Dole jsou odkazy k jednotlivým lokalitám!
SLÁVA MUTĚJOVICKÉHO KLEČETÍNA
Na počátku bylo slovo.
Ano, už s tím zase otravuji - míním tím zprávu Jana Antonína Hosera z roku 1757, ve které vysoký úředník zvoleněveského panství podává zprávu o úspěšné těžbě uhlí na Lánech a u Mutějovic. A že nešlo o nevýznamný ekonomický počin, dokazuje i příslušný popis v knize "Topographie - Rakonitzer Kreis" (Jaroslaus Schaller) z roku 1785, který těžbu uhlí na boku hory Džbán (ale zároveň také u Studněvsi a nikde už jinde) výslovně uvádí.
Zpočátku těžba probíhala pravděpodobně pod jižním a jihozápadním úbočím hory Džbán. Jednak se zde nachází příhodný terén (rokliny totiž otevíraly výchozy Kounovské sloje), ale hlavně zde byly položeny první zdejší dolové míry. Můžeme si také tipnout, že těžba místního uhlí byla nejprve povrchová tam, kde vycházelo na den, a souvisela s vypalováním vápna ze džbánské opuky.
No, a jak začalo přibývat dalších energeticky náročných technologií probouzejícího se raného kapitalismu, dřeva zákonitě ubývalo, hořící kámen začal "jít do módy". Proto na začátku 19.století dochází už k zakládání horních cechů. První důlní míry ale byly prokazatelně zaknihovány až k roku 1805. To si ale staříci ještě museli vystačit s rumpálem - dvouklikovým vrátkem, neboli hašplí, ale těžili už regulerním hlubinným způsobem.
Obr.1 Rozložení důlních měr v polovině 19.století
Zde to byla hlavně důlní míra Johann (svatý Jan) snad původního France Ullricha z Kounova (ten potvrzen 1857), která později přešla na hraběte Černína, který v sousedních důlních mírách Marie Ročovské provozoval svůj důl. Stejně tak západněji položené důlní míry Francisci (jinde zvané Franz) patřily původně Franzovi Eilensteinovi z Ročova, aby je následně zakoupil a dále na nich těžil Johann Klátil. V neposlední řadě zde ještě krátce příštipkařil na jediné dvojité důlní míře Prokop (později včleněné právě do měr Francisci) nějaký Wenzel Wojaček.
Velkou ránu přišel na Mutějovicko v polovině 19.století ještě udělat západočeský velkoprůmyslník J.A. Edler von Starck. V zájmovém území pokládá hned několik rozsáhlých důlních měr a to Maria Lichtmess, Thomas a Wenzel. Kapitálově se na to spojil s příbuzným J. Baptistou von Riedlem a pod správou mutějického Josefa Worlíčka zde rozjel perspektivní těžbu. Jenže. Jenže, jak je patrno z hlášení šichtmistra, nešlo o nic velkého a odbyt byl prachbídný. Dovolím si citovat něco o těžbě: "Jarního a letního času velmi málo, podzim a v zimě něco více." Takže si v pohodě vystačil s osmi (!) dělníky.
Jan Klátil to viděl stejně. Se šesti dělníky cechu Sv.Františka ve "vikasu" nevykazuje nižádného zisku a má jen samé "vidání" (dříví na kveršláki a filort, zanovni provas a taky dost platí Hašplířam), těží pouze "zimního času poněvač letní odběratelé na uhlí nejsou" a to má v roce 1863 "dvě šachti a jednu štolu". Pak už jen hlásí, že má hory utopeny a nepracuje. A zbyla po něm jen chaloupka "Klátilka" a odval dolu Jan zřejmě přisypaný pozdější těžbou...
Stejně tak (1861) bojují v položené důlní míře Barbara na cechu svaté Barbory Josef a Johann Hrdinové, aby ji o něco později přepustili těžaři Thomasi Kroupovi z Kounova. Z tohoto období ještě musím jmenovat důlní míru Josef pánů Josefa Juhna z Rudy a Martina Záruby z Jedomělic. A ti zde také nezbohatli. Takže podle výkazů to vypadá, že se těžba vyplácela snad jen hraběti Černínovi. Jeho zprávy jsou totiž vedeny pečlivě a je vidět, že jsou bohaté na těžbu.
