Pan Bohumil Mařinec zaslal správě velkostatku i vnucené správě několik žádostí a „již od počátku […] opětovně se dokládal, že je to naposledy, co o něco žádá, a že již více nepřijde apod.“ Dne 26. října 1920 byla uzavřena smlouva, do které bylo výslovně pojato, že se uzavírá mezi velkostatkářem Fürstenbergem, zastoupeným panem Slukou a vnucenou správou na jedné straně a panem Bohumilem Mařincem na straně druhé. Nakonec ale pan Sluka, generální ředitel velkostatku, odepřel smlouvu podepsat a ta tudíž nikdy nevstoupila v platnost. Na to ale pan Mařinec dokládal, že mu věřitelé prodají dům, pokud nebude mít smlouvu uzavřenou do konce října 1920. A i přestože měl neplatnou smlouvu, nebylo nikomu známo, že by mu byl dům prodán. Správa velkostatku uvažovala, že buď Mařinec nemluvil pravdu a předstíral zoufalou situaci anebo neplatnou smlouvou obelstil své věřitele. I přestože Mařincova smlouva byla neplatná, dal do provozu kutiska. Dále při zadávání dolových měr obvinil Bohumil Mařinec některé osoby z úplatnosti, například i báňského zmocněnce Fürstenbergova pana Pavlištu. Ministerstvo veřejných prací doporučilo, aby případnou smlouvu s panem Mařincem uzavřel buď přímo majitel anebo jeho správce s odůvodněním, že „zdejší vnucená správa […] poukazuje na velkou ztrátu času a nepříjemností, které je tato záležitost již stála.“
Po převodu majetku z otce na syna se držitelem a uživatelem svěřeneckého jmění stal Maxmilián Egon Fürstenberg mladší. Ten prohlásil, že se hodlá plně věnovat správě velkostatku, na místo bývalého generálního ředitele Jindřicha Sluky jmenoval svým generálním ředitelem pana Karla Krtka. Právě v osobě pana Krtka, který býval státním úředníkem, byla spatřována záruka toho, že „důvod uvalení úřední správy se nebude opětovati a že konečně odpadl důvod, pro který úřední správa svého času uvalena byla.“ V důsledku toho byla v červenci 1921 vnucená správa na horní majetek Maxe Egona Fürstenberga zrušena. (Pozn. dle Kristiny Kaucké)
