Kladenské dolování od prvopočátků

Kladenské dolování od prvopočátku až do roku 1848. (Ing. —el, Hornické listy)

Pátráme-li po začátcích dolování uhlí v kla­denské kamenouhelné pánvi, narazíme vždy na celou řadu údajů navzájem buď nesouhlasících, nebo si odporujících. Při velikém národohospo­dářskému významu hornictví je pochopitelno, že lidé se zálibou už od starých dob obírali se ději­nami horních revírů a měst, obzvláště těch, které hojností svého nerostného bohatství, staly se zá­kladem blahobytu svého okolí i státu. — Tak o Kutné Hoře, Příbrami, Jihlavě a jiných městech máme dnes celou obšírnou literaturu. Při dolech rudných, jejichž počátky dlužno po většině hledati v šeré dávnověkosti, není divu, že naši před­kové a hlavně staří kronikáři (Hájek) z nedo­statku listinných dokladů a map, opředli vznik dolů různými pověstmi. Divným je však, jestliže různé smyšlenky, jako o dolech rudných, uvádí se dnes o vzniku dolů uhelných, při nichž počátky vlastního dolování nejsou povětšině starší 200 let.

K počátkům dolování na Kladensku víže se celá řada nesprávných dohadů a údajů, které od jed­noho autora přecházejí na druhé, až postupem doby stává se smyšlenka historickým faktem pro autory nejmladší. Ne vždy dovede místní kroni­kář, bez znalostí geologie a hornictví správně posouditi pravdivost jednotlivých údajů tam, kde starší zprávy listinné a doklady dotýkají se mí­sta, nebo i doby uhelného nálezu. Myslím proto, že bude v zájmu věci, když předem vyrovnám se s řadou nesrovnalostí v tradování nálezu uhlí na Kladensku.

Někteří autoři, mluví-li o Kladně, uvádějí rok Váňova nálezu uhlí na katastru obce kladenské, rok 1846 za dobu nálezu uhlí na Kladensku vůbec. Johann Ferdinand Schmidt von Bergenholz ve svém díle „Uibersichtliche Geschichte des Berg­bau- und Hüttenwesens” z r. 1880 na str. 309 uvádí rok 1765, kdy prý dřevorubci nalezli uhlí v okolí dnešní žel. stanice Buštěhrad, ale pro nad­bytek dřeva začalo prý se tu uhlí těžiti teprve r. 1772. Téhož data přidržuje se i Dr. L. Slavíková v díle: „Dobytí říše nerostné” r. 1926. Dr. Josef Hrabák v „Železářství v Čechách jindy a nyní” uvádí r. 1772. Tentýž rok uvádí i Horlivý v Hor­- a hut. listech r. 1909 na str. 115. Škorpil v „Po­pisu okr. hejtmanství kladenského” z r. 1895 uvá­dí datum 22.VII. 1772 patrně podle článku v „Prager Kalender fůr den Berg- und Hüttenmann” z r. 1885. Julius Nádvomík v dílku „Po­čátky dobývání uhlí na Kladensku” z r. 1936 uvá­dí datum 18. V. 1772. Dr. J. Sv. Procházka v „Uhlí” ve sbírce „Duch a svět”, čís. 54, str. 22, uvádí rok 1775, ale myslí, „že správnější bude r. 1772, neboť o uhlí, jako minerálu v této kra­jině známém, mluví již dvorní dekret ze 16. III. 1773”. Jaroschka v „Das Steinkohlengebiet bei Kladno, Schlan und Rakonitz” z r. 1896 uvádí 18. května 1775. Oprávněnost tohoto data doka­zuje Ing. Hase v dílku „Dějiny a vývin kladensko-bustěhradských dolů” z r. 1915.

Mohl bych uvésti ještě řadu jiných autorů a velkou řadu článků z různých odborných i den­ních časopisů německých i českých. Někde uvá­dějí se i jiná data, která už vůbec nedají se s ná­lezem uhlí u nás uvésti ve spojení.

