Marek o visuté sloji

SLÁNSKÁ VISUTÁ SLOJ

Vzpomínka na vývin jejího dobývání a její význam.

 

Uhlí, vyskytující se v slánsko-rakovnické kamenouhelné pánvi, náleží do souvrství vrchních tmavošedých lupků, jež označil Weithofer jako slánské vrstvy.

Jižní ohraničení pánve je na povrchu vy­značeno většinou již opuštěnými díly a od­valy z dolování na výchozích sloje. Rozkládá se ve směru od východu k západu, od Lobče-Nelahozevsi, přes Neuměřice, Kamenný Most, Zvoleněves, Podlešín, Knovíz, Jemníky, Studeněves, Hvězdu, Srbeč, Kroučovou, Hředle, Mutějovice a Veclov. Rozšíření k severu jest známo nálezem sloje u Velvar, Slaného, Kvílíc, Jedomělic a Plchova. Po­sledně jmenovaná oblast Jedomělice-Plchov, zabíhající do katastrů obcí Libovice, Kvílíce, Pozdeň až Srbeč, jest předmětem tohoto pojednání.

Uložení sloje a její dobývání ve vlastním závodě této oblasti, pokud se nachází v do­lovém poli rodiny Markovy, jsou zjištěna na straně jižní šachticemi, založenými na výchozu sloje. Některé výměry byly pro­půjčeny dokonce již více nežli před sto lety - r. 1819. Pracovalo se nejprve na nepatrných hloubkách, pokud sloj také byla bez vody. Jakmile se v dílech ukázala voda, byla jáma opuštěna a vyhloubena nová o několik desítek metrů dále ve směru uložení. Směrné uložení, resp. hranici spodní vody, možno určití podle malých již haldiček na povrchu nebo sledovati je na katastrálních mapách podle zakreslených vložek malých parcelek, obyčejně i slůvkem »kutiště« označených.

Nadloží sloje pod ornicí sestává z hornin, jež jest zařaditi do souvrství vrchních čer­vených jílů (líňské vrstvy podle K. A. Weithofera) s intensivně červeně zbarvenými jíly ve střídavém uložení s pískovci, jež odpovídají broumovským vrstvám v dolnoslezské české kamenouhelné pánvi a cuselským vrstvám v sárské pánvi v Německu.

Nejblíže spodnější vrstvy horské jsou střídavě s pískovci šedé lupky, jež náležejí vrchnímu souvrství šedých lupků (slánské vrstvy) a které je na roveň postaviti tak zvaným radvanickým (Radowenz) vrstvám dolnoslezské české kamenouhelné pánve, rovněž ottweilským vrstvám v sárské pánvi. Mezi těmito vrstvami vyskytují se i mezivrstevní horniny, tak zvaný »žíhanec«, který se skládá ze střídajících se slabých pruhů šedivého jílu a světle zbarvených pískových vrstev, k nimž přimíšeno nemnoho bílých slídových lupínků.

Bezprostřední nadloží uhelné sloje tvoří slabá vrstva bílého jílu, místně »bělka« zvaná, nad níž se zpravidla vyskytuje tak zvaná »švartna«. Je to živičnatý lupek tmavé hnědošedé barvy, značné pevnosti i pružnosti, který se vyznamenává hlavně obsahem četných zbytků ryb a sauriů. Lupek se vzněcuje již od zápalky, při hoření vy­vinuje množství plynů, avšak netaví se, pá­lením však ztrácí značně na váze. Mocnost této vrstvy jest nepatrná, od 8 do 15 cm.

Lupek lze snadno řezati na plotny, vhod­né jako dlaždice, kladou se na mostky pře­jezdové. V chemických laboratořích byl zkoušen i na olej. Pro svou značnou pevnost a pružnost se v porubech zvláště nedobývá a ponechává se jako strop porubů. Při přibírce stropů v střídách, pokud se jím nezapaží boční stěny, těží se na den a stává se hledaným levným palivem.

V dalších vrstvách jílu, jež jsou uloženy nad uhlím, vyskytuje se též černošedý živičnatý slin, tak zvaný »trymlík«, neb kamenouhelný lupek, místy též nepravá švartna neb »mydlák« zvaný. Dosti blízko nad slojí a i pod slojí přicházejí železité sferosiderity, nepravidelných tvarů, které místně se zovou »pecky«. Mnohdy jejich množství bývá takové, že přesná měření kompasem v jejich blízkosti jsou nemožná. Sloj leží na slabé vrstvě bílého jílu, někde jen na žíhanci, v němž přichází také mnoho pecek, takže šramání se pak díti musí v uhelné lávce.

Bylo pozorováno, že jakost švartny se mění; na východě jest mocnější, horší ja­kosti, než na straně západní. Vezme-li se ideální řez od jámy Jiřina v Libovici smě­rem na Pozdeň, tedy k západu, nenachází se v Libovici švartna vůbec, asi kilometr k zá­padu v dole Jiří a sousedním dole Plchov přicházela na místě švartny hornina, místně »deka« zvaná. Byla to hornina hnědošedé barvy, stejné mocnosti jako švartna, avšak nepevná, nepatrné hořlavosti, křehká, ne­držící stropy, takže rozdíl vlastností byl i laiku nápadný. Asi o kilometr dále k zá­padu na dole Jindřich byla již popsaná švartna krásně vyvinutá a byla zcela odlišná. Tyto charakteristické rozdíly dávaly odbor­níkům podklad pro tvrzení, že slánskou visutou sloj nelze považovati za stejnorodou a že vznikala místně v různých dobách a za různých místních podmínek.

Uhelná sloj v slánském horním revíru se skládá ze dvou od sebe tenounkým pro- plástkem oddělených lávek, vrchní lávka jest mocnější. Proplástek ten je někde i 3 cm mocný, jinde sotva znatelný. Oby­čejně se sloj považuje za jednu lávku. V jámě Jiřina v Libovici dobývaná sloj, vyšetřená v ose úpadu od jihu k severo­západu na vzdálenost 700 m z 95 cm moc­nosti na jižní straně klesla na mocnost 80 cm v úpadu na západní straně. S úbyt­kem mocnosti sloje spojeno jest však zvý­šení jakosti uhlí. Proto variace mocnosti sloje nepřivedla podnikatele do rozpaků, zjistil-li, že v některém úseku pole jámy místo sloje 75 cm mocné bude dobývati sloj pouze 45 cm mocnou. Takové uhlí bylo tvrdší, lesklejší, rovný lom uhlí byl vystří­dán krásným lomem lasturovým. Lepší poptávka a zvýšený odbyt vyrovnával pod­nikateli dražší náklady dobývání, když sní­žením mocnosti lávky výkon horníka se stal menším.

Uhlí na straně k výchozu bylo vždy horši jakosti, specificky těžší. V místech údolních, kde nadloží bylo jen několik metrů mocné, přeměnila se uhelná lávka v černou, měk­kou, drobivou horninu, ve zcela nepotřebný materiál.

Zmíněné lávky na dole Jiřina byly rozdě­leny tenkým proplástkem as 1 cm silným, na stranu východní však proplástek sílil takovou měrou, že v některých místech dosáhl mocnosti veliké. Zesílil-li ku 2 me­trům, stala se spodní lávka nedobývatelnou a horní sama o sobě pro malou mocnost a horší jakost rovněž opuštěna.

