DOBÝVACÍ METODY

DOLE ODKAZ NA OBRÁZKY VYBRANÝCH DOBÝVACÍCH METOD Z NAŠEHO REVÍRU!

DOBÝVACÍ METODY KL-RA PÁNVE PODLE DR.ING.BOHUSLAVA STOČESA

V širší kladenské oblasti jsou v útvaru permokarbonském vyvinuty celkem tři sloje: dvě v karbonu, při podloží, a jedna v permu, ve vyš­ší poloze permokarbonského útvaru. Ze spodních slojí má větší hospodářský význam jen t.zv. hlavní sloj kla­denská, mocná až 14 m (průměrně 8 m), kdežto spodní sloj, t. zv. základní, je vyvinuta jen místy a její mocnost dosahuje jen 1,5 m, průměrně jen 1 m. Je též jen místy dobyvatelná. Svrchní sloj, t.zv. línská (kounovská), je vyvinuta jen severněji v malých pánvích, a to proto, že v jižní části byl permský útvar odnesen. Její mocnost se pohybuje kolem 1 m. V kladenských pánvích ne­ní vyvinut metan, aspoň ne ve větším měřítku. Vyskytl se pouze jako druhotný na dole „Anna“.

Obě sloje kladenské, hlavní i základní, jsou vyvinuty tak blízko podloží, že jeho tvar má vliv na úložní poměry slojí (viz obr. 4). Algonkické podloží není totiž rovné, ale jsou v něm četné hřbety směru po­nejvíce severoseverovýchodního; tyto hřbety od­dělují jednotlivé separátní pánve, které obě kladenské sloje tvoří. Tyto hřbety tvoří též ve větších souvislých pánvích laloky. Proto též moc­nost slojí v pánvi samé velmi kolísá. Největší bývá uprostřed separátních pánví a zálivů, nejmenší na výchoze.

Sloje jsou též porušeny četnými poruchami poklesového rázu a často i úzkými příkopovými propadlinami, které pánev prostupují směrem severozápadním, porušují tak souvislost sloje a ztěžují přípravné práce a utvoření větších souvislých porubních polí. Mnohé z těchto příkopových propadlin jsou tak úzké, že není hospodárné propadlé uhlí dobývat, proto­že by bylo nutno poruby řešit separátně, což pro malou zásobu není hospodářsky únosné. Místy je sloj tak porušena, že ji není možno ani z tak roztrhaného pole dobývat. Četné poruchy a vliv podloží často způsobují, že se úklon a směr sloje často a znač­ně mění.

Hlavní sloj kladenská je též prostoupena proplástky, z nichž nejdůležitější jsou t.zv. „opu­ky“, které však jsou výbornou keramickou su­rovinou. Nadloží sloje tvoří t.zv. mydláky, břidlice rozpadavé, které se zavalují hned za výlomem. Proto není možno na Kladně použít mnoha po­rubních metod, jichž by se jinak použít mohlo. Jen místy jsou vyvinuty v nadloží sloje pískovce nebo slepence. Počva bývá bobtnavá a působí různé obtíže. Jinak jsou v dalším nadloží vyvi­nuty pískovce a lupky.

Kladenské uhlí je velmi náchylné k samovznícení, hlavně uhlí ze sloje hlavní. V závalu vznik­nou požáry vždy velmi brzo - za tři až dvanáct měsíců. Proto není možno použít velkých pře­tlaků vzduchu, který by pak snadno pronikal trhlinami ve sloji a pilíři z jedné chodby do druhé a způsoboval požáry, nýbrž naopak je nutno větrat jen při malých tlakových rozdílech. Proto musí mít chodby značné rozměry, aby jimi i při malém podtlaku proudilo dost vzduchu, a to tím spíše, že jde o chodby značně dlouhé. Náchylnost k samovznícení je též příčinou to­ho, že je nutno rubat jedině zpětně, t.j. od hra­nic k jámě.

Na Kladensku se vyvinuly, byly propracová­ny a používány hlavně tyto dobývací metody:

1. Pilířování na zával v celé mocnosti sloje, zprvu hlavně směrné, pak úpadní pro snazší dopravu. Hlavní výhodou je, že není nutno vyrubaný prostor zavážet hlušinou a že spotřeba dřeva je po­měrně malá. Také výrobní náklady ve vlast­ním porubu jsou poměrně nízké, a to i bez mechanisace.

2. Pilířování v lávkách shora dolů tam, kde je mocnost sloje větší (nad 4 m), takže by vý­lom sloje najednou dělal obtíže a řízení stropu by bylo nesnadné.

