Dole jsou odkazy k jednotlivým lokalitám!
JAK VYPADALA UHELNÁ RUDA?
Úplně na začátek - nehledejte slovníky, nepřepínejte PC na Wikipedii, nevolejte přítele na telefonu. Bylo by to zbytečné. Taková hornina opravdu neexistuje a nikdo ji opravdu nezná.
Ruda je totiž vesnička kousek za Novým Strašecím a článek se týká její opravdu zajímavě propletené uhelné historie. Jasně, zřetelně slyším - „...nesmysl, maj' tam jen lupek, přehání...“, etc, etc. Tak zahoďte předsudky a dejte se do čtení, uvidíte sami, že uhelná Ruda opravdu přes sto let existovala!
Nejdřív ale krátce k názvu obce, ten je celkem podivný, ne? Tak docela ne, když si ověříte, že třeba nedaleká Lužná měla kostel sv. Barbory, patronky horníků, už od 14.století a že blízká Krupá se odvozuje svůj název také od kovu. Že rakovnický těžař Gustav Županský si nechal v 19.století zaknihovat na svých dolech dolové míry (1864-67) na ferosideritické železo, které snad chvíli dokonce dodával do Vojtěšských hutí na Kladně, že v nedalekém lese byly fürstenberským knížetem zaknihovány další dolové míry Egidiquelle (1854) a to opět na železnou rudu. Prostě ruda se v okolí opravdu v různých formách vyskytovala a pravděpodobně i těžila a dále zpracovávala. Sice v našem případě šlo asi jenom o "bahenní rudu" (tedy limonit) kumulovaný v tehdejších okolních rašeliništích a nebo snad o "železňáky", tedy polohy karbonských pískovců s železitým tmelem. Navazující osada zvaná Pecínov už dává svým názvem tušit, co se asi se surovinou dál v té primitivní době dělo. No dávala se přece do pecí...
Pokud se podané domněnky v předešlém odstavci alespoň trochu zakládají na pravdě, nečekejte, že se získaná ruda zušlechťovala v jednoduchých zemních pecích pomocí toho našeho kamenného uhlí. Jejej, to určitě ne. Za prvé se v té době ještě "hořící kámen" vůbec nepoužíval a tedy ani netěžil a za druhé by to nebylo možné ani technologicky. V uhlí přítomnou síru totiž ještě neuměli při hutním procesu eliminovat, ta totiž ocel znehodnocovala, a proto železo museli tehdy tavit jen na dřevěném uhlí.
Teď už konečně k uhlí kamennému, zde v karbonu sedimentovanému a později i těženému.
Ruda leží relativně blízko Lánům a patřila s nimi do stejného dominia, proto se dá očekávat, že i s hornickou činností to zde bude velmi podobné. Císařské výnosy podporující těžbu fosilních paliv, společné hornické kořeny již za správy Valdštejnů (rtuťové Hudlice, železnorudná Krušná Hora) a následná průmyslová "fürstenberská kolonizace" regionu – ale, pozor, také aktivity lobby soukromých těžařů kyzových břidlic z jihu! - se zde spojily, aby zadělaly na postupný rozvoj těžby zdejšího uhlí.
Obr.1: Situační mapka starých těžebních lokalit v okolí Rudy s využitím výstupů ČGS mapování
A jako i jinde se zde první uhlí počalo těžit povrchovým způsobem na výchozech a to malými lomy dnes těžko patrnými v terénu. Přesto je lze nalézt jižně a západně od obce a právě na ně navázaly i první knihované dolové míry. Ale s těmi úplně prvními je právě tak trochu problém. Stejně jako na vzpomínaných Lánech – tam u silnice lesem na osadu Píně - se nám doklady o existenci některých dolových měr úplně ztratily, ikdyž stopy po těžbě zde jsou zcela evidentní. A tak první zdokladovaná vlna knihování je až z roku 1819 a lze ji doložit pro fürstenberskou Elisabeth (končí 1853) na MOTOLCE, Caroli (končí 1839) na KOZLOVNĚ (již Luženský katastr) a dá se předpokládat i pro lokalitu vprostřed obou – HRANATOU SKÁLU, někdy též psanou jako Horácká Lísa. Ale přímo tam zrovna žádné doklady o dolových měrách nemám vůbec žádné.