Zápisník zemřelého horního rady Tittla podává zprávu o mocnosti této sloje v růz­ných pracovištích, která při jeho úřední inspekci byla prohlížena. Tittlovy údaje mocností jsou velmi rozdílné, bez jakékoliv pravidelnosti. Také vrstvy sousední, švartna a nadložní vrstvy, při stejné povaze petrografické, mají mocnost kolísající v širo­kých mezích.

Zmíněná sloj netvoří souvislou plochu. Při nadloží zachoval se okraj výchozí v ne­pravidelném směru, jak již uvedeno. Ulo­žení sloje je různé. Místy sloj upadá k se­verozápadu, zejména od Jedomělic k Srbči a to při nestejném stupni úklonu. U vý­chozů bývá úklon až 9°, v úpadu klesá na 3°. Přicházejí však také místa v poli, ko­respondující s povrchem, že pak sloj ztrácí normální úklon, buď je bez úpadu vůbec, aneb se opačným směrem zvedá.

Na dole Jiřina byla sloj usměrněná čistě od východu k západu. Na změnu toho směru měla vliv porucha, která takovou kru později zdvihla a jinak uložila. Poruchy při­rozeně měly vliv i na výškové polohy hla­diny spodní vody.

Poněvadž pisatel této úvahy zastihuje dobu od 1885-1940, uvádí dobu do r. 1885 jednak z přístupných pramenů a publikací tištěných, jednak podle zpráv sebraných z ústního podání od starších vrstevníků, dobu pak od 1885 dle vlastního poznání.

Poruchy, smyky, rozsedliny, smrsky, které rozdělovaly sloj na jednotlivá pole, probí­hají obyčejně od severu k jihu. Avšak ani poruchy nebyly pravidelně přímočaré. Jsou různě zohýbané a směr průhybů odpovídá tomu, jak se při jejich vzniku měnila pev­nost nadložních vrstev.

První podnikatelé od vzniku dolování až asi do r. 1850 pracovali na výchozích sloje způsobem, jak již bylo řečeno. V létech 1850 až 1860 vznikaly již také šachty hlou­bené tam, kde bylo třeba vodu zmáhati. V takových případech byly to obyčejné šachty nepatrné hloubky, kde zvedání vody v okovech nebylo příliš pracné a přítok vody nebyl veliký.

První známky sledovaného výchozu jsou na Zvoleněvsi, jdou přes severní katastr obce Podlešína na katastr knovízský, kde byla již větší jáma Mikschova na katastru jemnickém. Také se zde pálily kyzy, s kte­rýmžto dílem trvale jest spjato jméno Ignáce Antonína Béma.

Dolování z jámy u Jemník vedeno bylo směrem k severozápadu, jaksi přerušeno návrším, které činilo nárok na větší hloubky šachet. Proto se vyskytují opět památky dolování v místech, kde nyní stojí Přibylova přádelna, odtud pak směrem ke Studeněvsi byly na svazích k jihu obrácených rovněž zjištěny známky dávného dolování.

V Slaném, u silnice vedoucí k Velvarům, v místech proti prameni slané vody, nalézá se dodnes železná mříž, uzavírající štolu, odkud bylo uhlí vyváženo. Úklon byl 1° až 5° směrem severovýchodním. Na těchto zkušenostech založen r. 1830 dále směrem východním důl Karlův, který byl již vy­baven těžným strojem a celým čerpacím zařízením. Důl míval vysokou těžbu a dobré odbytové poměry, ježto na topení v domácnostech ženy denně odnášely i dva až tři vagony v nůších nebo na malých vozících

odvážely. Tak dosáhla roční těžba r. 1883 až 295.000 q. Důl založil majitel blahotického panství baron Puteani, prodejem panství přešel na nového majitele barona Riese-Stallburga, který byl také majitelem slánského cukrovaru, a zásoboval jej vlast­ním uhlím ze slánského dolu. V dole jsem několikráte fáral a tak jsem seznal, že měl opravdu velmi ideální uložení sloje. Týž majitel měl ještě jeden důl v Záboří mezi Jedomělicemi a Libovicí, odkud v době řepní kampaně se vydobyté uhlí dováželo do Slaného.

V létech devadesátých, po smrti baronově, došlo k likvidaci majetku. Činnost cukro­varu byla zastavena již před tím, všechno prodáno. Horní podnik koupila firma Deutsch & Haas v Pešti, která nejprve pro­dala dolové pole v Zaboří, pak zastavila i důl v Slaném. Kdyby se byly věnovaly potřebné peníze, bylo možno otevřiti celou jižní stranu dolového pole (směrem pod chemickou továrnu) a tak by byl mohl Karlův důl těžiti ještě další periodu. S pů­vodními stroji vystačil důl až do své likvi­dace, což zvláště připomínám.

Směrem k západu mezi Slaným a Tuřany vznikl hraběcí důl v Hráčku. Byla to jen primitivní kolna, v ní malý vrátek, jáma nebyla hluboká, Sloj však byla dosti mocná, bez vody a tak těžba byla slušná. Důl zá­soboval hlavně hraběcí cukrovar ve Studeněvsi a dvory Clam-Martinicovy. Po jeho vyčerpání uveden v chod Louisin důl u samé Studeněvsi, který rovněž kryl hlavně po­třebu cukrovaru. Důl měl již řádný dvouválcový těžný stroj a jinak byl vystrojen hlavně podzemními stroji čerpacími, li­neární soustavy.

Důl sám nebyl hluboký, avšak sloj byla slušné mocnosti a uhlí velmi pěkné. V roce 1899 povrchové zařízení úplně shořelo a bylo nahraženo jiným. Zatím blížilo se již vyčerpání a tak dal hrabě otevřití míry u Hvězdy a to štolou z údolí jedomělického směrem k jihu. Zde však byla sloj mocná od 38 do 45 cm, uhlí nahnědlé barvy velmi nečisté a silně prorostlé kyzy. Proto bylo přikročeno k otevření měr u Bysně, aby se tak opatřila náhrada za uhlí z dolu Louisina, v němž těžba zastavena od 1. dubna 1903. Když dolování u Bysně bylo rozšířeno, práce u Hvězdy zastavena.

Mezi těmito většími podnikateli, kteří měli hlavní výhodu v tom, že sami svými jinými podniky mohli dolu zajistit vlastní konsum, byli i jiní drobní podnikaví jedinci - uvádím Macha z Bysně, Satrana z Hráčku. Nesmím zapomenouti, že v dobách 1840 až 1850 vyskytlo se i mnoho rolníků, kteří se pustili do dobývání uhlí. Samo­zřejmě jen tam, kde uhlí bylo mělko ulo­ženo. Takové dolování bylo primitivní a proto stejně lehce zaniklo, jako povstalo.