Pokusím se nyní o objasnění otázky, od kdy je vlastně u nás uhlí známo. Již prof. Dr. Hrabák a též jiní spisovatelé dobře vycítili, že nelze z celé pánve zvoliti si určité místo, nebo určitou sloj — byť to byla i sloj hlavní — a podle nálezu uhlí v tomto místě, nebo sloji, stanoviti dobu nálezu uhlí pro celou oblast, jako se to dosud děje. Proto prof. Hrabák uvádí nález uhlí v pánvičce u Ma­lých Přílep, která je beze sporu součástí velké pánve kladenské — obdobně jako pánvička u Otvovic, nebo Lán, nebo Rakovníka — v sou­vislost s nálezem uhlí v naší pánvi. Praví: „po nálezu uhlí u Přílep tušili lidé, že odtud uhlí smě­rem ke Kladnu je uloženo, ale zdá se, že při hle­dání uhlí nalezli na více místech rudy železné” atd. Podle prof. Vacka zmiňují se staré listiny o ložisku uhlí kamenného u Malých Přílep již před r. 1463.

Nejvyšší purkrabí pražského hradu Zdeněk ze Sternberga, jenž byl v zápisném držení zboží Železné u Berouna, patřícího praž. arcibiskupství, dovolil 3 měšťanům pražským listinou ze dne 6. V. 1463, aby na jeho zboží uhlí kamenné hledáno bylo a vymínil si desátek, jak bylo tehdy v hor­nictví zvykem. Z téhož roku pochází i povolení k dolování u Malých Přílep. Že se zde pak sku­tečně dolovalo, vysvítá ze starých listinných do­kladů. Kolem r. 1500 byly mezi Unhoští a Ma­lými Přílepy, v lese zvaném „Chrbina”, při poto­ku Kačáku hutě na zpracování rud, tamtéž nale­zených. Surové železo vytavené, kujnilo se tu pak v hamrech uhlím přílepským.

Od Železné a Přílep šířilo se pátrání po uhlí do širého okolí a dospělo asi nejpravděpodobněji cestou přes četné výchozy kounovské sloje na Rakovnicku a Slánsku, k výchozům hlavní sloje kladenské u Vrapic.

Že se u Vrapic a na Slánsku v době před válkou 3O-letou dolovalo, vychází najevo ze zprávy Wintrovy, který píše, že se v roce 1570 z uhlí buštěhradského vyráběla skalice. Jelikož panství buštěhradské mělo tehdy jediné pozemky, které by pro dobývání uhlí mohly býti brány v úvahu pouze u Vrapic — ostatní pozemky byly mimo pánev a útvar kamenouhelný — pak je jasno, že se u Vrapic v té době už těžilo. Na toto dolování vztahoval se asi název místa pozdějšího nálezu sloje „Na stařinách”. Slánský kronikář pak, když líčí pohromy války 30-leté, praví: „Horní díla na dokonalou, žalostnou zkázu bídně a zarmouceně zcela k zpustošení přišla (Kakš, Hor. věst. 1942, čís. 7). Z toho plyne, že i na Slánsku se do roku 1620 dolovalo.

Po válce 30-leté postrádáme na delší dobu zpráv o dobývání uhlí u nás vůbec. Teprve v roce 1716 dne 18. prosince podali Vilém z Glouchova a Ber­nard Bulla, oba z Prahy, písemnou žádost na velkovévodkyni Toskánskou, majitelku panství zvoleněveského, o svolení k pátrání po uhlí u Otvovic. Žádost odůvodňovali tím, že dřevěné uhlí je příliš drahé. Že v kraji saazském (roz. na sever od Rakovníka na sloji kounovské nebo křídové) jsou již 4 doly na dobré uhlí černé. Dále, že doly budou blízko Prahy a uhlí dobře se zpeněží a ko­nečně, že může se tu najiti i železná ruda a vá­penec.