Ovšem daleko blížeji, v těsném jižním sousedství obce, v lokalitě ROVINA, jsou ve stejném období prokazatelně knihovány dolové míry Franz Xaver, Bonifaz, Pankraz a Philipp. Vlastnictví dolových měr a zároveň potvrzená rozvinutá těžba je připisována těžaři Franzovi Pochemu z Prahy. Pikantním detailem je to, že plnomocníkem byl jeho příbuzný Friedrich Poche pracující na nedalekém hospodářském dvoře Maxov ve funkci knížecího správce. Ale abych to nezamluvil, tak stejnému vlastníkovi patřily ještě i další doly ve fürstenberském dominiu a to v Lísku u Berouna. Ty už těžily jen nekvalitní uhlí sotva vhodné jen pro tamní vápenky (tak prosím vzniklo synonimum pro nekvalitní uhlí) a pro výrobu dýmavé kyseliny sírové (oleum) vyráběné z dováženého kyzového polotovaru z dalekých Hracholusk. Mimochodem správcův pomníček se doposud nalézá na bývalém prominentním hřbitově Novojáchymovského průmyslového kdysiimpéria blíže Berouna.
Pocheho doly, jakkoli dlouhodobě úspěšné, tedy nebyly ve své době na katastru obce Rudy osamoceny. Již jsem zmínil lokality MOTOLKU a HRANATOU SKÁLU, ale také je potřeba vyzdvihnout k obci poněkud bližší meziprostor mezi železnicí Praha-Chomutov a silnicí Praha-Rakovník.
Zajímavé ovšem je, že ve zprávě "Das Steinkohlegebiet im nordwestlichen Theile der Prager" (1861) slovutného císařského geologa M.V.Lipolda dolové objekty u Hranaté skály nenajdeme. Zato uvádí přes silnici zcela jiné objekty, které nazývá Horaker Schacht, tedy Horákův důl. Je to k nevíře, ale ani ČGS, ani DUnK nic severně za silnicí neevidují. Dál uvádí ještě další objekty těsně u rakovnické silnice asi kilometr západněji. Žádné stopy po nějakém těžaři Horákovi u Horácké lísy se mi ale nepodařilo nalézt, takže název bude spíš souviset s pojmenováním hájenky, které bývaly u každé brány (čili lísy) do obory. U Rudy totiž ještě zmiňuje Pateker Schacht (proložením mapových podkladů vychází výrazně severněji než uvádí DUnK) v místě Pátecké Lísy. Asi nebudu daleko od pravdy, když si tipnu, že šachtička stála nedaleko myslivny hajného Pátka, stejně jako ta první u Horáka. A mimochodem v místě odečteném z Lipoldovy mapy jako Pátecká šachta se nachází původní rozměrná a hluboká fürstenberská studna pro tehdejší ovčín. Náhoda, že?
Dovolím si ještě odbočit k slovinskému učenci M.V.Lipoldovi, jehož zpráva je pro naše pochopení dějů okolo Rudy veledůležitá. Kdo to byl a čím se zabýval najdete ve zkratce na webu Malodolů v sekci "Osobnosti revíru", musím zde ale uvést výřez mapky z jeho zprávy:
Obr.2: Důležitá mapka situace malodolů okolo Rudy ze zprávy geologa M.V.Lipolda
Zpráva samotná uvádí činné POCHEho doly, PÁTEKovy a HORÁKovy doly situuje tak, jak jsem popsal výše, ale ještě popisuje další rozsáhlé kutání v lokalitě. O tomto M.V.Lipold uvádí ve své zprávě jednu, dost podstatnou informaci. Zmiňuje zde vpravdě podvodné jednání jím jednoznačně nazvaných "ein Paar obscuren Individuen", kteří ze zištných důvodů falšují výsledky prováděné uhelné prospekce. Zároveň konstatuje, že jimi ošálený soukromý těžař bude muset svá díla postavená na jejich podkladech, které se v praxi nepodařilo ověřit, zavřít. Pohledem do statistických ročenek se snadno dopídíme, která tehdejší firma se nechala tak nepěkně obelhat. Byl jí spolek bratří Bartelmů, do té doby veleúspěšných pánů podnikatelů. Jejich firma totiž držela patent na výrobu potravinářsky využitelného smaltu (ten původní byl do té doby jedovatý), jež vyráběla nejdříve v Brně, ale také později v nedalekém hutním komplexu Nového Jáchymova. Bližší opět v sekci "Osobnosti revíru" na Malodolech.
