Dole jsou odkazy k jednotlivým lokalitám!
O HORNICKÉM MĚSTU RAKOVNÍKU
Tak teď si klepete prstem na čelo, čím nás ten Kestner zase krmí.
Než mi ale zatratíte úplně, dočtěte prosím tento článek až do konce. Možná, že přeci jenom změníte názor na exkluzivitu města Kladna ve zdejší kamenouhelné pánvi, která se mimochodem zove správně Kladensko-Slánsko-Rakovnická, nikoli jen Kladenská. Z tohoto zúžení pak pramení názvy knih (Dobývání uhlí na Kladensku), spolků (SPHT Kladno) a kdysi i firem (KD k.p. Kladno).
Proč to, ale? Pod Rakovníkem se přece rozprostírají produktivní karbonské vrstvy nejen s uhelným, ale i s jílovcovým (místně zvaným „lupkovým“) vývojem. Jsou zde zastoupeny nejen „domácí“ flece Lubenské, ale v některých lokalitách i vrstvy Kladenské. A jsou zde zatraceně mělko pod povrchem!
Historicky doloženou těžbu na katastru města máme sice až ze 20.let 19.století, ale ta se váže na poznámku o znovuotevření starého důlního díla. A to sice mělkého, ale důlního, takže se dá předpokládat tradice povrchového dobývání na výchozech. Rozvinutá hlubinná těžba už probíhala hned na několika odlišných lokalitách a jak si ukážeme o něco níže – byla ukončena až v 50.letech století dvacátého. Teda, pokud se bavíme o čistokrevné těžbě uhlí, protože lupek se zde těží doposud. V podzemí sice „půl a drobet“, jak říkával Karel Bůžek, ale lomově pořád ještě „množství větší než malé“, jak přesně rozlišují kriminalisté.
S VYUŽITÍM MAPOVÝCH PODKLADŮ ČGS – LOKALIZACE DOBÝVÁNÍ V RAKOVNÍKU A OKOLÍ
První z lokalit – Zátiší – kdysi prostor jižně od města, nyní poklidná čtvrť rodinných domků, si obkolíkoval v roce 1836 Matěj Kubík z Podmokel. O pár let později již sousedil s dalšími těžaři – Mouchou, Durasem, Suchým a rakovnickým mlynářem Ignácem Žákem. Jejich doly se jmenovaly Magdaléna, Jan a Ignác. O něco východněji - pod Bulovnou u trati – byly další z Žákových dolů (Marie Pomocná a Terezie). V původní společnosti těžařů totiž Žákův vliv zcela převážil. Přes dalšího těžaře Müllera se pak doly dostaly do vlastnictví šlechtice z Puthonu (1864 „Rakovnická horní společnost“). No a úplně na vrcholku kopce těžil ještě Mašek na dolech Antonín Paduánský, Josef a Nový důl a to až do té doby, než vše převzala výše zmíněné Puthonyho těžařstvo.
Baron Puthony se angažoval ještě v sousedním Krčelu, kde provozoval společnost „Uhelné doly v Krčeláku“ (Krčel byl vypuštěný rybník), ale jen krátce, protože v roce 1872 musel vyhlásit bankrot. Vše skoupila společnost Herwig-Woller a od roku 1883 Bruno Woller ze Stollbergu. Ta provozovala ještě blízké doly Prokopi.
Ještě o něco jižněji než je Bulovna - Na Huřvinách – na dolech Anna a Marie těží ve 40.letech 19.století společníci Engelthaler, Šolar, Hašek, Moucha a Kovanda. Předběhl je jen fürstenberský horní rada Mayer , když v roce 1821 znovurozbíhá opuštěný důl Rochus. Annu a Marii koupil provozovatel sklárny u Lužné podnikatel Keil (ano, v roce 1857 tavil již sklo kamenným, nikoli dřevěným, uhlím!) a přes Wurmbrandta to vše zase přešlo na „Rakovnickou horní společnost“.
Východně od města na kopečku, kde kdysi stávala šibenice – tedy Na Spravedlnosti – těžil také nejprve knížecí horní rada Mayer a to na šachtičce Lorenz. K němu se přidal společník Kuniger a zplodili další doly: Josef a Filip. Posléze přibyly další – František, Vavřinec a Anna. Doly na této lokalitě se kapitálově přelévaly odlišně než lokality na jihu města, které souvisely s „Lubensko-Krčelskou bonanzou“. Přes Toužimského a Jansu totiž připadly společnosti Moravie. Ještě o ní uslyšíme.