Roku 1717 velkovévodkyně dala své svolení a ustanovila odbornou komisi, aby půdu na zvoleněveském panství ohledala. Poddaní smějí sice pracovati na uhlí, nesmí to býti ale na úkor ro­boty. Příchozím havířům ponechává se plná svo­boda a nesmí se jim ukládati robotnické práce (St. zeměděl. archiv č. 42). Že oba pražští mě­šťané u Otvovic dolovali, vidno ze staré pozem­kové knihy velvarského soudního okresu I. z ro­ku 1720. (Tento rok uvádějí pak mnozí za po­čátek dolování u Otvovic.) O výsledcích pokus­ných prací dolovacích není dále ničeho známo.

Podle Jul. Nádvorníka přijel v roce 1757 nakupovati dříví do lesů u Lán zvoleněveský zá­mecký úředník Jan Hoser. V lesích viděl odvalové haldy při pokusných šachticích, jimiž tu hle­dali uhlí. Jelikož horniny byly stejného druhu, jaké viděl na panství zvoleněveském, oznámil to zámeckému direktoru Jaroschkovi a s jeho svo­lením hledal uhlí u vsi Olovnice, pak u panské cihelny mikovické, až se mu v údolí otvovickém podařilo nalézti mocnou sloj dobrého uhlí. Na uhlí pracoval zde od 4. VII. 1757 do 11.II. 1758 přivolaný sem zkušený horník, ale k nevalnému prospěchu panství. Teprve 1. VII. 1760 povolaný sem důlní Josef Seifert vyhloubil zde několik menších jam a štolu ve sloji 4 stopy mocné. Usta­noven tedy důlní písař. Byl jím Augustin Trögner. Doly se ponenáhlu vzmáhaly a v roce 1767 započato s dolováním i u Mikovic. (Nádvorník „Otvovice”, 1936.)

Jaroschka, podnícen úspěchem u Otvovic, obrá­til svůj zřetel na výchozy slojové u Vrapic na panství buštěhradském (Obě panství zvoleněveské a buštěhradské náležely rodu Toskánskému). U Vrapic na svých po­zemcích od začátku století 18. dolovali sedláci. Uvádí to jednak Horlivý, jednak prof. Krejčí a prof. Helmhacker, kteří v „Erläuterungen zur geologischen Karte der Umgebungen von Prag” z r. 1879, str. 104, praví: „I zde jsou staleté hor­nické práce známy zvláště z Vrapic. Byly zde již v polovině 18. století mnohé, ponejvíce sedlákům náležející malé doly, ve kterých nepořádným do­býváním povstal oheň, který dodnes zuří.” Totéž tvrdí i autoři jiní. Do Vrapic poslal Jaroschka v roce 1860 2 havíře a 5 nádeníků „aby hnali što­lu”. Přední havíř měl 18, druhý 15, nádeníci po 10 kr. denně platu. Dohled na práci měl brandýský rychtář. Desátého dne dokopali se uhlí a zalo­žili proto ihned novou štolu, ale uhlí se brzy vy­tratilo. Po řadě dalších pokusů hloubili tu důl havíři Vinkler, Fechtner a Müller. Vyhloubení dolu stálo 15 zl„ byl tedy velmi mělký. V měsíci prosinci 1771 vytěžili z dolu 397 strychů uhle. Ale těžba prý se nevyplácela. Správa panství byla nucena až do té doby kupovati uhlí na panství smečenském (z toho vyplývá, že se zde již těžilo - pvp u Studněvse - pozn. red,). Tak roku 1770 nakoupila tu 1178 strychů uhlí za 274 zl. rýnských a 52 kr. V pro­sinci 1771 zase 357 strychů za 89 zl. (Nádvor­ník). Tato vydání a pěkný příjem, který z prode­je uhlí měla sousední panství, podněcovaly Jaroschku k usilovnému pátrání po uhlí na pozem­cích svěřených mu panství, až se mu konečně podařilo od roku 1772 krýti spotřebu panství těžbou vlastních dolů. Z výkazů úředních konfe­renčních knih velkostatku buštěhradského vy­svítá, že v r. 1760 dáno bylo do účtů první vy­dání za „hledám kamenného uhlí” u Vrapic a zá­roveň prvý příjem za prodané uhlí (15 korců, po 16 kr. rýnských), které koupili na zkoušku okol­ní kováři. Avšak teprve 14. září 1772 začalo se pravidelně ve větší míře dolovati a už od 1. října 1772 veden je prvý účet důlní, ve formě tehdy obvyklých rejstříků. Od toho data můžeme sledovati ceny uhlí z dolů buštěhradské hospodářské správy. Z účtů je patrno, že do 1. VII. 1803 bylo uhlí prodáváno za jednotnou cenu, bez ohledu na druh a jakost. Od uvedeného dne bylo tříděno na kusové, kostkové a kovářské. Po prvé uhlí zdra­žilo po požáru v dole Barbora v roce 1783. Z účtů těch patrny jsou i ceny za uhlí otvovické, kde od roku 1757 až 1768 stál 1 víd. cent uhlí 7 kr.