U Rudy v roce 1857 tehdy Bartelmové (Eduard, August a Trangott) v bláhové naději položili 31! dolových měr a pod vedením Maxmiliána Pauba zde hloubili řadu šachtic údajně s 89! pracovníky. V hodnotě necelých sedmi tisíc guldenů si "na klíč" nechali postavit od svých obchodních partnerů z Joachimstallu - Fürstenberků - kamennou šachetní budovu přímo u obce. Zpozorněte! Tato budova, zvýšená o jedno patro následnou přestavbou na pozdější parní mlýn, podnes stojí ve víceméně nezměněné podobě a to včetně původního komínu! Zachovalá architektura z 60.-70. let 19.století, kdy se ještě nad jamou nevypínaly těžní věže a kdy byl parní stroj a ohlubeň v jedné budově. Znáte snad v okolí nějaký jiný zachovalejší stavebně-důlní objekt?
Nynější majitel objektu podle svých slov několikrát kontaktoval báňské historiky s rodinnými zkazkami o hornickém původu stavby, ale byl vždy odmítnut s tím, že uhelný vývoj je zde jednoznačně negativní. Ano, uhlí zde opravdu nebylo. Bartelmové, kteří zde proto údajně marně utopili přes 150 tisíc zlatých zbankrotovali a ve zlém se rozešli s Fürstenberky. Šachetní budovu koupil v dražbě mlynář a přizpůsobil ji novému účelu.
Obr.3: Obrázek Bartelmova dolu na Rudě již po přebudování na mlýn - ještě bez patrové přístavby
Pak tu máme ještě dalšího smolaře. Zatím nelokalizované dolové míry Eduard (8GM) totiž jen krátce náležely Angličanu Georgovi Carnemu (1861), který to zde ale obratem vzdal. Už podle jména důlních měr se dá předpokládat, že patřily původně Bartelmům (jeden z bratrů byl Eduard). A Lipold uvádí jednu z šachtiček patřících Bartelmovi v místě dnešní železniční tratě. V tomto prostoru lze nalézt hned několik charakteristických obvalů, z toho dva rozsáhlé. Mimochodem smolař Carne vlastnil dalších 8 DM Beattie u Velvar (také hezká storry).
Takže už to tu máme zase: malá česká vesnička, zásoby uhlí a vskutku mezinárodní těžařská účast. Rakušané, Angličan, Švédi (Bartelmusové byli původem odsud) a brzo se dočtete ještě o Němcích. Český element zde zachraňovat vlastně jen těžař Mareš a - vlastně ještě někdo, na koho bych v tom kvasu málem zapomněl. V prostoru zatím pro mne neurčeném se na Rudě angažuje "hornický šlechtic" Johann Anton Edler von Starck s nezbytným partnerem Johannem Baptistou von Riedlem. V období 1864-67 je zde zachycena držba dolové míry "Johann Baptist" a DUnK dokonce uvádí i jméno dolu jako "Jan Křtitel". Situuje ho ovšem do místa Lipoldem uváděném jako Bartelmův důl a ten by měl mít dolové míry Eduard. Že by Starck nakonec těžil u zatím zakleté Hranaté Skály?
Ale vraťme se na MOTOLKU. Zde, stejně jako na blízké Chladné Stráni, působil možná skřivanský, možná pražský (údaje se různí), těžař Anton Mareš se svou ženou Annou. A to na osmi dolových měrách jménem "Amalia". S pouhou jednou jednoduchou DM "Elisabeth" zde sice živořil ještě pan domácí, to proto, že ji nemohl rozvinout - Mareš ji totiž obtesal kutnými kruhy. Knížecí působiště je na starých císařských mapách označováno jako "Alte Bergwerk". S lokalitou sice ještě počítá další Mareš v pořadí, a to Ferdinand, ale pak všechny jeho aktivity v regionu koncem století přecházejí na vrchnost. Ta zde pod vedením svého horního správce Vojtěcha Dietricha provádí vrtnou prospekci a v roce 1901 počne hloubit "Novou šachtu na Motolce". Lokomobila, pulsometr i osazenstvo sem mělo být převedeno z blízké Barbory na Chladné stráni. Přesun však zbrzdilo znovunaklizení Svatoprokopské štoly na Belšance a přichází rok 1904, kdy bylo zastaveno veškeré dolování knížecích kamenouhelných dolů.