Na severovýchodě zde vyjmenované místní míry těsně sousedily s Glaserovými měrami v KÚ Lhoty pod Džbánem, na západě pak s Hetzlovým komplexem důlních měr Marie přecházející z Kounovska. A to je asi tak vše, co se dá popsat z první etapy těžby na Mutějovicku, která skončila hospodářskou krizí po roku 1870, zde ještě umocněnou zřízením železničního spojení Buštěhradskou drahou, která paradoxně nejenže nepomohla s odbytem místního uhlí, ale přivezla sem to lacinější - severočeské. Skomírání trvalo až do 80.let. V této době se o dolové míry začíná zajímat politik a průmyslník Josef Marie Baernreiter a postupně je všechny skupuje. Josefa, Georga a Alfonse, všechny s přídomkem Maria dokonce pokládá jménem i svých bratří, sám. Na části z nich dokonce snad i těží.
Konflikt první světové války však zdejší malodoly opět probouzí k životu. Již bez velkoprůmyslníka a "havířského šlechtice" Starcka, nefalšovaného hraběte Evžena Karla Černína z Petrohradu i zámeckého pána z blízkého Lužce - Baernreithera. Tyto těžaře odvál čas. Přišli jiní.
Obr.2 Rozmístění důlních děl na Mutějovicku a v okolí
Nalevo od silnice z Mutějovic k tunelu zakládá již v roce 1916 v důlních měrách zakoupených od společnosti Steinkohlen-Bergbau-Gesellschaft Humboldt AG (ano, to je ta smolařka z Jemníků) hředelský a lounský mlynář Josef Novák celou řadu svých jam společnosti "Anna a Jan, kamenouhelné doly v Mutějovicích". Dolovalo se nehluboko a sloj byla jen metr mocná, takže jámy vznikaly a zanikaly rychle za sebou (odlišeny v názvu jen indexy). Podnik vede bratr nejúspěšnějšího z hornické dynastie Gallerů - Karla - montánního Dr.honoris causa, Gustav. A pokud tabulky nelžou, velel omračujícímu stavu dělníků - 1918: 202 a 1920: 362!
Jedna z jeho jam - 20 metrová Anna II ležící vlevo těsně u silnice pod osadou Džbán - je zřejmě propachtovávána. Jsou zachycena jména nájemce Antonína Bechyněho (závodní František Škola), ale také Ing. Eduarda Fanty jako majitele (?) se závodním Janem Lukešem. Tato firmička se uvádí pod jménem "Důl Anna v Mutějovicích".
Aktivity se nakrátko ujímá i mutějovický mlynář Bláha a v měrách Středočeské kamenouhelné společnosti (Mittelböhmissche Steinkohlenwerke GmbH Wien) a zakládá zde ještě za války jámy Josef (54 m) a Tomáš (8m), které brzy zavírá, ale s Vlastou (16m) pokračuje až do roku 1921. "Kamenouhelné doly Josef, Tomáš a Vlasta v Mutějovicích" - ležely jižně pod nádražím a jejich odvaly tam jsou doposud.
O něco později (1919) rozjíždějí Adolf Maršál a Václav Pavlík z blízké Krupé v důlních měrách Maria Lichtmess (dříve opět Starck, nyní zase Středočeská kamenouhelná společnost) tříjamový cca 40 m hluboký "Kamenouhelný důl Žbán v Mutějovicích". Závodním byl Ing. Václav Čapek. Nepleťte si tento důl Žbán s hředelským ze stejného období! Ten mutějovický totiž ležel nad jamou Slávka firmy Union na úpatí hory dnes spisovně zvané Džbán. Taky si vymažte puntík č.610 v mapě DUnK - vysvětlím u těžní štoly Marie později v poznámce "zajímavost".