V pokračování výchozu k západu držel značně veliké dolové pole Ed. Bajer, který se upřímně věnoval hornímu podnikání a postavil mnoho šachtic různě hlubokých. Jeho čas byl v létech 1850 až 1870. Bajer, třeba nebyl technikem, měl již porozumění pro strojní zařízení čerpací a tak jeho doly »Arnoštův«, »Libuše«, »Pod mlýnem«, »Na Cardě«, měly již zařízení těžná a čerpací. Pumpy tehdy užívané byly vesměs pístové, poháněné strojem na dni, pomocí úhlového přenosu na táhla. Mimo jmenovaných jam bylo ještě několik hašplových (s rumpálem). Dolování podléhalo výkyvům konjunktury a když v jejím nejnižším bodě přišla smrt podnikatele, byl celý velký horní podnik trvale zastaven...

V té době na Slánsku vzniklo několik cukrovarů, jmenuji společenský cukrovar v Klobukách, cukrovar ve Mšeném, knížecí cukrovar v Zlonicích, hraběcí ve Studeněvsi - s počátku i cukrovar slánský. Tyto zá­vody spotřebovaly značná množství uhlí, bohužel jen v době kampaně. Uhlí tehdy ještě nedovedly správně skladovati, nebylo dosti kapitálu, aby se ukládal do zásob a tak stále převládala periodická, tedy drahá vý­roba. Nebylo tehdy ještě ani dráhy, kvetlo jen povoznictví, I domácí otop vzrůstal, sem tam vznikl některý podnik uhlí potřebující. Konjunktura rostla, takže upoutala i zraky zahraniční společnosti »Humboldt« z Ně­mecka, která kolem sedmdesátých let osa­dila zde velikou oblast kutnými kruhy a počala pracovat.

Tato společnost dala vy trasovati trať z Královic přes Neprobylice a Kvílice do Plchova. V obci Kvílicích postavila ohrom­nou administrativní budovu. Bez předběž­ného vrtání bylo přikročeno k hloubení jam v Kutrovicích, Kvílicích a Plchově. V kutrovické jámě dosažena hloubka 91 metrů - kdy se přišlo k přesvědčení, že sloj se tam nenalézá. Konstatována rozsedlina, Kvílická šachta asi v 70 metrech našla sloj 88 cm mocnou. Při hloubení byl tak mohutný pří­tok vody, že železný nebozez při vrtání děr pro náboj byl vodou vyplavován. V Plchově nalezena také sloj 80 cm mocná v hloubce 50 m. I zde přítok vody byl kolem 2m3 za minutu.

Této uhelné konjunktuře učinila náhlý konec dráha pražsko-duchcovská. Cukro­vary mohly najednou krýti svou potřebu tříděným uhlím z dolů v okolí Mostu a od­byt uhlí ze slánské sloje klesal. Jeden pod­nikatel za druhým opouštěl své dílo. Spo­lečnost Humboldt, když seznala nepříznivou změnu konjunktury, upustila od stavby že­lezniční trati, práci v dolech zastavila, děl­nictvo se rozešlo. Po nějakém čase i stavby sešly a byly strženy. Společnost pak obrá­tila svůj zájem na hlubokou sloj kladenskou, provedla několik hlubokých vrtů, z nichž plchovský v hloubi 743 metrů zjistil repre­sentanta hluboké sloje několika kousky uhlí. Mocnost tehdy vrtané sloje nepozorností obsluhy nebyla, bohužel, spolehlivě zjištěna.

Přelom konjunktury obstály ony doly, které mohly na čas zastaviti činnost, ježto pracovaly bez vody. Byly to doly také vzdá­lenější od uhelných stanic dráhy jako doly Svatovítské kapituly v Pozdni, doly Průši, Hamouze, Pondělíčků a konečně i doly ro­diny Markovy. Dolování bylo primitivní, vyžadovalo zdatné pracovní síly, odvahy i chuti k podnikání.

Předek Markový rodiny přišel na Slánsko r. 1830 z Velhoty, jako prostý dělník, havíř. Byl zdatným dělníkem a získal u svého za­městnavatel Pompeho tolik důvěry, že z dělníka brzy stal se dozorcem. Za nějaký čas si podnik spachtoval, později koupil a stal se samostatným podnikatelem. Úmrtní list z r.1866 uvádí jej jako majitele dolu.

Jeho jediný syn Jan Marek, otec pisatele těchto vzpomínek byl chemikem, avšak ná­sledoval příkladu svého otce. V roce 1870 opustil službu chemika cukrovaru ve Studeněvsi a stal se také samostatným horním podnikatelem... V době největšího poklesu konjunktury postavil si jámu s parním vy­strojením. Šťastnou náhodou přišlo se tu brzy na sloj, takže bylo možno vydržeti těžkou dobu. Na jámě vzhledem k tehdejší době bylo vše zařízeno účelně, takže provoz byl skoro automatický, Těžný stroj byl spo­jen spojkou s bubny a po jich odpojení mohl táhnouti vodu, pro níž byla v dole velká nádrž.

Tato šachta, Kvaltbertka, pracovala dlouho bez zvedání vody, teprve později, když se vyřídilo kus pole v úpadu, byl pro čerpání vody k šachtě zabudován pulsoměr. Když naplnil vodní nádrž, byla voda táh­nuta po směně ven z dolu. Za celou dobu trvání jámy stroj nepotřeboval vůbec opra­vy, stále dobře sloužil, takže byl pak usklad­něn a za 25 let byl dán na důl Jindřich pro vyrábění vlastního elektrického osvětlova­cího proudu.

Zato dnešní stroje jsou malé, lehké, stále však potřebují oprav. Na teh­dejší poměry bylo zařízení ideální, potře­bovalo jen málo obsluhy. V té době jsem prodělával již jako 12 až 14 letý hoch svou hornickou praxi. Topič chtěl si někam od­běhnout, přišel ke mně a - »mladý pane, hodějí tam nějakou lopatu pod kotel, kdyby to chtělo uhasnout - nebo vytáhnou pár vozíků...« Vrozená chuť k práci usnadnila mi praxi, takže jsem ovládnul topení kotle, těžení, čerpání, do jámy jsem chodil nejprv ze zvědavosti, někdy z ochoty pouštět pulsometr, poznal jsem práci hornickou, naučil se ji trochu a pojal náklonnost k takovému povolání. Nevěděl jsem, že osud mne tak připravil k dráze horního podnikatele.

V této době hloubila společnost Humboldt. která, například, vystrojila důl Plchov jed­ním dvoučinným těžným strojem o 50 HP a čerpacím zařízením, které sestávalo z par­ního válce o 26” průměru pro 7 1/2” zdvihu přímo nad šachtou umístěného, kde pára válec zvedla a ten pak táhly a svou vahou vytlačoval vodu z komor pump o 16” půměru. Výkon dosahoval 60 plnokubiků vody za minutu. Dva kotle, každý o 380 čtver. sto­pách výhřevné plochy pro 5 atmosfér pře­tlaku.

Podobné zařízení měla i kvílická šachta. Kutrovická šachta měla zařízení již primi­tivnější, a když při hloubení byly potíže s výdřevou a množstvím vody, bylo hlou­bení zastaveno a v jámě vrtáno. Přelomem konjunktury vše bylo zastaveno, zlikvido­váno.

Jako reserva pro čerpací pumpy byly na každé jámě zvláštní okovy, kde byly těžné stroje, tam v případě nezbytnosti čerpána voda zvláštními tunami až o 1,2 m3 obsahu.