Ty nejdůležitější ze všech rakovnických dolů však stávaly ještě o něco východněji – na dnešní „Šamotce“. Dříve se tam ale říkalo Na Rasovně“ a „Na Křivém Poli“ a zde na konci 40.let 19.století těžili pánové Řídký, Ejpert a Herold. Poslední jmenovaný a budoucí rakovnický purkmistr se zde etabluje natolik, že v roce 1854 zakládá „Horní společnost svatého Vojtěcha“ a bezkonkurenčně buduje síť navzájem propojených dolů známých jako Vojtěšské. Část mocného ložiska je otevřena dokonce povrchovým způsobem a nynějšímu rybníčku se doposud říká po hornicku Oprám.
PŮVODNÍ VYOBRAZENÍ HEROLDOVÝCH „VOJTĚŠSKÝCH“ DOLŮ V DNEŠNÍ LOKALITĚ „ŠAMOTKA“
S rybníčky měl Jan Herold vůbec problémy. Průsak ze sousedních dvou – Kavanu a Velikého – se marně snažil strhnout za pomoci parních čerpadel a zadlužil se tak, že pohledávky věřitelů musel kapitalizovat za pomoci nového společníka – rodiny Županských z Čáslavi. Tím se Vojtěšské doly překlopily na společnost „Rakovnického kamenouhelného nákladnictva“ a to stalo roku 1857. O dva roky z firmy odchází úplně a doly vede Gustav Županský.
Doly se však i nadále potácely na hraně rentability a tak i Županský volí cestu posíleného kapitálu a fúzuje se společností brněnských obchodníků Moravia. A nový vlastník problémy řeší energicky: nechává vypustit oba rybníky (aby si v budoucnosti zadělal na problém), staví vlastní železniční vlečku a zakládá další strojně vybavené jámy v bohatém ložisku. S jídlem roste chuť a skupuje již popsané doly na Spravedlnosti a i ty zmnožuje a modernizuje.
Nastává zlatá éra rakovnického hornictví a je svázána s rozvojem průmyslu století páry. Dominantní společnost Moravia tou dobou zaměstnává okolo osmi set pracovníků(!), nedaleká Lubná a Krčel se taktéž hemží těžaři, jediný český uhlobaron na Ostravsku Hynek Vondráček (budoucí následník Moravie 1879) provozuje údajně nejmodernější šachtu RU v Čechách v Brantu u Příčiny. Právě k ní a do Krčelu vedou další speciální železniční vlečky. Každou neděli na rakovnickém náměstí v zahradě hostince U Zlaté Koruny vyhrává hornická krojovaná kapela. Všeho však do času.
S VYUŽITÍM MAPOVÝCH PODKLADŮ III.VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ – DOLY A VLEČKY KOL.R. 1880
Osud – tak jako jinde a jindy v havířině – se jmenoval voda a vzal na sebe podobu prudké bouře. Katastrofická průtrž mračen ukončila zdejší uhelnou zlatou éru - 5.června 1875 povodňová vlna zaplnila prostor vypuštěných rybníků, pod kterými se těžilo, masy vod prolomily nadloží a rozsáhlé doly byly zatopeny. Potopa přišla tak rychle a nečekaně, že v podzemí našli smrt nejstrašnější tři místní havíři. Připomeňme si jejich jména: Antonín Koutecký, Jan Kynkal a Ferdinand Markup.
Opakovaná povodeň z roku 1888 zadupala do země náročně obnovovaný provoz, velkotěžař Vondráček, následný vlastník po Moravii, umírá. Dále zde působí (již bez Gutmannů) tzv."následníci" (dědici) Vondráčkovi jako spol sro. Všechno zlé je k něčemu dobré a tak znemožněná těžba uhlí obrací zájem místních horních podnikatelů k dosud opovrhované hlušině. Na samovznícených odvalech se totiž přirozeně vypálily doprovodné jílovce a v keramickém a sklářském průmyslu je o ně zájem. A to takový, že se vyplácí je samostatně těžit a řízeně vypalovat v milířových a posléze v komorových pecích!
