v r.1928 byl dokončen druhý komín s typickým vodojemem.

kladenském revíru tehdy začal klesat odbyt uhlí a tento trend se nevyhnul ani An­ně, přestože průměrný počet těžebních dnů zde byl , díky vysoké kvalitě uhlí, o něco vyšší. Úměrně s poklesem prodeje docházelo i k poklesu mezd a odboroví předáci oka­mžitě reagovali. Přišli s požadavkem na zvýšení platů o 17%! Těžaři na tento nehorázný požadavek nepřistoupili a 1.října 1928 důl zastavil práci. Původně se počítalo s jeho od­stavením na několik málo dnů. Vyjednávání se však vleklo a společnost se začala obá­vat zatopení. Povolala proto do práce obsluhy pump, pracovníky údržby těžní jámy a strojníky. Jen s jejich pomocí mohla zaručit, že po skončení stávky bude šachta plně provozuschopná. Stávkový výbor vydal pro tyto pracovníky průkazy s červenými des­kami, aby je odlišil od případných stávkokazů.

Některým omezenějším stávkujícím z Rynholce však ani toto opatření nestačilo a zaměstnance, kteří začali pracovat na údržbě šachty, označili za stávkokaze. Při návratu ze šichty je pak po několik dnů očekávala u kapličky podivná dvojice. Ženy havířů Záleského a Husáka tam na jejich „počest“ zpívaly zesměšňující a urážlivé písničky, které Antonie Záleská doprovázela hrou na tahací harmoniku. Jejich nejoblíbenějším číslem byla kdysi oblíbená píseň, ve které se skandovalo „mrva, mrva, mrva“. Na toto divadlo se každý den sbíhali čumilové z celé vesnice, někteří přiběhli až z Rynholeckého Pecínova. Není tedy divu, že se o těchto hudebních produkcích brzo dozvědělo i vedení šachty. To už však stávka spěla ke konci. Těžaři zvedli platy o 3-5%, odboráři souhlasili a tak 27.10. 1928 havíři nastoupili do práce. Na ranní šichtu přišli také Záleský s Husákem. Ve vrátnici jim ale bylo oznámeno, aby se oba neprodleně dostavili k řediteli. Ředitel Mikšíček je vlídně přijal a poté jim sdělil, že se doslechl o velikém talentu a neobyčejném hudebním nadání jejich drahých poloviček. Domnívá se tedy, že by neby­lo vhodné nechat takový talent ležet ladem a věří, že je láska k hudbě dokáže všechny velmi slušně uživit. Šachta proto nadále již na jejich služby nereflektuje a hodlá na je­jich místa přijmouti potřebnější. Poté oběma zkoprnělým návštěvníkům poděkoval za dlouholetou práci pro společnost a rozloučil se s nimi. O průběhu setkání s jejich uměl­kyněmi po jejich příchodu domů, historické prameny mlčí...

Konec 30. let přinesl také změnu politických poměrů, která ovšem vyvolala zvýšenou poptávku po uhlí. Nový majitel dolu Anna, kterým se ze 3/4 stala v r. 1938 huť Poldi v Kladně, reagoval na tuto situaci obnovením těžby na dole Laura od 14.12.1938. Následující vývoj událostí v Evropě a zejména anexe českých zemí Velkoněmeckou říší 15.3.1939 znamenaly ve svých důsledcích další zvýšení odbytu uhlí. Vedení dolu proto rozhodlo také o návratu na uzavřený důl Beatte. Již 23.3. se začaly stavět sloupy elek­trického vedení z Laury, instalovaly se kompresory, těžní zařízení a další nezbytné pro­středky k těžbě. Pokusy o její zahájení probíhaly až do r.1944, kdy byly kvůli vodě za­staveny. Důl se ponechal v činnosti jen jako větrná jáma, a to až do 30.9.1948, kdy byl uzavřen definitivně.

Toho dne byla také opět ukončena těžba na Lauře, která ale nadále zůstávala „větračkou“ Anny a také zdrojem kvalitní pitné vody. Pumpy ji dopravovaly z podzemí do rynholecké vodárny, kde procházela pískovými filtry a poté byla odváděna do lánského vo­dovodního řadu.

Koncem 40.let zesílil tlak na obnovu vlečky z dolu Anna na lánské nádraží, která byla v žalostném stavu. Z důvodu dostatečné kapacity prádel i vlečky dolu Nosek (dř. Jaro­slav), však bylo rozhodnuto ve prospěch lanovky mezi oběma doly. V lednu 1950 se za­čaly provádět sondy pro základy pilířů a 3.8.1953 byla lanovka uvedena do provozu. Na Anně byla poté zrušena prádla, třídírna i prodej uhlí, vlečka z lánského nádraží sloužila jen k přepravě dřeva a ostatního materiálu. Podřadné uhlí pro elektrárnu na Anně dopra­vovala lanovka z Nosku.

