Dole zatím nejsou odkazy k jednotlivým lokalitám, přibudou až později!
O DOLOVÁNÍ V OBCI, KTERÁ DALA UHELNÉ SLOJI JMÉNO
Podle dostupných podkladů bylo uhlí v Kounově objeveno roku 1809.
A protože historické doklady z valné části padly za oběť jeho začleněním do Sudet (pozor, Kounov vůbec nebyl v soupisu obcí postupovaných Velkoněmecké říši, o to si protiprávně zažádala německá menšina a český stát tehdy neprotestoval!) a následné poválečné české vendetě, dá se tady pracovat jen s jakousi mozaikou dat, kterou se zde pokusím poskládat.
A pokládám to za více než záhodné, protože z uvedených zde poskládaných informací vyplyne, že u některých několik desítek hlubokých jam a štol podnes není jasné, kde se nacházejí a u těch, které se mi podařilo dohledat dám ruku do ohně, že současní majitelé zahrádek vůbec netuší, po čem denně šlapou.
Abychom to zdárně dali do kupy, musíme odpíchnout od Schwarzenberků, protože ti měli v majetkových poměrech vždy pořádek a také se něco málo pokusím vyčíst z několika dochovaných map chomutovského RBÚ, kam totiž Kounov spadal jako jeden z mála K-R-S pánve.
Knížatům byly propůjčeny první dvě dolové míry již v roce 1813 postupně ale jejich počty (1814 – 4, 1815 – 8, 1842 - 9, 1846 -14, 1861 – 15, 1871 – 22, 1873 – 29) zvětšili do roku 1879 až na 37 měr o rozloze přes 166 hektarů!
K nejstarším patřily míry Adolf I+II, Vít a Felix, později spojené v jednu. Na ně navazující Vojtěch (Adalbert) jim propadl od Černých (uvádím níže), důlní míry Klement (Clemens) 1-7 kupují roku 1871 od Klementa Rodta ze Štěrkovic (Sterkovicz). Další důlní míry Josef 1-8 nabývají v roce 1879 od Julia Županského z Vídně (???). Všechno toto bylo završeno roku 1925 zakoupením důlní míry Gallus, která se měla za vyčerpanou, ale později si ukážeme opak. V roce 1928 bylo sice ještě zažádáno o propůjčení dolového pole Jaros(ch)ka 1-8, ale k tomu už údajně nedošlo.
K roku 1936 najdeme na mapách již jen dolovou míru Vojtěch (Adalbert) s přebytky a dolové pole Vojtěch doplňovací 1-7, sloučené dolové pole Kníže Adolf (Fürst Adolf) 1-9 a dolové pole Josef(i) 1-8. Ostatní majetek byl pro vytěženost Schwarzenberkem odhlášen, ostatní těžaři si však některé své dolové míry ponechávají nebo dochází k přeprodejům (např. Segen Gottes a jiné).
Teď něco k tzv. sloučeným dolovým polím. Spojením dolových měr Jan, Marie, Eduard, Leopoldina a Bedřich (Friedrich) vzniklo jedno velké dolové pole Bedřich (Friedrich). Stejný proces proběhl i u dvojitých dolových měr Adolf I+II, Vít a Felix, kdy vzniklo jedno velké dolové pole Spojený Kníže Adolf (Fürst Adolf). Obé proběhlo v roce 1857. Pro konstrukci nájemních vztahů v katastru je však nutno zapamatovat si původní jména dolových měr před jejich sloučením. Na pozdějších mapách jména dílčích měr totiž již nenajdete.
Těžař František Amler z Povlčína si od Schwarzenberků pronajal dolové míry Adolf I+II a Vít (pozdější spojené dolové pole Kníže Adolf) za 12 zlatých a 6 krejcarů ročně. To bylo v letech 1850-58. Provozoval v nich se svými společníky důl Vojtěch (Adalbert) s jednou jámou (necelých 10 sáhů hlubokou) a s ní související štolou (cca 25 sáhů dlouhou). Důl měl ležet východně od obce v zákrutu železniční trati a je zmiňováno, že jeho stařiny byly nafárány dolem Adolf. Dnes je nedohledatelný.
To o bratřích Kantech, kteří provozovali štolu nedaleko cihelny pod silnicí do Lhoty kolem let 1850-70, není ani známo, jak ke svému dolu přišli, ani jak to bylo s právem těžby, tedy s dolovou mírou. Museli se totiž nacházet ve výměrách buď Adalbert nebo Maria. Štola byla údajně cca 250 metrů dlouhá, těžená jen při bocích díla (tzv. chodbicování) a byla vedena SV směrem, takže se s ní potkaly otvírkové práce dolu Adolf v roce 1933 a stejně jako zmiňované bratry vyhnala knížecí havíře nemilosrdně voda.