Obr.3 Laserové digitální modelování terénu okolí osady Džbán
Ale to již do boje o uhel nastupuje těžká váha - František Stejskal, chlapík, co se v tlačenici vyzná. Jeho společnost "Mutějovické kamenouhelné doly sro" nejprve otevírá důl Amalie s cca 86 metrovou jamou a těží s ní z důlního pole opět pronajatého od Středočeské kamenouhelné společnosti. A závod zde vede opět Ing. Čapek. Mít tak jeho poznámky!
Pro mne zatím neznámá Středočeská kamenouhelná společnost, které patří většina zdejších důlních měr, provozuje vlastní důl v blízkém Kounově. Plnomocníkem je Ing. Emil Rüger, báňský ředitel v Praze. Nic bližšího o ní se mi zatím nepodařilo zjistit. Pokud víte nějaké podrobnosti, dejte prosím vědět! Předem děkuji!
Bohužel se mi zatím ani nepodařilo rozklíčovat souvztažnost jam Reimon a již zmíněného dolu Amalie. No, nad nádražím jsou patrny zbytky důlních objektů ČGS označené jako Reiman (zřejmě pojmenované podle Václava Rejmona, člena představenstva Nákupny a prodejny uhlí a koksu, spol. s r.o. při ČS družstevní bance v Praze). Vlastník, rok hloubení (1916), životnost i uváděná hloubka (cca 85 m) jsou uváděny víceméně totožně s Amalií. Každopádně další jáma Josef (Nová) se již nacházela ve svahu hory Džbán východně nad tunelem (ČGS nechť si ho prosím překreslí!) a byla odvodňována několik set metrů dlouhou štolou přes důl Anna I západním směrem k levému přítoku Kounovského potoka.
A to se již, po sérii rozličných kapitálových kotrmelců, rodí proslavená společnost "Mutějovické kamenouhelné doly UNION", která nejdříve rozjíždí důl Slávka, aby jej následně přejmenovala na jámu Slávka I, to v návaznosti na nově přikoupenou jámu Slávka II, která není nic jiného, než původní důl Žbán! A teď prosím o pozornost: Slávka II nikdy nebude Perunem II. Ne-ne, to bude úplně jiný důl. Držitelé "Černé bible" si to na straně 254 opraví.
Třetím dolem v lokalitě je důl Václav ležící o něco východněji dvou zmíněných Slávek. Na mapě z roku 1919 je spojen s dolem Slávka I, bude tedy akvizicí firmy UNION. V blízkosti je ještě vidět jeho štola mířící východně k jámě a již dotěžený důl Elekta (to bylo vlastní jmého hředelské těžařky Schönbachové). A protože důl Elekta nikde nevidím uváděný pod hlavičkou Unionu, podezřívám právě jejího muže, že v této lokalitě provozoval krátce - nevím ale kdy - těžbu. Čermobibelníci, opravte si.
Obr.4 Mapa areálu UNION z roku 1919 s Václavem a Elektou
Ale zpět k UNIONu - společnost vlastní již zmíněný František Stejskal a Josef Janeček (starší bratr zakladatele motocyklové továrny JAWA). A poté, co do podniku kapitálově vstupuje poslanec a ministr Jiří Stříbrný, podnik zažívá konjunkturu. Fintou, ne nepodobnou některým současným podnikatelským kličkám, se totiž podaří udržet těžbu v chodu po dobu rozsáhlé všeobecné hornické stávky a získat tak dočasně výhodné postavení na trhu. Místní uhlí je českým státem za bohatých subvencí vykupováno pro chod parou poháněné státní železnice jako podvodná anglická produkce. Vše je známo jako "Stříbrného aféra" a někdy v budoucnosti si zasluhuje samostatné pojednání.
Důl v plné konjunktuře zaměstnává přes 450 dělníků (!), vede k němu samostatná železniční vlečka, uvnitř jsou jámy propojeny úzkokolejnou koňkou na ústřední třídírnu, provozuje také vlastní elektrárnu a přes kopec si visutou lanovkou dopravuje těžbu z dalšího vlastního dolu František z území sousední Lhoty. Dále tu máme: těžní štolu Marie a průzkumnou štolu Rudolf (neúspěšně znovuotevřené po 2.sv.válce) a aby byl výčet úplný - k firmě samozřejmě patří již popsaný důl Josef s dědičnou štolou a odkoupené doly J. Nováka Anna a Jan.