4. ledna 1956 se na Lauře začal bourat komín tzv. „nové“ kotelny z r.1906. Z ekono­mických důvodů, počítalo se s prodejem cihel, bylo rozhodnuto o jeho postupném roze­bírání. Většina cihel se ale po pádu dolů rozbila a díky normám rozebíračů, jejichž mzda po překročení normy klesala (!), se práce na likvidaci komína neúměrně prodlužovaly. Zatím bylo dost času na to, aby nepoškozené cihly potichu a beze stopy zmizely.

Na nově budovaném závodě na těžbu a pálení lupku v Pecínově mezitím několikrát došlo k odsunu termínu dokončení rotační pece. 2.ledna 1957 byly tedy opět zapáleny staré pece na Lauře, nad komínem z r.1877 se znovu objevily kotouče černého dýmu. Lupek sem byl z pecínovského dolu dovážen maďarskými „dempry“ a později škodo­váckými „sedmsetšestkami“, zvanými „Anka“.

Počátkem 60.1et začal objem těžby na dole Čs.armády (býv.Anna) klesat a objevily se nejrůznější návrhy na řešení situace. Jeden z nich předpokládal prohloubení jámy a vy­těžení zásob velmi kvalitního uhlí na tzv. „kačickém poli“. Autorem návrhu nebyl nikdo jiný než býv. „závodní“ dolu Anna ing. Mikšíček, člověk z nejpovolanějších. To už ale začala převládat víra v nové druhy energií, které měly v brzké době uhlí nahradit. Byly však také slyšet zvěsti o tom, že na šachtě došlo k rabování uhlí v ochranném pilíři těžní jámy, v které se proto objevily nebezpečné trhliny. V r. 1965 byl důl uzavřen.

Laura nadále zajišťovala pitnou vodu až do 19.března 1966, kdy k pumpám naposled sfáral pumpař František Baroch, přezdívaný Cikán, a 21.3. byla podzemní čerpadla zlikvidována. Kola na těžní věži staré šachty se definitivně zastavila. Lupkové pece již byly zbořeny a kotouče dýmu nad komínem se dávno rozplynuly.

A přece měl ještě při­jít den, kdy se šachta s Rynholcem důstojně rozloučila. Po obědě, 5.dubna 1966, se na Lauře, v místě zbořených lupkových pecí, sešla trojice kluků. Stará šachta se svojí popelovou haldou a blízký Starý zámek byly nejoblíbeněj­šími místy jejich alotrií. Tentokrát se však scházeli jako spiklenci. Nadité kapsy tepláků a jejich vycpané bundy svědčily o přípravě čehosi neobvyklého. Fotoaparát zn. Elekta, jednoduchá bakelitová bedýnka, bimbající se na krku Pepíka Chaloupky, jen podtrhoval mimořádnost celé akce. U vstupu do kouřového kanálu komína začaly kapsy a bundy vydávat svá tajemství. Vedle lahviček s lihem, petrolejem, olejem a dalšími hořlavými kapalinami, se objevily svíčky, krabičky sirek a dokonce i vojenské leštidlo na boty. Zkrátka vše, co nějakým způsobem hořelo a mohlo být tajně odneseno z domova. Po­tom se kluci rozběhli po okolí a v kouřovém kanálu začala narůstat hromada dřeva, térového papíru, gumy a hadrů. Proti fedrovce, opřená o zábradlí požární nádrže, stála ta­ké mohutná pneumatika z „dempru“. I tu kluci hodlali dopravit pod komín. Zatímco Pe­pík Haramule a Jarda Jíra zápolili s obří pneumatikou, která byla větší než oni sami, šplhal Pepík s fotoaparátem, po železném žebříku s cedulí „Vstup přísně zakázán“, na těžní věž. Věděl, že má poslední příležitost k pořízení vzácných snímků. Dny bývalého dolu jsou sečteny a proto tu dnes kluci pořádají svoji slavnost posledního rozloučení.

Zatímco na těžní věži cvakala spoušť fotoaparátu, objevil se dole před fedrovkou ve­litel místní jednotky Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti Václav Kříž. Úředně se kluků zeptal, co s pneumatikou zamýšlí a pak jim nařídil akci ukončit. Pepík s Jardou, zama­zaní až za ušima, rozpačitě hleděli jeden na druhého. Měli to všechno tak pěkně připra­vené... Po cestě však spěchal na Lauru hornický penzista Ferdinad Procházka. Pokuřuje na lavičce před domem, již delší dobu kluky pozoroval a spekuloval, co ti rošťáci zase vyvedou. Teď ale všechno pochopil. Už z dálky Křížovi vynadal do „starých volů“ a pak ochotně klukům s pneumatikou pomohl. Celé toto malebné divadlo sledoval s napě­tím Pepík, který se na věži modlil, aby horlivý pomocník VB nezvedl hlavu. Toho ale ani nenapadlo, že by některý občan tak nezodpovědně porušil úřední zákaz vstupu! „To je dobře, kluci, že jste si na Lauru vzpomněli. Vidíte, nikoho to nenapadlo! Odstřelí ji a jako když tu nikdy nebyla.“ Procházka mávl rukou a šel si opět sednout na svou pozorovatelnu.