Jakub Černý z Kounova si zase pronajal dolové míry Eleonora a Felix (budoucí spojené pole Kníže Adolf) za 176 zlatých a 55 krejcarů ročně. Asi se očekávalo, že jeho důl položený v severní části obce v letech 1855-61 bude vynášet výrazně více než Amlerův a Hetzův. Také měl hned dvě jámy do 10 sáhů hloubky a související štolu o délce 36 sáhů. Pojmenované byly podle dolových měr, tedy Eleonora a Felix a jsou prý ověřené in situ v areálu zemědělské farmy (tvrdí to DUnK). "Modří, tedy ti, co již vědí", podělte se prosím o informace! Já je prostě nedohledal. Možná proto, že zmíněné důlní míry se nacházejí zcela jinde než areál zemědělské farmy ;o).
Další majitel hor uhelných František Ullrich (Ulrich) z Kounova si sice také v roce 1855 pronajal dolové míry Bedřich, Eduard, Leopoldina, Marie a Jan (budoucí spojené pole Friedrich) v jižní části obce a to do roku 1860, ale již následující rok je postupuje Josefu Hetzlovi (Hötzelovi) a to za 51 zlatých. Ten provozuje dvě jámy o hloubce necelých 11 sáhů a související štolu o délce 40 sáhů. Mělo by jít o mnou nedohledanou jámu Bedřich a další jámu neznámou taktéž polohou, ale navíc i svým jménem. Tyto Ulrichovy doly, tedy ne Černého, jsou kdesi v areálu zemědělské farmy.
Že to s těmi výnosy z pronajatých měr Eleonora a Felix (budoucí sjednocený Kníže Adolf - farma je na sjednoceném Bedřichovi !) nebylo až tak horké, lze poznat z transakce, kdy Schwarzenberk kupuje dolovou míru Vojtěch (Adalbert) právě od Marie Černé z Kounova, a to pro nedoplatky jejího otce z výše uvedeného nájemního vztahu. Takže vlastně nekupuje - propadla mu.
Určitě se ale nejednalo o dalšího Černého na kounovském katastru, toho, který se svým společníkem Kašparem Tittelbachem zde těžil také v polovině 19.století. Ten měl peněz dost. Byl to náš starý známý buštěhradský selfmademan – Václav Černý. Tittelbacha koneckonců známe taky. Tak ti se zde zapsali smrťákem, kdy se při vytahování vody kbelíkem zřítil do jámy havíř Josef Polák a utonul. Lokalizace? Pole Františka Wágnera. Že nevíte kde to je? Já Tittelbachovo jméno vidím napsané v mapě do vyznačené důlní míry Gallus! Ano, teprve později to vše přešlo na Annu Glasserovou.
Výše popsaným nájemcům asi štěstí nepřálo a nájemné zřejmě řádně neplatili. Vrchnost tak s nimi ztratila trpělivost už v roce 1858 a tak Amlerovy a Černého doly (oba nájmy ve sjednoceném poli Kníže Adolf) byly převzaty zpět do vlastní schwarzenberské režie hned následujícího roku. Byly však trvale pasivní a tak byly roku 1864 ukončeny zasypáním. Jednalo se celkem o tři jámy o hloubce okolo 18 metrů s obdélníkovým průřezem.
Ostatní již takovou smůlu neměli. Statkář a majitel měcholupského pivovaru pan Antoní Dreher provozoval v letech cca 1860-80 v okolí Kounova hned několik svých dolů na stejnojmenných dolových mírách. Sloužily hlavně jako dodavatelé topiva pro produkci jeho piva. Měl to přes kopec. Jednalo se o malodoly Laurenzi, Anna a Anton. Hloubka je uváděna kolem 30 metrů. Ležely nepochybně za dnešním nádražím, ikdyž DUnK je situuje JZ naproti benzinové pumpě, kde ovšem Dreher žádnou dolovou míru nevlastnil! Zmatky možná způsobil pomístní název "Pod vsí", což je ovšem na severu obce. O něco níže uvádím další možnou příčinu záměny a to s dolem Jindřich podnikatele Melicha.
Josef Hötzel (Hetzl) na začátku 60.let 19.století provozoval jámu Svatého Rocha v západní části katastru v dolové míře Rochus (později napsáno na Josefa Pattu - Croatien). V jeho sousedství zde těžil Jan Ullrich (Ulrich?) na jámě (Sv)Josef(i) ve stejnojmenné dolové míře propůjčené již k roku 1857. A další sousední stejnojmenný malodůl s dolovou mírou byl Sv.František (Francisci) povlčínského Josefa Amlera ( byl to bratr Václava, co spolu těžili na Milostíně a evidentně příbuzný Františka, co si pronajímal od Schwarzenberků) ze stejné doby. Do toho chumlu se dá ještě připočíst Sv.Beata statkáře Josefa Rodta ze Šterkovic. Na mapce jsou vidě všichni pospolu na západě obce.