Zajímavost - na severní straně Džbánu u Lhoty se nacházejí větrací objekty a odval patřící zřejmě k popsaným dolům.
Zatímco UNION expanduje, ostatní zdejší malodoly rychle umírají na oubytě. Méně kvalitní a také dražší uhlí je válcováno lacinou produkcí z velkodolů. Ale i Stříbrný má nakonec potíže, na základě aféry se soudí, a dokonce i podnikatelský eskamotér František Stejskal nejprve utíká do Švýcarska a pak se nechává prohlásit za duševně chorého. Různé fůze a přelévání kapitálu nepomáhají řešit státem dodatečně doměřené daně. Na to doplácí UNION, který je jako předlužený zastaven a na firmu je vypsána exekuce. Roku 1926 byly doly s konečnou platností uzavřeny a stroje a zásoby rozprodány.
Vypadá to jako konečná, ale to by svět nesměl být kulatý. Blíží se Druhá světová válka, průmysl Evropy jde do obrátek a energetické suroviny jsou žádané. To areál bývalé UNIONKY resiscutuje. Společnost zde působící se nyní jmenuje "Středočeské kamenouhelné těžařstvo Mutějovice" a od roku 1936 provozuje jámy Perun I +II. Jednička Unionu Slávka je totožná s Perunem I, ale opakuji - Perun II není totožný s dvojkou Slávky (!), ten se hloubí cca 1 km východně na hranici katastru. Firma předělává koňku na parní a později motorovou trakci a protahuje ji k nově plánované jámě Perun III, která leží již na hředelském katastru. Ta však byla dohloubena na 137 metrů až roku 1943.
Obr.5 Těžní budova dolu Perun z konce 30.let ve filmu Harmonika
Začátku války se již nedožívá nehluboká, 27 metrů hluboká jáma Perun I, která končí jako zcela vyčerpaná v roce 1939. Její dřevěná těžní budova je však zachycena v půvabném celovečerním filmu "Harmonika" z roku 1937, kde v hlavních rolích hrají herci: Vojta, Pešek, Marvan, Plachta a Mandlová. To nejvydatnější jáma Perun II (74 metrů hluboká) se dožije nejen konce druhé světové, ale i znárodnění Vyhláškou ministra průmyslu B.Laušmana č.442 ze dne 29.11.1945. Provozuje ji národní podnik Středočeké uhelné a železorudné doly Kladno a je uzavřena až v roce 1953.
Ale umíráčkem nakonec Perunům zvoní až České lupkové a uhelné závody v roce 1965, kdy zavírají poslední jámu Perun III po nedokončeném pokusu - spojit ji s dalším svým dolem Richard ve Hředlích a to překopem, který údajně skončil v žumpu dolu Svatý Jan Křtitel. Vysněný projekt dolu Perun IV tak končí v troskách. O rok později však končí i hředelský Richard a tímto utichá výhradní dobývání uhlí na Rakovnicku. Havíři z pověstného "Klečetína" (výraz pro dobývání v metr nízkých kounovských slojích) se rozcházejí dílem na lupky na Rakovnicku, dílem na uhlí na Kladensko a část se vrací k profesi svých dědů - zpět do zemědělství.
Na závěr ještě taková perlička.
Během Druhé světové začal hloubit v měrách Marie svůj důl i pražský Němec s půvabným negermánským jménem Šamánek. Nedohloubená jáma již měla jméno Eva, ale po válce její kovovou těžní věž údajně odvezli na Pozdeňskou šachtu a té mimochodem přinesla také smůlu. Edit: byla převezena na důl Filip v Lubné! K nápadu dobytí zbytkového pilířku se vrátil ČLUZ štolou totožného jména v 60.letech, kdy ji razili souhlasně s úklonem svahu (!) a po ostré otočce přímo pod dědičnou dolu Josef rovnou do zvodnělých vrstev. Vše skončilo samozřejmě nezdarem a to se nejvíc asi vymstilo jednomu nebohému koníku, co se tam propadl na poli do vypinkované zavodněné chodby.
Obr.6 První vůz ze štoly Eva