Od sedmdesátých let všude používáno již páry. Stroje doznávaly podstatné změny jednak ve zmenšení váhy a rozměrů, později místo rotačních strojů a různých pákových převodů užívána lineární čerpadla přímá.

Směrem k západu pracoval podnikatel Průša, bratři Pondělíčkové a Hamouz nad Jedomělicemi, na Ostrově. Poslední měl do­konce i vodotažné zařízení. Na Pozdeňsku pak pracovala »Vždy věrná kapitula« a tě­žila uhlí pro své panství a něco pro klobucký cukrovar. Ještě dále podniknuty po­kusy dolovací, avšak jen v malé míře a bez významu.

Příčinou byl naprostý nedostatek silnic a nepatrná místní spotřeba.

Teprve za světové války nouze o uhlí přiměla i dolík srbečský k činnosti. Ještě dále k západu ležely doly Schwarzenbergovy v Kroučové.

Velká potřeba uhlí za světové války po­vzbudila podnikatele k činnosti a tak vzniklo mnoho malých podniků, které chutě dobý­valy materiál, jen když byl černý. Tak opět vzniklo mnoho zájmu o visutou sloj. Jak­mile však zase nastal nadbytek uhlí, začaly se tyto doly zavírat a opět zůstaly v činnosti jen dobře vedené závody, které měly své existenční oprávnění. Pak zase následovala léta strádání a macešského jednání se strany veřejnosti, přišly i ony neblahé politické poměry, až se zdálo, že všechny závody na nízkých slojích jsou odsouzeny k zániku. Sem spadá doba nesčetných intervencí u úřadů všech instancí, prosby, ba žebrání za zmírnění dávek a příspěvků, o spra­vedlivé řešení těchto břemen dle výkonnosti hornické.

Vlastní zkušenosti a zkušenosti ze soused­ních dolů byly pro mého otce velmi cenné, neboť v r. 1885 se začal připravovati k hlou­bení nové jámy, ježto Kvaltbertka se již do­bírala. Mezi projektovanou jámou novou a starou, dobíranou, byla vzdálenost pou­hých 101 metrů, v staré jámě dokonce bylo vyhloubeno až do očekávané hloubky nové jámy, avšak prorážka těchto 101 metrů za­čala skýtati takové obtíže, že se od prorážky upustilo a přikročeno k hloubení jámy nové. pojmenované po mém bratru »Jiří«.

Veškeré přípravy byly provedeny, nové stroje opatřeny. Postaven jednoválcový těž­ný stroj s převodem a velký povrchový stroj vodotažný. Jako reserva byly tuny. Hlou­bení trvalo celkem asi třináct měsíců.

Asi měsíc po prohloubení jámy 105 metrů hluboké, otec zemřel roku 1886. Byl jsem vytržen ze studií a z rodinných důvodů při­nucen vzdáti se svého zamýšleného cíle ži­votního, profesury, a tak jsem nastoupil jako patnáctiletý hoch do praktického ži­vota a ujal se osiřelého závodu s předsevze­tím, že se stanu hornickým podnikatelem. Starost o matku a o bratra, povinnost k nim a konečně skutečná láska k novému život­nímu cíli zvyšovaly mou chuť a vyškolily mě brzo k práci. Za vedení šichtmistra Hohmanna, závodního z dolu Karlova v Slaném, později horního rady ing. Vojt. Preissiga, prodělával jsem nejen nebezpečnou praxi a odvodňovací školu starých děl, nýbrž celou hornickou praxi tehdejší. Poměry mne velmi brzo naučily správnému postupu vůči dělnictvu i vůči odběratelům.

Záhy jsem ovládl celou obchodní stránku podnikání, naučil se dobrému styku se zá­kazníky, seznal problémy horníka rychle, proto, poněvadž všechny škody a ztráty šly z mé vlastní kapsy. Postavil jsem si heslo »poznat něco, co by nešlo«. Při že­lezné energii mladého muže poznal jsem, že jde všechno - jen když se chce.

Rozmanitost všelikých úkolů a problémů, které bylo třeba okamžitě řešiti a rozhodnouti, se mně líbívala a cítil-li jsem k hor­nictví náklonnost z doby dětství, zamiloval jsem si pak povolání toto cele.

Rok 1894 byl opět jeden ze špatných ob­dobí. Žádný odbyt. Rubalo se v úpadním poli, vyskytly se tu všelijaké poruchy a tak v poradě s matkou o životních vyhlídkách došel jsem k náhledu, že dorubávaný již tento důl nemá budoucnosti a že by bylo záhodno věnovati se zemědělství - rodinný statek vzíti do vlastní správy.

To jsem také uskutečnil již roku následu­jícího, 1895, kdy jsem se i šťastně oženil.

I zemědělství jsem rychle zvládnul a v r. 1897, na hospodářsko-průmyslové výstavě slánské vystavil jsem album své zemědělské činnosti a obdržel stříbrnou medaili, I. cenu. Styk s hornictvím však uchoval jsem si i v této době, dojížděl jsem pomáhati matce při dokončování výrubu šachty.

Mocný Pán Hor však již měl ve mně svého oddaného vyznavače a sluhu, ne­hodlal mne propustit ze svého cechu. Sym­bol zkříženého kladívka a želízka nepřestá­val mne vábit, zemědělská činnost mně ne­stanovala a nepřinášela tolik problémů a otázek, jež by bylo třeba zvládnout a na nichž bych vybil veškerou energii muže věku dvaceti sedmi let. Vrátil jsem se k staré své lásce a od zmíněné již společnosti - »Humboldt« - najal jsem několik měr u Plchova a v roce 1899 již zase plně jsem byl ve svém živlu, stavěl jsem na najatých měrách důl Emilii a zároveň jsem prováděl likvidaci matčina dolu Jiřího.

Dolem Emilií mohl jsem pracovati čtyři léta bez vody, při značné těžbě. Avšak i ta dosloužila, pak se jí používalo jen co jámy větrací, když byl uveden v chod níže polo­žený důl Plchov. Než se zde začalo s čerpá­ním vody, byla uzavřena dohoda s obcí, ale jakmile se čerpalo týden, začala se hospodá­řům ztrácet voda ze studní. Ani na tomto dole neměla těžba dlouhého trvání, důlní pole bylo malé, omezené dvěma smrsky značné hloubky. Byl jsem unaven stálou stavbou nových jam a likvidací starých. Bydlel jsem ve statku a dojížděl pětkráte za týden na důl. Ohlížel jsem se proto po poli, na němž bych po postavení dolu vydržel hodně let a mohl si u toho postaviti byt a zařídit veškeré příslušenství na delší řadu let.

Jak jsem se zmínil, padla volba na blízké pole v Záboří - bylo to 32 jednoduchých důlních výměr. Byla mně předhozena otázka, proč jsem stavěl Emilii a hned v krátké době ještě Plchov. Výlohy inve­stiční nebyly tak velké, rozhodně menší, než kdybych byl otevřel jen Plchov a veškerý čas trvání obou zmíněných dolů musil čerpati vodu atd. Ze stříd, jsou-li blízké jámě, také těžení jest snazší a dosáhne se většího výkonu.

