Utracených životů a to obyčejné životů chudáckých z třídy dělnické, jež padly za oběť kapitálu, jest zajisté takové množství, že by se z jich kostí pánům podnikatelům dal vystavěti pomník - věru „velebný" pomník.
Podobný obrázek ze soudní sině. Jedná se toliko o tři strašně zohavené nebožtíky, o osud tří vdov a asi osmi sirotků, tedy pouze o čtrnáct zubožených.
Při uhelné šachtě zvané „Bresson“ u Kladna patřící společnosti Železné dráhy byli v noci se dne z 13. na 14. května 1872 zaměstnáni dělníci Jos. Nedvěd, Frant Linhart, Jan Blahovec a Antonín Hájek. Měli podle vyššího rozkazu sestoupiti do šachty a proto opatřeni hořícími olejovými lampičkami, sedli na povrch klece, visící nad hlubi¬nou, aby po ní pomoci parního stroje spuštěni byli pod zem do hloubky. Dáno zvonkem předepsané znamení strojníkovi parostroje ku spuštěni klece.
V tom začne se železná klec ohražena mocnými sloupy pohybovat, však místo do prohlubně stoupala do výšky. Ohrožení tím horníci začali volat o pomoc, čímž upozorněn byl strojník na svou chybu. Pustil ihned opačnou páru a sice plným proudem tak, že klec se závratnou rychlosti spouštěla se do hlubiny. Zpozorovav to, chtěl strojník honem „bremsovat", aby ubylo rychlosti, než byl již tímto nezdarem tak pomaten, že ve své úzkosti chopil za nepravou páku. Jako dříve do hlubiny, tak rychle vyrazila v mžiknutí železná klec i horníky do výšky, až povrch její narazil těsně na lešení trámové, které jest asi 6 sáhů od země vyvýšeno. V tomtéž okamžení, co klec narazila, řítili se již tři z horníků s výše lešení.
Pouze Frant. Linhart vjel šťastnou náhodou hlavou do otvoru, nalézajícího se v lešení a zůstal jako zázrakem neporušen. Však soudruhové jeho odbyli si to již na vždy - draze zaplatili ten kus chleba, jenž jim podáván za těžkou noční práci v šachtě, zaplatili ho životem. Smutné podívání: Jan Blahovec ležel mrtev na zemi ze zlámaným vazem a nedaleko od něho skonával Ant. Hájek nárazem na lešení zlomen v páteři a zkroucen v kotouč. V několika minutách byl také „v pánu". Než mrtvoly Jos. Nedvěda tu nebylo. Pro tu spustil se jiný dělník 160 sáhů pod zem, na dno šachty a přinesl odtud na boží světlo mladé vdově a čtyřem „capartům“, jednu nohu, půl druhé ruky, kus roztlučené lebky a některé jiné maličkosti, jež patřívaly nebožtíkovi.
Co potom bylo ? Vystrojili jim pohřeb; kněze a „kantora" dostali zadarmo a hrobař prý jim posloužil z ochoty.
A ti, co zavinili neštěstí? Strojník Josef Valenta, jemuž tenkrát říditi bylo stroj, stál včera před zdejším, co trestním soudem, žalován pro přečin proti bezpečnosti života. Jest 36 roků stár, otec šesti dítek a celkem „chuďas", jako ti, co to odnesli životy. Celý hřích jeho spočívá v tom, že dán byl k stroji, jemuž nerozuměl.
Dle nálezu obžalovacího byl též strojmistr Jan Fridrich vydán v obžalobu pro týž přečin proti bezpečnosti života a to proto, že proti veřejnému znění čl. 23 a 24 nařízení ministerstva obchodu ze dne 11. února 1854 ustanovil za strojníka člověka, nemajícího k tomu předepsaných vlastností a způsobilosti, člověka bez potřebných zkoušek, než c.k. vrchní zemský soud, k němuž podáno bylo odvolání, propustil strojmistra z obžaloby a nařídil, aby byl souzen toliko prostý strojník Jos. Valenta, což se i stalo. Odsouzen pak jest do tuhého vězení na čas šesti měsíců. Státní zástupce navrhoval půl třetího roku.
Přelíčení přítomny byly vdovy po nešťastných hornících, o jejichž nářku netřeba se nám zvláště zmiňovati. Dostalo se jim sice od majetníků dolů jakési nepatrné náhrady za „nebožtíky muže", než přišly žádat, aby jim více bylo poskytnuto, s kterýmžto požadavkem odkázány jsou na právní cestu.