3. Stěnování na zával nebo se základkou, hlavně foukanou, tam, kde je moc­nost sloje přiměřená (do 2,5 m). Při větší mocnosti lze stěnovat jen v láv­kách, a to shora dolů. I tu lze pracovat buď na zával, nebo s umělým stropem tam, kde je nadloží tak špatné, že by je nebylo mož­no ovládat , nebo s foukanou zá­kladkou .

4. Zátinkování, t.j. výlom v úzkých a krát­kých pilířích, a to buď zase v celé mocnosti sloje, nebo v lávkách .

5. V malém rozsahu se dobývalo i metodou, zvanou „komora a pilíř“ .

Na Kladně se ponejvíce pilířuje. Stěnování je tu metodou poměrně málo používanou. Příčinou je: velká mocnost sloje, při níž je pilířování vhodnější; roztrhanost sloje četnými poruchami a pod­ložními hřbety na menší nepravidelné úseky; zmáhání a přecházení starých chodeb je při stěnování velmi nákladné; složitá doprava velmi ztěžuje přísun zá­kladky, které je nutno při stěnování většinou užít. Je to důsledek nerovnoměrného uložení, četných poruch a častých změn Sklonu a směru slojí. Na zával nelze všude pracovat, nejen pro špatný strop, ale hlavně tehdy, rubeme-li v láv­kách zespodu nahoru. Tu je pak nutno vyru­baný prostor zakládat. Proto jsou na Kladensku pro stěnování horší podmínky než pro pilířo­vání, kdy lze rubat na zával a základky není potřebí.

Stěnovat na zával bez základky i při špatném stropu lze jen při použití umělého stropu; proto se na Kladně tyto metody vyvinuly. Kompensuje se tím obtížný dovoz základky; při mocnostech nad 2,5 m je pokles nadloží tak prudký, že výlom pilířů dělá obtíže. Aby se zlepšily podmínky pro výlom pilířová­ním, dobývá se v lávkách. Tím se zpomalí pokles nadloží a stropu. Jiným způsobem, jak se kompenzuje ne­příznivý vliv špatného nadloží, je i volba ma­lého vyrubaného prostoru. To je možno při pi­lířování a zátinkování, kdy lze porubní prostor volit libovolně co do velikosti i tvaru. Též vhod­ná volba tvaru a polohy nožky, která dělníky v porubu chrání před závalem, je důležitým prostředkem jak ovládat pokles stropu, a tím chránit dělníky v porubu. Vše to vedlo na Kladensku k vzniku metody, zvané tam „zátinkování“, t.j. výlom uhlí v úzkých a krátkých úsecích. Při zátinkování můžeme směr, šířku i délku vý­lomu volit zcela libovolně a tedy i přizpůsobit místním poměrům. Konečně jsou zde i důvody historické. Kladno je stará hornická oblast a dříve se tam pilířovalo. Stěnování se vyvinulo až později; ze setrvačnosti se namnoze na Kladně přidržují pilířování, této zde již obvyklé a vyzkoušené metody. Mimo to bývá, pole pro tuto metodu již ze starší doby tak rozčleněno, že dlouhé porub­ní čelby je tu těžko vyvinout. Ovšem dnes se stěnuje i na Kladně, avšak jen tam, kde jsou pro to příhodné podmínky.

Při stěnování je výrubnost vyšší, téměř sto­procentní, při pilířování nikoli. Většinou se do­bude jen 70 procent uhlí, a i pak je ještě třeba mít dobrý strop a zapracované dělnictvo, proto­že při pilířování dělník sice stojí na místě chrá­něném, ale přihrabuje uhlí s místa, kde strop je nechráněn, což vyžaduje značných zkušeností a osobní zručnosti, má-li se většina uhlí vyrubat. Nechá-li horník pilíř rozmačkat, což se stá­vá, když jej příliš rozčlení příčnými chodbami a nožky samy volí slabší, pak tlak rozdrtí nož­ku a lze pak jen těžko uhlí čistě vyrubat. Při pilířování dělník pracuje vždy pod stropem za­jištěným jen svrchní části sloje, zanechanou pod stropem. Velká mocnost sloje a z toho ply­noucí pomalejší postup porubní čelby zavanují však i přesto vývin velkých tlaků. Při stěno­vání tomu tak není. Tam dělník pracuje vždy pod stropem uměle zajištěným výdřevou a po­stup čelby je téměř vždy rychlý. Proto tu lze též lépe řídit i tlak stropu a polohu zálomové linie než při pilířování. Lze zde sice řídit vhod­ným rozmístěním porubů tlak hlavního nadloží, nikoliv však tlak 'přímých stropů. Proto je těžba při pilířování méně pravidelná než při stěnování.