Koupené pole dal jsem čtyřmi dírami provrtat, zjistit uložení uhelného pole a pří­padné smrsky ohledat. Mohl jsem si vypočísti pravděpodobnou hloubku centrální jámy pro celé panenské skoro pole. Byla odhadnuta na 116 metrů, ve skutečnosti pak dosáhla hloubka jámy až na sloj 117,3 m.

Dle vlastních zkušeností i přehledu sou­sedních jam připravil jsem se dobře strojně na hloubení jámy. Koupil jsem dvě spouš­těcí pumpy, výrobek fy Weisse & Monski, každou pro 400 litrů v minutě. Předem po­staven parní vrátek hloubící, dva kotle a veškeré příslušné budovy a zařízení. Byly koupeny pozemky, obci dán příspěvek na stavbu okresní silnice a dne 1. července 1903 počato bylo s hloubením.

Čtrnáct dní po té dostal jsem vyrozumění, že se mně dává závodnictví, což mně opět bylo popudem k zvýšené činnosti.

Do 54 metrů šlo hloubení velmi dobře, v této hloubce naražen zrnitý pískovec s vel­kým přítokem vody, takže hloubení bylo zastaveno a čtyři měsíce jsme čekali na velkou spouštěcí pumpu pro výkon 3000 litrů v minutě. Po jejím dodání se pokračovalo v hloubení. Vyzděná jáma měla pouze tři metry v průměru a v této malé prostoře byla čerpadla, těžila se forota, lidé museli pracovat. Při tom rachot strojů, syčení páry, výfuků atd. dávaly představu »mok­rého pekla«. Nezdolná energie »kupředu« zdolala všechny potíže a tak konečně 25. ledna 1905 jsem vlastnoručně nakopal trochu uhlí, vyfáral s ním a pár kousků dal vložiti do vzduchotěsné skřínky na památku. Hlou­bení trvalo necelých devatenáct měsíců.

Když jsem po dvou dnech zase sjel změřiti mocnost sloje, obnášející jen 59 centi­metrů, uvažoval jsem o nákladech ještě nut­ných, jako inventář provozní, doplnění sta­veb, dostavily se několikrát pochybnosti, zda se má práce setká s dobrým výsledkem. V krátké době však jsem se zcela vzpama­toval a usoudil, že když jsem již tolik peněz vynaložil, tolik píle a práce přinesl, když jsem cíle nálezu sloje dle předpokladů správně došel, že musím býti spokojen a že úspěch se dostaviti musí.

Vždy jsem se řídil pokyny úřadů, hleděl býti spravedlivý k dělnictvu a vychovával jsem si své spolupracovníky. Při tom jsem se staral o technické zdokonalení a o roz­šíření podniku. Časem jsem získal další do­lové míry, zjišťoval smrsky, aby jáma sta­čila skutečně na vyrubání celého pole dolo­vého. Vrátek hloubící byl vyměněn za dvouválcový řádný těžný stroj. Pro čerpání vody byl postaven velký parní stroj s kondensací.

Pro čerpání vody byly k disposici celkem čtyři pumpy od hloubení. Z nich zůstala pouze jedna o průměru 470 mm parního válce, 216 mm průměru vodního vodního válce a zdvihu 381 mm - ta stačila při šedesáti zdvizích dávati 3000 litrů vody v minutě. Aby se ušetřilo páry, zabu­dován byl velký rotační stroj s dvoučinnou

pumpou o průměru 465 mm parního válce, průměru 200 mm válce vodního a zdvihu 500 mm, ten dával při 60 obrátkách 1680 litrů za minutu na celkovou výšku 120 metrů. Voda později klesla a normální přítok býval 800 až 1000 litrů. Ježto tato stránka strojní byla dobře opat­řena, nedošlo nikdy k tomu, abychom sáhli po tunách a nepoužili jsme jich vůbec. Páru dodávaly čtyři kotle o celkové výhřevné ploše 260 m2. Pro osvětlování postaven stroj asi o 20 HP s příslušným generátorem. Po­řízena bubnová třídička, postaven drtič, rá­mová pila, cirkulámí pila, opatřeno různé zařízení pro opravy strojů atd.

Pro podzemí byla připravena lanová drá­ha. Počato bylo s vyřizováním směrné, do­cíleno prorážky s větrací jámou 73 m hlu­bokou a zakládány svážné. Rubání se dálo stěnováním. Později se ustálila taková praxe, že střídy byly hnány dílem diago­nálně, dílem směrně a to tak, když střída dosáhla určité délky a potřebovala opravy, bylo těžení převedeno na připravenou novou a stará střída použita k ukládání přebyteč­ných hlušin, aby nemusily býti těženy na povrch. Směrná těžba obnášela přece více nežli kilometr, ačkoliv jáma byla ve středu pole ... Svážné měly 300 metrů délky.

Pole západní, jehož nejhlubší bod byl 20 m pod náražím, bylo také vyřízeno při nepatrném úklonu. Tři čerpadla systému Scholz, každé na 400 litrů, byla k disposici, nejprve poháněna parou. Později, když rourovod teplem rušil větrání a srážená pára jako voda zablacovala střídy, byly pořízeny dva kompresory, jeden 30 HP, druhý 55 HP a pumpy hnány stlačeným vzduchem, ježto tím současně bylo zlepšeno i větrání. Po­zději měly kompresory sloužiti i k vrtačkám a sbíjecím kladívkům.

Přes veškerou opatrnost dvakráte došlo k záplavám. Stropy vyrubaných ploch byly od vrchních vodonosných pískovců oddě­leny vrstvami jílů, vodu nepropouštějících. Úhel úklonu, v kterém se pracovalo, vyru­bal plochu kolem tří tisíc až čtyř tisíc čtverečních metrů velikou, kdy se nadložní vrstvy uvolnily a dosedly na základku. Při tom se provalila voda v pískovcích pod tím úhlem při odtoku zadržená. Taková prostá příhoda se stala jednou bez nehody a skon­čila vyčerpáním vody - při druhé se však utopilo úpadní pole i se zařízením.

Střední pole dolu bylo již hodně vyrubané a tak bylo uvažováno, zda se má otevříti pole východní nebo západní. Obě pole byla oddělena smrsky asi 22 metry vyso­kými. Rozhodnuti padlo na západní pole. Z náraží založen překop s nepatrným úpa­dem pro odtok vody vhodným. Když pískov­cové vrstvy ve vzdálenosti asi 300 metrů nevykázaly žádný úklon, byl horizontálně hnaný překop zastaven a z malé odbočky prohnána svážná o 25 cm stoupání v podloží sloje. Po dosažení sloje ze svážné vylámány obchůzky ve sloji, která pak byla vyřízena směrem západním až dostihla nového ne­známého smrsku. Mimo to hnána střída jižním směrem do míst, kde před mnoha lety byla sloj v 58 metrech nalezena, Vě­trací jáma byla hloubena ze shora i ze zdola a vrtná díra posloužila pro odtok vody. Po provedení těchto prací byla získána jistota, že při stejné těžbě dosavadní trvání dolu na dalších 30 let jest dostatečným množstvím substance zajištěno. Pole východní, asi stej­ného, ne-li většího rozsahu, se zjištěným množstvím uhlí, ponecháno budoucnosti. Celkem se splnil plán, míti správně zalo­ženou ústřední, šachtu, která k tomu účelu byla při hloubení náležitě vyzděna.