Se jménem Josef Hetzl jsou spjaty ještě další dolové míry na Kounovsku. Jedná se předenším o komplex důlních měr Marie nacházející se východně od obce, které jsou v převážné části situované za Kounovským potokem. Odvaly zdejších malodolů jsou doposud patrné v lesíku pod Mutějovickým nádražím. A že to byl významný zdejší těžař potvrzuje i spoluvlastnictví dalšího komplexu důlních měr, tentokráte s již jednou (a jinde - tedy nezaměňovat!) použitým jménem Josef. Tyto míry se nacházejí zcela JV pod obcí, tedy na výchozech. Zde podnikal společně s Josefem Křížkem. Měla zde těžit společnost Křížek a comp., pozice jam jsou známy, ale nic dalšího bohužel nevím.
Ještě východněji od dolových měr Marie, a konečně i Adalbert, se nacházely Starkovy (Antonín a ?Edlen?) míry Thomas, tedy někde v prostoru pod mutějovickým nádražím západně. Na ně navazují míry Klátilovy Francisci. Ale to bychom se již dostali na Mutějovicko a myslím si, že tyhle kounonské kličky-smyčky stačí. Navíc tu máme ještě jámy Jan (dolová míra Jan) a Ignác (Ignaz) ze stejné doby, tedy z roku 1857. O položení a vlastníkovi Jana zatím nevím vůbec nic. U Ignáce je to jiné. Známe lokalizaci i těžaře. Se svými společníky v prostoru JZ od obce zde těžil příslušník členité povlčínské famílie Emanuel Amler. Ze stejné doby (1864) je v západní části Kounova připomínán i důl (Sv)Antonín patřící společnosti Václava Schelicha, to ale zmiňuje jen DunK (stejně jako Jana) a já nevím, z čeho vychází... U důlní míry Maria Magdalena zase znám jen její pohohu a to, že patřila jménu Constantine Gregr z Prahy.
Opusťme ale malotěžaře. Opatrní Schwarzenberkové se rozhodli otevřít nový důl Jan Adolf v oblasti Kounova až v roce 1871. To se jim povedlo pro problémy s dodávkou strojního zařízení až v roce 1872, čímž se trefili do první uhelné odbytové krize. Strojně vybavená těžní jáma měla hloubku 32 metrů. Lokomobila o síle 10 ks zároveň obstarávala i čerpání vody. Větrní jáma ležela v blízkosti těžní jámy – 20 metrů JV. Naděje vkládané do dodávek uhlí do chomutovských železáren a plynového ústavu zhatilo duchcovské uhlí. Důl upadl do dluhů a již se z nich nevyhrabal. V té době hrabě kupuje dolové pole Klement (Clemens), ale pracuje se v dolovém poli Spojený Bedřich (Friedrich) (tedy původní dolové míry Bedřich, Felix a Eleonora). Pro nerentabilnost byl provoz ukončen k roku 1877 s provozní ztrátou několik desítek tisíc zlatých. Ale buďme spravedliví před 10 tisíc šlo na koupi DP Klement. Jámy se nacházejí blízko domu Adama Amlera č. 69.
Uhelná konjunktura okolo První světové války podnítila Schwarzenberky opět k dolování uhlí. Během ní provedli důkladnou vrtnou prospekci dolovém poli Spojený Kníže Adolf a dolovém poli Vojtěch a již roku 1916 otevřeli novou 27 metrů hlubokou jámu Tereza u silnice do Lhoty poblíž kounovského hřbitova. Její životnost však ukončil velký přítok důlních vod. Rok uzavření se mi nepodařilo dohledat.
Poválečný hlad po uhlí podnítil k akci i podmokelského továrníka od Semil - Jindřicha Melicha . V roce 1919 otevírá "nejvýchodnější kounovský důl ležící na sedmi dolových měrách v pozici severně od trati". Jmenoval se Jindřich a měl dvě jámy "někde v oblasti hájenky u železničního přejezdu". Tak to aspoň uvádí DUnK. Tady ale pozor! Druhý zdroj situuje melichovu jámu naproti benzince a s tím koresponduje i situační mapka Kounova z 30.let, kde je vyznačena šachta „Jindřiška“. V důlní míře Ignazi je Jindřich Melich vepsaný. Navíc odval dolu naproti benzince je doposud v poli patrný a u hájenky nic podobného k vidění není.