Z uvedeného vidno, že už dávno před rokem 1772 i 1775 se ve Vrapicích dolovalo na pozem­cích selských a od roku 1760 i na pozemcích panských. (A ještě před tím u těch Lán, že... pozn. red.)

Zdá se, že autoři, kteří uvádí rok 1772 za po­čátek dolování na Kladensku, přidrželi se prostě roku, ve kterém v účtech objevují se prvé pra­videlné příjmy za prodané uhlí. Nesmí se ale zapomenouti, že velkostatek prodával jen tolik uhlí, kolik mu po krytí vlastní spotřeby zbylo. Tato vlastní spotřeba na tehdejší dobu ale nebyla ni­jak malá. Uhlím vytápěly se zámky buštěhrad­ský, jenečský a zvoleněveský. Dále ovčíny buště­hradský (111 str. uhlí ročně) a dřínský (117 str. uhlí). Rychtáři obcí, kde byly dvory panské, do­stávali po 11 str. uhlí ročně. Mimo to úředníci dostávali uhlí co deputát. Výroba uhlí ve Vrapi­cích činila r. 1773 celkem 1.093 a 1/2 strychu. V roce 1774 pak 1.335 strychů. V roce 1776 ale 10.097 a 1//2 strychu. Tato zvýšená těžba dosažena byla v dů­sledku nového nálezu uhlí v roce 1775 na uhel­ných výchozech u Vrapic, o čemž bude ještě dále pojednáno. Odtud pak již výroba stále stoupala. Tak roku 1780 vytěženo 11.362 strychů a 1 věrtel uhlí, které bylo prodáváno po 15 kr. za strych, moury pak po 5 kr. Roku 1796 dosáhla výroba 51.758 strychů uhlí, které docilovalo cen 18 kr. za strych uhlí těženého a 16 kr. za strych uhlí kovářského. Zvýšená výroba roku 1776 ukazuje, kdy opravdu nový t.zv. nález uhlí u Vrapic se stal a vylučuje rok 1772 z úvah.

V roce 1773 dne 16. března vydán byl dvorní dekret, který mluví o uhlí v našem kraji, jako o nerostu známém a rozšířeném. Není možno tudíž už s ohledem na tento dekret mluviti o ně­jakém nálezu uhlí, který se měl státi r. 1772, tedy pouze rok před jeho vydáním, nebo v r. 1775 celé 3 roky po vydání tohoto dekretu.