Dokud se pracuje bez vody, nejsou vý­robní náklady veliké, teprve když nastane potřeba nepřetržitého čerpání vody, jest to ohromné zatížení výrobních nákladů, které zvyšují různé sociální předpisy a dávky. Jelikož odbyt takových malodolů jest se­zónní, jsou břemena tato zvláště tíživá. Odbyt bývá před jarními pracemi polními, pak býval přede žněmi, klesl podstatně však, když zavedením elektřiny ubylo mlá­cení parou. Také něco odbytu bývalo ku švestkám, ke chmelu a hlavní ovšem na zimu. Málokterý podnikatel byl trpělivým, aby vydržel takové fluktuace a proto také málokterý se udržel. V letní době udržo­vány takové podniky hlavně odbytem pro cihelny. Měl tedy stavební ruch také svůj význam.

Horniny z přibírek byly podrobně zkou­mány na ohněvzdornost, bohužel počet segerových kuželů nepřesahoval číslo 30. Uhlí je čisté, poměrně málo odpadků, ty při čištění uhlí byly vybrány, rozdrceny a pod kotly spáleny, jen něco přimíchaných leten a kyzů vyvezeno na haldu. I kyzy však byly vyšetřeny na obsah síry, který pro výrobu kyseliny sírové byl pouze 37%, tedy ne­dostatečný.

Poněvadž halda povážlivě rostla, byla zří­zena pokusná cihelna strojní. Kolový mlýn rozemílal materiál z haldy, ten ještě prošel dvěma válci než uveden do cihlářského lisu. Cihly, v polní peci vypálené neudržely však svůj tvar, tekly, bylo v nich příliš mnoho železa. Přes to asi 40% dobrých bylo v Praze zkoušeno na úzkých pilířích nosných a zu­žitkováno. Jejich tvrdost byla tak značná, že nebylo možno je opracovávati obyčejným zednickým kladivem. Byly používány pro nadměrná namáhání na chodníky, na dlažby stájí a podobně.

Sloj na Jiřině zase měla příliš veliké množství železného kyzu. Důlní voda je vy­luhovala a nebyla k potřebě. Použila-li se k napájení kotle, již po hodině začaly se u vodoznaků tvořiti rampouchy zelené ska­lice. Do vodoteče svedená důlní voda smí­chala se se zásaditou vodou dolu Jindřich, Působením vzduchu začal se srážeti okr, který do vzdálenosti několika kilometrů zbarvoval vše v potoce a to vyvolávalo znepokojení v obcích, jimiž potok protékal. Uvažoval jsem proto o zařízení výroby okru, avšak za krátký čas obsah železa se v důlní vodě zmenšil a voda začala se čistit. Pře­staly komise i spory o náhrady.

Asi v roce 1920, v době, kdy se utopil Clam-Martinicův důl v Bysni, došel jsem k poznání, že pára jest pro náš důlní provoz příliš drahá a sledoval jsem zkušenosti s elektřinou. Pak asi v roce 1924, kdy jsem převzal od Martiniců dolové pole, existoval již Středočeský elektrárenský svaz. Vychá­zelo se velmi ochotně vstříc obcím a tak jsem v Libovici získal prozíravé občany k tomu, aby se zasadili o zavedení elektřiny. Slíbil jsem jim nahradit polovinu nákladu a došlo k tomu, že důl Jiřina již dostal elektrické zařízení těžební i čerpací.

Dobrá zkušenost s touto silou a okolnost, že na dole Jindřich musil jsem pro malý odbyt pro kotle konsumovati i pěkné cenné uhlí rozhodly, abych se staral i o zelektrisování dolu Jindřich. V nejnepříznivější době množství prodejního uhlí činilo na muže 2,7 q a po zelektrisování dolu stouplo hned na 6 q na hlavu a den. Kalkulace byly založeny výhradně na prodejích, nikoliv na těžbě, proto, poněvadž když se uhlí depono­valo, buď rozmourovalo nebo vyschlo, takže žádné jiné kalkulace nebyly možné.

Jaké změny prodělalo hornictví, to uka­zují ceny:

V roce 1905 při otevření dolu prů­měrná cena byla ............... K 0,51 za 1 q

V roce 1914 na počátku svět. války průměrná cena ...............K 0,88 za 1 q

V roce 1919 po skončení svět. války průměrná cena ..............K 7,12 za 1 q

V roce 1924 s 42% daní z uhlí prů­měrná cena ........................K 24-  za 1 q

V roce 1932 v době ustálenějších poměrů průměrná cena.......K 10,22 za 1 q

S dělnictvem udržen vždy přátelský po­měr. Podnikatel znal osobní poměry za­městnanců, mohl sem tam nenápadně po­moci, dělnictvo zase znalo podnikatele, uznávalo, že vskutku se snaží a pracuje a tak udržována vzájemná shoda.

I dělnické poměry prodělaly veliké změny.

Havíř pracoval podle odbytových poměrů, byl-li odbyt, pracoval již od čtyř hodin ráno do pozdního odpoledne - poklesl-li odbyt, přišel do díla v 8 hodin a pracoval třeba jen do 15 hodin nebo se vrátil domů. Obyčejně byl malozemědělcem a tak své zaměstnání doplňoval. Jakmile mu dorůstal syn - bral ho s sebou do díla a vychovával tak v řád­ného havíře.

Na malodoly neproniklo zorganisování jednotlivých kategorií, na malodolech jsou jen »nadzemní« a »podzemní«. Mnohdy mladší bývají i lépe placeni nežli staří hor­níci. Horník z malodolů také rozumí každé práci v dole se vyskytující a každou zná.

Rozdíly mezi závody na mocných slojích a na slojích nízkých začaly se dělati poprvé kolem roku 1890. Stalo se tak po zřízení bratrské revírní pokladny hornické, pak po zavedení uhelné daně a různých sociálních dávek a břemen berních. Vše bylo ukládáno dle jednoho měřítka, obyčejně na metrický cent uhlí. Jelikož výkon na nízké sloji byl malý, byly malodoly více postiženy nežli závody velké. Tyto okolnosti zadaly podnět k založení svazu malodolů.

Konány byly konference u úrazové po­jišťovny ve věci příspěvků, u ministerstva veřejných prací ohledně otázky odbytové, odebírání uhlí, u ministerstva financí o sní­žení fiskálních břemen. V uhelné radě byl jsem povolán za náhradníka JUDr. Ing. Jos. Peterse, jako zástupce malodolů, abych tam hájil jejich požadavky - avšak od té doby uhelná rada nikdy se nesešla. Musily se tedy snésti a přetrpěti všechny tvrdosti, za jedno čtvrtletí musela se zaplatit zvýšená obratová daň, když se podnikatelé dověděli, že si ji mohli připočítávati k cenám uhlí. Zkrátka - naprosto se přehlíželo, že malodoly mají těžší výrobu, nepravidelný odbyt a přece přes to vše jim byla břemena ukládána v stejné míře. Za těchto poměrů nemohly se zakládati nové podniky na nízkých slojích, nebylo možné zde investovati a tak v době největší deprese v okresu slánském zbyly v činnosti jen důl Jindřich a důl kapi­tuly.