Melich nebyl sám. Mutějovická uhlotěžná společnost (zřejmě patřící J.Novákovi) v roce 1918-22 rozdýchává opuštěnou a údajně zcela vyčerpanou jámu Gallus IV nepůvodní (vysvětlil jsem výše) těžařky Glaserové z let 1850-70, která ve stejnojmenné dolové míře provozovala celkem čtyři šachtice o hloubce do 20 metrů. Dolovou míru později zakoupili Schwarzenberci, aby měli pokoj. Jak je vidět, neměli ho mít. Z tohoto období ještě existuje situační mapka potvrzující Melichovo vlastnictví původních důlních měr Heltzlových Marií, ale ani ty nezasahují na "sever od trati", je mi opravdu líto.
Na západní části katastru je Schwarzenberkům přičítán ještě důl Kateřina založený roku 1920 v dolovém poli Boží požehnání, tedy vlastně původního Segen Gottes. O starém dobývání prvomajitele Josefa Kulhavého mi není známo nic, o nové dolu Kateřina je známo jen to, že měl tři jámy : těžní kruhového průřezu s největší hloubkou v katastru přes 71 metrů, hlavní větrní obdélníkového profilu v jejím severním 33 metrovém sousedství zhruba stejně hlubokou a podružnou větrní hlubokou necelých 30 metrů, která už byla položena až na hranici katastru. Těžil jen do roku 1923 a zřejmě někdy hned po jeho založení byl převeden pod Společnost kladenských dolů (DUnK) nebo pod Středočeskou kamenouhelnou společnost (mapa), protože to by vysvětlovalo, že není v evidenci knížecích dolů.
Jižně od tohoto dolu ve leží odval dolu Středočeské kamenouhelné společnosti, jejíž Jáma I byla vyhloubena již roku 1919 do provozních 36 metrů. Pomocnou jámu měla již na sousedním katastru. Těžila se stavem necelých šedesáti pracovníků až do roku 1923 a její produkce byla dopravována na nakládací rampu Kateřiny lanovkou. Společnost německy zapsaná v mapě jako Mittelböhmische Steinkohlenwerke Gmbh má zde zabrané důlní míry Beata, Laurenzi, Anton, Josefi, Francisci a zřejmě k nim patří i Segen Gottes, která zde není zachycema. Víc se mi zatím zjistit nepodařilo.
Teď začíná klasický zmatek ve jménech. Máme zde „starou“ Novou jámu. Byla hluboká 27 metrů, ležela na parcele č.597 a reprezentuje tzv. Nový důl. Byla provozována od roku 1920 do roku 1925 na území dolové míry Kníže Adolf. Uhlí zde těžené šlo údajně na export do Německa a Rakouska, to znamená že jde o podíl na tzv.Stříbrného aféře (více na stránkávh webu Malodoly). Život dolu ukončil rapidní pokles poptávky, jáma však i nadále sloužila jako větrní a hlavně čerpací (k výše a také severněji položenému) dolu Adolf. To už se pro změnu jmenuje Stará jáma, nebo taky Adolf II. Původní větrní jáma Nového dolu, ležící 25 metrů JV od těžní, byla ale roku 1925 zasypána v celé své hloubce 26 metrů.
Zároveň s ukončením výše uvedeného starého Nového dolu bylo zahájeno hloubení sousedního nového Nového dolu a to na parcele č.600. Ten ale už roku 1928 (to byl ukončen původní kroučovský) dostal knížecí jméno Adolf a těžil nepřetržitě od roku 1925 do roku 1938. Měl dvě jámy – větrní (36 metrů) a 33 metrů SV těžní (38 metrů). Těžní strojově vybavenou, větrní !možná! zdědil po starším bráchovi. Samotný závěr měl tedy poměrně komplikovaný, protože byl v únoru 1938 pronajat české firmě, která o právo podnikání v Sudetech přišla hned o měsíc později, takže byl pronájem ukončen pro nenaplněnost a byl zasypán materiálem z odvalu.
To byl poslední důl v katastru obce Kounov těžící černé uhlí ze sloje, které hornická obec dala své jméno a tímto se upsala geologické nesmrtelnosti. Hornická činnost zde však neumlkla, pouze se transformovala do jiné formy. Horníci zcela plynule přešli do nových firem, které na úpatí zdejšího kopce těžily druhohorní jíly a písky až do šedesátých let minulého století. Taky hezky pěkné téma!
Hornický pozdrav za ta léta prošel od zvonivého německého „ Glück auf!“ a počeštělého „Kligauf!“, k obrozeneckému „Zdař Bůh!“, sudetského „Heil Hitler!“ k jeho komunistické obdobě „Čest práci!“. Teprve potom byl špic, fajsl, štekr i lampa odloženy nadobro a hornická kladívka ve výstavním štítě obce vystřídaly jakési bílé bobky.
MÁTE LEPŠÍ? VÍTE VÍC? REAGUJTE NA: malodoly@seznam.cz