Kluci pak postavili v kouřovém kaná­lu velkou hranici, kterou donesenými ingrediencemi slavnostně zapálili. Malý ohýnek se brzo změnil v dlouhý pla­men, který silný tah hnal s hukotem do komína. Po chvilce se nad komínem ob­jevil nesmělý obláček kouře, který stále houstl a mohutněl. Klučí tiše stáli a dí­vali se. Laura se loučila s Rynholcem. Před domy vybíhali sousedé: „Lidi, po­dívejte se, Laura kouří!“ Na hřišti, kde se právě hrál fotbalový zápas, se hráči i diváci otáčeli a v úžasu hleděli na kouřící ko­mín. Kluci se zatím u „čůránku“ trochu umyli a běželi se domů převléknout. Na Lánech

V časných ranních hodinách dne 7.dubna 1966 směřovaly davy rynholeckých občanů i žáků školy se svými učiteli k bývalému dolu. Od paty ko­mína se ozývalo rachocení vrtačky a po osmé dorazilo auto s trhavinou. O hodinu později odpálil střelmistr František Kůt nálože. Z mohutného oblaku prachu vylétly kusy cihel, kte­ré dopadali až do vyhrazeného prosto­ru pro diváky. Komín se zakymácel a zůstal stát mírně nachýlený k domu čp.148, býv. úřednickému domu šach­ty. Mezi jeho obyvateli zavládlo zdě­šení. Starý Matěj Černý, jehož zahra­da byla určena jako vhodné místo pro fotografy, s neskrývaným uspokojením každému vykládal, že Je to stará dobrá práce a všechny nás ještě přežije“. Z lomu Hořkovec byla zatím přivezena další dávka trhavi­ny, ale ani druhý pokus, provedený ve 12 hodin, nebyl úspěšný. Výbuch pouze rozházel cihlovou suť z prvního odstřelu a komín stál dál. Obyvatelé ohroženého domu začali podléhat panice. U paty komína se zatím horečně odklízela hromada cihel a suti, aby se zlepšil přístup k jeho zdivu a mohly být navrtány nové otvory pro nálože. Předtím však byl poškozený komín podepřen silnými dřevěnými stojkami, které měly zabránit jeho nekontrolovanému pádu. Když se opět ozvaly vrtačky, obecenstvo ztichlo a fascinova­ně pozorovalo vrchol komína.

Tentokrát už nebylo nic ponecháno náhodě. Na místo byl přivezen zkušený střelmistr, který ujal odstřelu. Ve 13.35 h zahřměl v pořadí již třetí, ale tentokrát dvojitý vý­buch. Komín se neochotně narovnal a pak začal pomalu padat. Zlomil se a s rachotem se složil na místo bývalých lupkových pecí.

20.dubna 1966 byla za pomoci autogenů, buldo­zeru a ocelových lan stržena také těžní věž. 89 let stará, důvěrně známá silueta Rynholce, se stala minulostí. Pro většinu přihlížejících nevšední podívaná, pro starého havíře, který vše sledoval se slzami v očích, důvod ke smutnému povzdechu: „Skončila šachta, skončil chleba!“ Dne 25.května roku 1966 potkal stejný osud i těžní věž bývalého dolu Anna. Jen vysoká halda u karlovarské silnice připomínala, že na tomto místě stával důl. 640 000 kubíků hlušiny na této haldě dostatečně vypovídá o rozsahu těžby na rynholeckých do­lech. Jen do r. 1930 bylo vytěženo 4,6 mil. tun uhlí, v r. 1914 našlo v dolech práci 725 lidí, o šest let později jich bylo už 1112. Rynholecké šachty jsou minulostí, s kte­rou odešly také Bessarábie, Elsa, Velký oupad, Spilberk , Formaňák, Nový Svět a kdoví, jak se všechny ty revíry jmenovaly. Co ta jména dnes komu říkají? Kdo ví, jaké to bylo když se zvedala počva a dráhaři museli pořád probírat podloží kolejí, aby chodbou vůbec projely vozy, když se mě­nily špůry nebo hlídal pilíř, jestli neřve. A taky když šly průchy tak rychle, jako láska na první pohled.

Byl to svět , kde havíři znali každý ká­men a každou stojku, byl to svět, na který sice pořád nadávali, ale taky na něj v hospodě U Šlégrů často a rádi vzpomínali. Nejen těm, patří tohle vyprávění o havířské minulosti Rynholce.

 
© malodoly.netstranky.cz - vytvořte si také své webové stránky