Na Kladně však pravidelnost těžby ohrožují i časté požáry. V některých dolech vypukne kaž­dý týden průměrně jeden požár. Proto je nutno připravovat mnohem více záložních porubů, aby bylo možno projít ihned do jiného pole, když v některém vznikne požár a je nutno je uzavřít. Ale i toto, na dlouhou dobu dopředu připra­vené pole je zdrojem nebezpečí, protože na Kladně v každé chodbě, která stojí delší dobu, vznikne jistě požár. Mimo to v mnoha dolech počva bobtná a chodby je nutno po čase obno­vovat.

Na tomto místě chci upozornit, že kladenské pilířování není totožné s pilířováním, používa­ným na Ostravsku a jinde. Kladenské pilířování je ve skutečnosti zcela jiná metoda, lišící se v základních věcech. Pilířováním obvykle rozu­míme rozčlenění sloje na užší porubní úseky, t. zv. pilíře, a dobývání těchto pilířů zpětně od hranic pole nebo úseku. Porubními chodbami dopravujeme těživo k svážné na hlavní patro­vou těžní chodbu. Proti stěnování je zde jen ten rozdíl, že pilíře jsou krátké a pole je rozčleněno četnými chodbami; jinak je postup celíkem stej­ný. Havíř rube na pilíři stejně jako na stěně tak, že stojí před četbou se strany vyrubaného prostoru, a proto si tento prostor musí chránit výztuží. Strop za sebou pak spouští, pracuje-li na zával, nebo vyrubaný prostor zaplňuje hlu­šinou. Kladenské pilířováni je zcela jiné; patří mezi dobývací  metody, kdy pracujeme uvnitř samého ložiska, které rubeme a při tom se chráníme stropní lávkou uhlí. Horník tedy nestojí před stěnou, před pilířem se strany vyrubaného prostoru, ale přímo v ložisku. Do vyrubaného prostoru vůbec nevkročí, protože strop je tak špatný, že klesne ihned za výlomem. Horník ani nemůže do tohoto prostoru vstoupit, protože ho nijak ani nepodpírá, ani nezaplňuje. Značnou výhodou této dobývací metody je, že není zapotřebí ani základky, ani mnoho dřeva a práce na vyztužení porubu, protože výztuž tvoří stropní lávka. Výhodou je též, že si pilí­řové družstvo všechny práce dělá samo a organizace práce je tedy jednoduchá. Když pilíř roz­člení chodbami, zeslabuje stropní lávku - při jejím výlomu pomáhá i stropní tlak - a strže­né uhlí jen přihrabuje do chodby, kde havíř stojí a je chráněn. Stejně, zeslabuje hraniční nožky. I zde stojí při práci v uhlí, v chráněném prostoru. Kladenské pilířování je vlastně mezipatrové dobývání se závalem, jakého užíváme u mocných ložisek se špatným stropem a celkem rozpadavou ložiskovou výplní, jen s tím rozdílem, že zde máme co činit jen s jednou lávkou, kdežto u mocných rudních ložisek rudní těleso rozčle­níme mezipatrovými chodbami na více lávek. Jinak není žádného rozdílu.

Na tomto místě připomínám, že na Kladně je výkon dělníka největší při pilířování; pak ná­sleduje zátinkování a pak teprve stěnování. Je to proto, že při pilířování se horník pohybuje jen v uhlí, jen rube a zajišťování porubiště od­padá nebo je minimální. Odpadají též všechny ostatní práce, nutné při stěnování. Zátinkování je vlastně jakýsi první pokus vyjít ze sloje ven a rubat se strany vyrubaného prostoru. Lze ho však užít jen tam, kde strop aspoň poněkud drží. Pro nepříliš dobrý strop lze ovšem volit obnaženou plochu stropu jen malou, a proto je porubní čelba krátká a ještě bývá různě upra­vena, aby porubní prostor byl chráněn před zá­valem. Při stěnování jsme však již naplno z lo­žiska venku.

Je též důležité, že při velmi špatných stro­pech je výkon na dělníka pracujícího na pilíři menší než při ražení chodeb. Proto se kladenské pilířování velmi houževnatě udržuje, jelikož ra­žení četných chodeb zde není takovou závadou jako jinde, kde je výkon na stěně mnohem vyšší než při ražení chodeb. Proto ani rozčlenění sloje četnými chodbami není tu příliš velkou závadou.

VYBRANÉ DOBÝVACÍ METODY NAŠÍ PÁNVE NAJDETE ZDE:  http://malodoly.rajce.idnes.cz/VYBRANE_DOBYVACI_METODY/