V době nouze uhelné vznikají takové doly, obyčejně na výchozu, mnoho se ne­investuje a když nouze přestane - důl se opustí. Pole se pak mnohdy naplní vodou a stává se pro obnovené otevření nebezpeč­ným, pak má však i dražší provoz.

Podle mého názoru jest dosud mnoho sub­stance v sloji visuté, myslím, že nyní končí se éra podnikatele-jednotlivce a další pod­nikání že by příslušelo jen silným, velkým konsumentům, kteří by pravidelně praco­vali pro vlastní spotřebu. Cennější uhlí by se zpeněžilo dráže na místě a zbylé drobné, průmyslové, by podniky samy spotřebovaly. Při tom veřejný zájem by měl jistotu, že žádná substance v zemi neostane. Zaměst­nanci při tom by měli stálou práci zajištěnou a závody by mohly dostáti všem sociálním úkolům a požadavkům.

Již v roce 1930 uvažoval jsem o projektu kalorické elektrárny, bohužel nenašel jsem dosti sluchu ani pochopení přes to, že snesl jsem všechny předpoklady, jako dostatek substance pro nutné zamortisování nákladů, vyšetřil poměry vodní atd.

Přívod elektřiny z velikých dálek bývá mnohdy velmi choulostivý a důsledky po­ruch nebezpečné, jak ukazuje případ dolu Jindřich v prosinci roku 1939. Tehdy na­padlo tolik sněhu, že dálkové elektrické ve­dení bylo přetrháno a dodávka proudu přerušena. Montérské stanice v Lounech nebylo možno se dovolati, neboť i dráty telefonní byly přetrženy. Oprava na vedení sice se hned prováděla, ale tam, kde to mohlo počkat a tak se stalo, že když do 24 hodin proud nebyl dolu dodáván, nádrže vodní a v jámě se přeplnily a když voda začala omývati šrouby základů čerpadel, dán s těž­kým srdcem příkaz pumpy odmontovati a vše co se dá vynést, dopravit větrací jamou na povrch.

I zde osvědčila se předvídavost a včasná opatrnost v přípravě nového pole a přípravě spojovacího překopu z těžné šachty do pole o 21 metrů nad náražím šachty. Pumpa mohla bytí zabudována dříve než voda za­plavila všechna místa dolejšího horizontu. Tak mohli býti zaměstnanci udrženi v práci a pole před lety připravované najednou přišlo do práce. Hned z počátku měl jsem plán jak západní pole se dá vyřídit, podle volných lidí a okolností postupně jsem zaři­zoval vše potřebné, v úvahu jsem vzal všechny možnosti a všechna nebezpečí, které se mohly vyskytnout. Bezděky jsem tak vše připravil a proto dostavivší se katastrofa stala se jen dolovou příhodou. Pro takový případ měl jsem na výchozu připravenou šachtici o hloubce 15 metrů, se substancí kolem 200.000 q, která měla v podobném případě sloužiti jako reserva.

Dolovým polem jámy dolu Jindřich pro­cházely poruchy, které dělily pole na tři stejné díly - jak již dříve uvedeno. Střední díl byl v rubání 33 let, připraven díl západní asi o stejné ploše. Při tom získány některé výměry od sousedů, několik kutišt. Byla konána studia, provedeny vrty a tak úplně a dobře seznáno celé pole.

Nebylo pamatováno pouze na visutou sloj, nýbrž také i vždy na severní křídlo kladenské hlavní sloje. Všechny vrty od Kladna na sever zaznamenávány. I nega­tivní výsledek jemnické 509 metrů hluboké jámy vzat v potaz. Vrt mezi Jemníky a Hrdlívem byl negativní. V letech 1902/1903 vrtala společnostmi Humboldt na hranicích dolového pole Markova u jámy Plchov, kde v době od 16. do 20. března 1903 za přítomnosti pisatele, ředitele společnosti p. Ed. Füncka a personálu vrtacího bylo z hloubky 739 metrů vytaženo jádro, které sestávalo od spodu z tvrdého tmavozeleného mate­riálu, pak vypadlo několik kousků uhlí ve­likosti holubích až slepičích vajec, lesklého lomu, pak opět byly dřívější pískovce. Podle, zprávy vedoucího vrtmistra byla sloj navrtána v noci, ježto zvuk vrtání byl velmi odlišný, k ránu pak nastal opět zvuk vrtání v pískovcích. Poněvadž výplach potřeboval dvě hodiny času než přišel na povrch, byla zatím jen domněnka, že se vrtalo v uhlí. Vrtmistr čekal na jádro a nevěnoval výplachu pozornost a tak uhelná zrnka spla­vena vodou do mlýnské nádrže v Plchově, kde později zbytky jich byly nalezeny. Místo jádra přišly na den pouze kousky, proto, poněvadž uhlí, jsouc křehké, nezůstalo v jednom jádře, nýbrž popraskalo, majíc jen asi 30 milimetrů v průměru. Vodou byly úlomky uvedeny v pohyb a vzá­jemně se otíraly. Scházely tedy míry sku­tečného jádra a výsledek byl nejistý, ze­jména kolik bylo vrtáno v uhlí... Každo­pádně však uhlí ve vrtu bylo zjištěno - a to uhlí velmi pěkné, neznámou zůstala moc­nost sloje! Dnes jsem snad jediný očitý svě­dek a proto fakt ten pro pozdější zkoumání a úvahy věrně zaznamenávám. Lituji, že ani tyto podrobnosti nebyly úředně ověřeny - vím pouze, že výsledek ten měl býti uchován v tajnosti...

O několik let později, r. 1908 a 1909, dal hrabě Martinic vrtati na uhlí ve Studeněvsi, kde v hloubce 749 metrů nalezena sloj 3,6 metrů mocná. Další vrt u Tuřan v přibližně stejné hloubce našel sloj horší jakosti.

Zmiňuji se dále o vrtu u Malíkovic z let 1870, provedený berlínským Goldmanem, kdež dle výslechu tehdy zaměstnaných osob. prováděným ing. Lukešem, prohlásil teh­dejší vrtmistr, že uhlí nalezl, uvedl svědky a veškeré okolnosti... Dle tohoto protokolu, který mi přišel do ruky převzetím jam v Bysni, hrabě pravděpodobně dal vrtati na hlubokou sloj u Studeněvsi.

V roce 1913 vrtala společnost Humboldt v kruzích ode mně vyměněných u Zlonic, kde našla v hloubce 984,7 m sloj uhlí 1,17 m mocnou. Toto uhlí mělo 7.093 kalorií výhřev­nosti - v hloubce 1240 m nalezena sloj s plyny o mocnosti 3,2 m. Tyto vrty prokázaly, že severní křídlo kladenské sloje sahá až ku Zlonicům a že bude nutno systematickým ohledáváním vyšetřiti celou rozlohu této pánve.