Rakovnické těžařské raketě se zapaluje druhý „lupkový“ stupeň. V této činnosti vyniká společnost zmíněného místního těžaře a ta pálí lupky jak v Brantě, tak na původním nosticově dolu Ervín v Lubné a konečně na budoucí Šamotce. Nevěřte však legendám o objevu páleného lupku lučebníkem Stráneckým nebo Dr. Bischofem. Lupek už pálil Vondráček na Ignáci v Brantu i lubenském Ervínovi . Krčelské doly „Lubensko-rakovnického kamenouhelného těžařstva“ jej těžily už od roku 1882 a na Martě I byl proveden pokusný výpal v cihlářské peci o tři roky později. Sláva však připadla společnosti Kasalický &Sommerschuh, která na území bývalých Vojtěžských uhelných dolů vystavěla továrnu na šamotové zboží, pozdější Rakovnické keramické závody.
Krátká „stříbrná“ doba uhelné těžby v Rakovníku byla vyvolána válkou. V době ekonomicky zdecimované společnosti byl opravdu velký hlad po energetických surovinách. To už se ale netěžilo přímo ve městě, ale v jeho okolí. Jednalo se především o lesní lokality Belšanka, Motolka , Kozlovna a Chladná Stráň východně od Rakovníka. Zde těžil jednak samotný Fürstenberk, ale také pánové Mařinec, Herold , Čebiš, Dux a jiní, kteří zde působili v nájmu na základě vnucené správy šlechticova majetku po vzniku ČSR. Nejblíže Rakovníka však ležely znovuotevřené doly Na Spravedlnosti. Slavnou Filipku zde stále ještě provozovala společnost Rosenbaum&Weigner. No a nesmím zapomenout na Důl Rako, který sice provozovaly Rakovnické a Poštorecké keramické závody, ale který v té době produkoval cca 40 tun uhlí denně.
DŮL FILIP NA SPRAVEDLNOSTI A JEHO OSAZENSTVO VE 20.LETECH 20.STOLETÍ
Meziválečné období krásně vyplnil svou aktivitou František Šmíd, po kterém na rakovnickém hřbitově taktéž zůstal pomníček, a který založil a provozoval doly Jiří (s různými indexy) a Vlasta v Huřvinách v prostoru jím provozované cihelny. Na uhlí přišel při prohlubování studny a protože se mu uhlí při energeticky náročné výrobě hodilo, přebudoval studnu na jámu. Další jámy a štoly již budoval účelově a pojmenovával je po členech své rodiny. V tom pokračovali i jeho rodinní následníci s dolem Čeněk.
Ke konci mírového období ještě východně od Rakovníka v lesích povstaly dva doly, které v těsném sousedství těžily prakticky jen po dobu následujícího válečného běsnění. Byl to důl Dominik, později přejmenovaný na Belšanku (což vneslo zmatek do řad historiků) a filiálka Rynholecké Anny – důl Lužná.
Doba „bronzová“ se váže k 2.světové válce a končí až v socialistické éře. Do té jako činné vstoupily Šmídovy doly Jiří a Vaněčkův (jeho zeť) důl Čeněk, aby se dožily poloviny 20.století. To znamená, že původní ryze kapitalistické vlastnictví skončilo pod hlavičkou národního podniku. Stejně tak Důl Rako přežil pod hlavičkou ČLUZ (České lupkové a uhelné závody) éru zavírání uhelných malodolů v šedesátých letech, aby byl na začátku let devadesátých opětovně zkapitalizován.
Je to neuvěřitelné, ale tento důl stále žije. Po spojení s dalším dolem 1.Máj v Lubné bylo znovuotevřeno původní dolové pole Marta, ve kterém se lupek těží doposud. To znamená, že lanovnice se stále ještě otáčejí. Sice „obštách“, ale na Kladensku tohle divadlo už neuvidíte. Chtělo by se skončit obligátním pohádkovým „a jestli neumřeli, těží tam na Rakovnicku dosud“, ale ještě tu mám shrnutí na závěr.
JEDINNÝ PŘEŽIVŠÍ - DŮL RAKO NA FOTCE Z OBDOBÍ SOCIALISMU
Oficiální statut horního města, přes to přeze všechno, bohužel Rakovník nikdy nedosáhl. A to navzdory tomu, že prvopočátky těžby uhlí v okolí (1760-70) má srovnatelné s Vrapicemi (1760-70) a v samotné těžbě na vlastním katastru Kladno dokonce předbíhá. Sice před rakovnickým gymnáziem jsou sice také jakési balvany jako před kladenským, ale ty tam nechal přivalit místní pomatenec Rejsek a ty s hornictvím nesouvisí. Takže se ani nedá divit, že obecné povědomí o hornické slávě města se dokonale vytratilo.
MÁTE LEPŠÍ? VÍTE VÍC? REAGUJTE NA: malodoly@seznam.cz