V roce 1775, podle jiných 1772, nalezli prý dva drvoštěpové (podle Nádvorníka a jiných tři) z obce Buckova (potomního Buštěhradu) na místě "Na stařinách” v hromádce země, krtkem vyryté kostičky lesklého uhlí. Archeolog Nádvorník tvrdí, že se tak stalo na „Dlouhé louce” pod kostelíkem sv. Jana Křtitele u Vrapic. Drvoštěpové byli za tento nález odměněni 15 později 24 strychy uhle ročně na dobu života a brandýský kovář, který uhlí rozpoznal, 6 strychy od správy velkostatku. Na památku tohoto nálezu měla býti sloužena o každém výročí mše. Pro objevení uhlí v naší pánvi je nález ten celkem bezvýznamný. Pro další rozvoj dolování na Kla­densku je ale tak důležitý, že nemůže se mu vyhnouti, kdo o počátcích dolování u nás píše. Nesmí se mu ale přičítati význam, kterého nemá. Na druhé straně, s ohledem na jeho důležitost, nutno jasně říci, kdy a kde se stal.

Že nález se nestal v roce 1765 ani 1772, ale v roce 1775, vychází najevo:

1. z listiny datované 20. VI. 1775, jíž stanovena odměna nálezcům a současně ustanoveno slou­žení děkovné mše ve výročí nálezu;

2. z listiny datované 13. XI. 1775, jíž buckovský krejčí a dohlížitel nad robotníky a panský po­sel Ambrosius Möltzer stal se dnem 1. X. 1775 prvým úředníkem dolů a jíž se mu vyměřuje plat i deputátní požitky;

3. z výkazu výroby i prodeje uhlí, jak už vpředu uvedeno.

Obě uvedené listiny otištěny jsou v Jaroschkově díle na str. 419, v Hasově díle (zkráceně), v Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen 1892, str. 419. Listina ze dne 20. června 1775 je vyří­zením a odpovědí buštěhradského hospodářského inspektora Jana Jiřího Schmirla na podání vrchní hosp. správy ve Zvoleněvsi ze dne 12. dubna té­hož roku. V tomto podání zvoleněveské vrchní správy mluví se už o nutnosti postavení domku pro hlídače u uhelného lomu („dass zur Bewa­chung dieses Edlen Kohlenbruches ein Wohnhäusel für Wächter und Kohlenbewahrer aufge­setzt werde”), jakož i o nutnosti ustanovení úřed­níka atd. Není tudíž možno, aby vrchní správa zvoleněveská již 12. dubna oznamovala nález a podávala návrhy k jeho ochraně, kdyby se nález byl stal teprve 18. května. Z toho plyne, že prvá děkovná mše sloužena byla za rok po nálezu, ale v libovolný den, který skutečnému dni nálezu neodpovídal.

Tento nález uhelné sloje přinesl velkostatku buštěhradskému velký zisk a učinil ho naráz soběstačným a na smečenské správě, pokud uhlí se týká, úplně nezávislým.

Věci neznalému bude jistě divným, proč se mluví u nás na Kladensku o tolika nálezech uhlí. První dolování dělo se zde na výchozech uhlí u Vrapic. Sloj je zde místy podložními hřbety hluchými, hluboko do pánve vnikajícími přeru­šována. Mimo to téměř rovnoběžnými, v krátké vzdálenosti se opakujícími příčními (sev.-jižními) smyky je rozdělena v úzké slojové kry, navzájem jak ve směru svislém, tak i vodorovném posunu­té. Kry, vysunuté vodorovným směrem k severu, byly pro tehdejší dolování lomem nebo štolou ztraceny, ježto se o nich nevědělo kde leží. Kry posunuté směrem jižním vycházely na den, nebo ležely nepatrně hluboko a jen na nich se tehdy rubalo. Mnohé z nich ale podélnými zlomy, směru VZ byly přerušeny, takže sloj vbrzku vymizela. Muselo se tedy při tehdejším způsobu rubání slo­je lomem nebo štolami podle výchozů pokračo­vání přerušené nebo vyklínované sloje vždy zno­vu a pracně s velkým nákladem hledati. Proto je v obvodu jedné pánve tolik nálezů uhlí a na tolika různých místech, v tak různých dobách, ač jedná se stále o jednu a tutéž uhelnou pánev a povětšině i o jednu a tutéž uhelnou sloj.

(Pokračováni.)