Roku 1919 se ale opět začíná s Motolkou počítat a to v souvislosti s uvažovaným spuštěním malé parní elektrárny "Vilma". Stará opuštěná šachtice se měla opravit a těžba měla být prováděna na radu Ing.Gustava Gallera primitivně vrátkem. Pozdější těžební aktivity jsou již dotčeny jednak vnucenou správou fürstenberského majetku, jednak zdejší "mniškovou kalamitou". Kníže, nařčený z válečných zločinů, narychlo převádí svůj majetek na následníka a pomocí anonymní společnosti se snaží rychle vytěžit mrtvé dřevo z holožírem zničených zdejších lesů. Staví proto lesní železnici postiženým územím a pilu na řevničovském nádraží. Potřebné uhlí k provozu však již dodává z Motolky Josef Dux z Rakovníka. Z jeho aktivity se už zachovala jak důlní mapa, tak i fotografie, tady je:
Obr.4: Fotografie romanticky vyhlížejícího lesního malodolu na Motolce
Skoro celá lokalita MOTOLKY je vzorně značena a zajištěna a pro její romantičnost ji určitě doporučuji navštívit.
Když už jsme si hezky popsali všechny rudské těžební lokality, můžeme se vrátit k té nejdůležitější, nacházející se dnes v těsném kontaktu s jižním intravilánem obce, zvané ROVINA. Pocheho aktivity tam bedlivě sledoval starý známý Antonín Mareš a prostor si obstavil, jak u jeho strategie bylo obvyklé, vlastními kutnými kruhy. Získal tak zde přednostní právo těžby a Poche tak ostrouhal. Netrvalo dlouho (1854) a Mareš zde nekompromisně pokládá vlastní dolové míry "Leontina" a počíná s těžbou. Finančně náročné aktivity Marešů v širokém okolí však postupně stravují volný kapitál a ti tak nad svými doly postupně ztrácejí kontrolu a nakonec o některé přicházejí zcela. To je i zdejší případ.
Ovšem už v roce 1869 přecházejí původní Pocheho míry, přes krátkou epizodu s ostouhavšími bratry Bartelmy, na v té době se rozpínající důlní společnost Rakonitzer Bergbau AG pana majitele Gustava Herrmanna Müllera, lidově zvaného "Prušák". Jí se však dařilo jen chvíli (popsáno v článku o Rakovníku) a tak v roce 1881 na scénu razantně vstupuje Bruno Woller (další výše slibovaný Němec) a pronajímá si od Fürstenberků všechny pozemky spojené s těžební činností na ROVINĚ. Jeho společnost se jmenuje Bruno Woller'schen Steinkohlenwerke bei Rakonitz Actionen Gesellschaft a pořízený komplex je opravdu rozsáhlý (26 objektů), jak ukazuje mapka z příslušné smlouvy. Společnost zastupuje August Münch z Teplic, což je pro místní hornickou historii další důležitá osoba. K jakému datu společnost zde provozuje uhelnou těžbu není známo, ale roku 1905 je zaznamenán převod pozemků zpět do knížecího vlastnictví.
Obr.5: Jak se rozrostly původní Pocheho DM Franz Xaver, Bonifaz, Pankraz a Philipp v dalším období
Válečný i poválečný hlad po jakémkoli uhlí takřka za jakoukoli cenu křísí jeden místní malodůl za druhým. O šachtičce Motolka jsem se již zmínil, ale Josef Dux z držel ještě na Rovině Josefa II. Toho se však jak horkého bramboru s koncem války zbavuje, takže jako poslední těžař je zde veden Truksa z Lužné, který si šachtičku přejmenovává na Leontina. Právě ten asi vytěžil poslední kus uhlí na Rudě, což se stalo někdy v polovině dvacátých let. Tedy, pokud nepočítám povrchovou těžbu lupků kp ČLUZ Nové Strašecí, kterému však pouhé černé šmicky v žáruvzdorných jílovcích byly spíše pro zlobu. Lom už dávno prošel zdejší krajinou, terminoval část Rudy a většinu Pecínova, zanechav na obzoru siluetu osamělého kopce "Pihirka". To jako dědictví po bývalém řediteli podniku, který spolurozhodnul o navršení skrývky na jednom místě do výše, protože na mapě to prý vypadalo přijatelněji a plán otvírky tak mohl projít schvalovacím procesem... ;o)
A tak skončila sláva popelnatého uhlí z Rudy, které plnilo rošty parních strojů zdejších lokomotiv, všelijakých lokomobil, strojních pil a parních mlýnů. Plnilo ale i kotle místních škrobáren, lihovarů, zemědělských sušáren a pálilo se s ním i v blízkých cihelnách. Ale díky rozsáhlé plynofikaci už ho nenajdete ani v topeništích domorodců. A když to někdo z nich na podzim přeci jen zkusí, dostane čočku od sousedů - kdo ty žlutý sirnatý smrady má, k...a, čuchat!
MÁTE LEPŠÍ? VÍTE VÍC? REAGUJTE NA: malodoly@seznam.cz