Visutá sloj severně od silnice Kutrovice - Pozdeň upadá a byla v některých místech vrty, v poslední době provedenými, zjištěna v hloubkách přes 150 metrů. Prozatím se při své malé mocnosti k dobývání z hlubin tak značných nehodí. Jest však dosud mnoho různých oblastí, v nichž s prospěchem by se na této sloji dolovati dalo. Podmínkou by ovšem bylo náležité zjištění polohy uhlí, aby se mohla veškerá substance vyrubati s prospěchem, při nejmenších nákladech. Dále je třeba, aby podnikatel byl finančně dosti silný a mohl míti ihned k disposici všechny potřeby, aby však také měl náležité zkušenosti a znalosti rozmarů této sloje. Pouhé rubání sloje na výchozu a neprodlené opuštění pole, když se dostaví horši pod­mínky - to znamená plýtvání vzácnou sub­stancí.

K vůli úplnosti uvedu ještě několik pod­nikatelů z pozdější doby : Karel Stauch, J. Immer, Satran, Družstvo u Velvar, Sdružení kladenských horníků v Ostrově a jiní a jiní.

Horní podnikání je velmi těžký obor. Kdo si toto povoláni opravdu nezamiluje, najde v něm jenom nesmírnou námahu, velikou odpovědnost, mnoho práce a jiných nepří­jemností. Horník má co dělat se všemi živly - a dělnictvo jest při tom pokládali také za jeden živel, a to velmi důležitý. Věda a praxe naučily horníka ovládat všechny živly, Pokud dělnictva se týče, záleží vždy na vedoucím aby citem pro spravedlnost a vzájemnou důvěrou si zajistil spolupráci. Je sice pravda, že v době politických třenic a vyhrocení poměrů tu i tam některý jed­notlivec se dělal velmi důležitým, avšak jinak v jádru dělnictvo zůstalo řádným, pil­ným a svědomitým spolupracovníkem. Jako musí býti stroj bezvadný, aby plnil svůj úkol, tak i náležitou organisací, naprostou spravedlností, porozuměním pro potřeby jest si získati součinnost zaměstnanců.

Jako musí každý horník počítati s odcho­dem na poslední směnu - tak i u mně při­hlásila se otázka, co s vybudovaným podni­kem, když nebylo nástupců rodinných. Plných 53 roků byl jsem v praktické hor­nické činnosti. Starost o tento, jednou nezbytný odchod, ulehčila mně čtyřměsíční těžká nemoc, která kategoricky připomenula pomýšleti na po­slední věci člověka. Ona Prozřetelnost, která horníka tak zá­zračně ochraňuje v jeho nebezpečné práci byla i mně na ruku tím, že upravila poměry. Tak jsem mohl dne 19, ledna 1940 podnik převésti do rukou Báňské státní správy, tedy do velmi silných rukou, které mohou podnik přivésti k dalšímu velikému roz­květu. Proto jsem se s uspokojením rozloučil se svou hornickou činností a po jistém odstupu času radostně pohlížím zpět, vida, že se pod­nik zvětšuje, že roste. Ze se stává východištěm pro další nálezy dobyvatelných slojí. Doufám, že přijde i na mohutnou, vydatnou sloj spodní a kraj slánský, že se pak brzy dočká ohromného rozkvětu a rozmachu.

Jak z předcházejícího vysvítá, malodoly měly vždy těžké postavení.

Nedostatek odbytu, podvázaný omezeným odbytištěm, tíže značných břemen, doléhají­cích na důl s malou kapacitou výrobní způ­sobily, že jejich existence byla hájena slo­vem malodůl. Tím vzniklo mylné mínění, že jsou to podniky prosící o podpory. Ta­kovou domněnku třeba co nejrozhodněji odmítnouti a proto ještě v několika řádcích třeba dodati potřebné vysvětlení.

Malodoly dobývají sloje nevhodné pro velké společenstevní útvary, výkonnost hor­níka na den a na hlavu jest malá a nezpů­sobuje nadprodukci uhelnou, naopak kryje obyčejně místní spotřebu a tak se šetří i do­pravní výlohy. Uhlí není špatné, ježto jeho kalorická hodnota se pohybuje mezi 4.000 až 5.000 kalorií.

Národohospodářský význam malodolů jest však značný a byl dosud veřejností přezírán. Vytěžený produkt jest poklad pří­rodou v zemi uložený, píle a risiko podni­katele přivádějí jej do životního koloběhu. V těch nejodlehlejších místech poskytuje práci místnímu dělnictvu a pomáhá oživo­vat obce mnohdy zastrčené.

Z každé koruny ceny vytěženého a pro­daného uhlí přijde 50 až 60% na platy a mzdy, průměrně 12 až 15% na různé so­ciální dávky, 20 až 25% stojí režijní potřeby, jako dřívím počínaje a nepatrným hřebíkem konče. Není zapotřebí cizích surovin, vše se béře z domácích potřeb a zásob, mzdy pak přicházejí do obchodu a opětně oživují místní ruch a život.

Je proto třeba, aby rozhodující veřejnost byla pamětliva významu i malých hor­nických závodů.

Prožil jsem také dosti trpkých chvil, zkla­mání a velkých starostí. Vždy jsem se snažil vyjíti s každým co nejlépe. Radoval jsem se i z maličkých úspěchů a jsem vděčen všem, kdož v tak mnohém mně ulehčili.

Jednostodesetiletá hornická činnost rodiny Markovy - ve třech generacích - byla ku prospěchu veřejnosti snad zdárně skon­čena.

Doslov.

Po odstupu pěti let, prožívám všechny v předchozím uvedené vzpomínky. Uvědo­muji si, že když je mohutná sloj a finanční prostředky po ruce, že podnikání je lehké a risiko nepatrné. Naproti tomu na nízké sloji jaké jsou obtíže, má-li se celé důlní pole racionelně vyrubat. Nejen risiko ma­jetkové, ale i ohrožení rodiny je časté. Vzpomínám, že mnohdy jsem procházel prostorami pln ochoty tvořivé a že jsem mohl býti vyvezen, úplně vyřízen. I takový případ patří k oné nesmírné práci a trpěli­vosti horníka, vyvažované láskou k těm tajemným silám podzemním. Nabyl jsem přehledu v různých slojích, malých i vel­kých závodů a jsem tím více přesvědčen, že člověk v hornictví jest nejblíže přírodě. Odůvodnění toho názoru spočívá ve všeli­kých zážitcích, mnohdy veselých, mnohdy ale i velmi záhadných, které jsem zazna­menal ve svých osobních pamětech.

Vzpomínám také všelikých konferencí a studií o hledání severního křídla kladenské sloje. Bylo jich nespočet. Jednu takovou konferenci připomíná obrázek, který za­chycuje pány: řed. Ing. Leopolda Beneše, řed. Ing. Bed. Scherba, horního radu Ing. Ed. Preissiga a řed. společnosti Humboldt Ed. Füncka. Tato porada tehdy vyzněla, že toto křídlo kladenské sloje existovati musí. Nálezem sloje u Zlonic, bylo toto mínění potvrzeno. Dá se očekávat, že po těchto po­čátcích, bude další vývoj následovat a tomu platí celé zúčastněné veřejnosti upřímné »Zdař Bůh«.