1845 - 1900. Profesor rakovnického reálného gymnázia (1876-94), geolog, paleontolog, objevitel tábora člověka doby ledové v Lubné a s věkem prý tak trochu podivín. Zmapoval a detailně popsal faunu a flóru permokarbonu domácího Rakovnicka, ale i Kladenska, Slánska a vzálenějšího Rosicka a Radnicka. Měl to štěstí, že žil v době rozkvětu našich největších uhelných dolů - Moravie a Ignáta. Známé jsou jeho nálezy karbonských pavoukovců. Pak se přestěhoval. Posledních šest let krátkého života (+55) vyučoval na české reálce v Ječné v Praze. Po celou dobu také pracoval pro Národní muzeum. Autor mnohých odborných článků. Mimořádný člen České královské společnosti nauk.
Pokud ho nějaká lokální publikace opomene zmínit mezi důležitými paleontology a geology,. vystavuje si takto punc ledabylosti :).
Zikmund Winter o něm píše:
"Mezi chalupami naproti Vysoké bráně obec měla od starodávna hospodu právě na ráně; jak někdo z lounské silnice vešel do města branou, vrazil do hospody. Nemohl jí nevidět. Hospoda slula a sluje po dnes v „lochu“. Lochem zvali od starodávna v Rakovníce pivní sklep. Pan redaktor Zlaté Prahy, vyzvav mne k tomuto článku, chtěl, abych napsal nějaké vzpomínky na Rakovník. Z lochu mám vzpomínku. Smutnou.
V lochu v prvém patře bydlil kollega Jan Kušta, s nímž jsem v Rakovníce na reálce strávil mnoho let. Byli jsme velmi důvěrní přátelé. Kušta byl vtipný člověk, bystré ironie, a učenec; byl zvláště u cizích odborníků uznaný geolog: na uhelných haldách rakovnického okolí celé dni s kladívkem v ruce hledával stopy a zbytky nejstarší flory na zemi, hledával a nalezl nejstarší stopy člověka diluviálního; bedny kapradin a přesliček, v kamenech otištěných a rukou jeho nasbíraných, putovaly do Prahy do musea a jinam; Kuštu mohls vídat v každou prázdnou chvíli, an kráčí z práce, kladívko maje v kapse na prsou a v kapsách ostatních ve všech plno kamení.
O svých nálezech psával ; ve vídeňské Akademii a jinde vydával články na základě vždy velikého srovnávání celé odborné literatury, kterou sháněl s velikou námahou a obětmi. Byl v té příčině spojen až i s americkými geology. Vídal jsem na své oči uctivá a uznalá psaní od slovutných geologů, jemu zasílaná. Kušta při své neobyčejné skromnosti hodil se škole vysoké; škola střední byla těsna jeho činnosti a ieho vědeckým plánům. Všickni jsme myslili, že se dostane, kam náleží.
Konečně bylo místo pro něho v Praze na technice. Podnes ho vidím, kterak nervosně sháněl své články vědecké, pořádal si je, svázat je dal; byla to kniha nemalá. Venkovský knihař, věda bezpochyby, oč běží, naivně svázal knihu červeně, řvavě červeně, aby i zevnějškem činila dojem. Kušta jel s knihou do Prahy osobně žádat, aby ho učení páni vzali mezi sebe.
Vrátil se pln nadějí — a na konec nedostal nic.
Zůstal se svou červeně vázanou knihou v mrtvé ulici rakovnické a v lochu nadále; pochoval mnoholeté sny a touhy na ráz, životní svou krisi neprojevil cizím lidem ani hnutím ruky; dobrácké oko jeho hledělo do světa bez trpkosti dál; já však vím dobře, že od té doby byl jiný, že nežil, ale živořil. Později se dostal do Prahy na reálku, a tu zemřel vědě a svojí rodině předčasně. Tragika je v tom, že příliš vsadil na jednu kartu — a zbytečně. Měl přec uvážit, že doplnění všech učených sborů na světě jest vždy jakás kooptace, to jest, koho sbor nechce, toho nepřijme, ani kdyby mluvil jako Jan Zlatoústý a byl učený jako Bako Verulamský."