V době začátků těžby uhlí, hovoříme o polovině 18.století, kamenné uhlí rozhodně nebylo známým a oblíbeným zdrojem tepla. Od posledního chalupníčka až po městské panstvo – všichni topili dřevem, kterého se v městských aglomeracích spotřebovávalo obrovské množství. Proto se po řekách posílaly vory, někdy se dokonce plavilo i nezpevněné metrové dřevo, proto vzkvétala formanství a prosperovali všichni, kteří se živili těžbou dřeva. Konkrétně o lánských rolnících se tvrdilo, že jim obchod s dřevem z lacino pronajatých lesních výkazů vynášel víc, než zemědělská činnost, a tudíž zanedbávali svá hospodářství a lehce se vykupovali z robotních povinností.
Černé uhlí lidem smrdělo, sirný zápach z méně kvalitního mělčeji uloženého uhlí spotřebitelům vadil. A to natolik, že když bylo uhlí nabídnuto v době velkých mrazů městské chudině k odběru zdarma, ubylo z navezených hromad jen málo. Uhlí, na které se nenašel odbyt, bylo dokonce schválně zapalováno, aby se mohl prodat alespoň popel na hnojení polí. Uhlí tolerovali jedině kováři a skromný hutní průmysl, protože sloužilo jako lacinější varianta dřevěného uhlí. Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně.
Přicházela však doba velkých změn. Na jedné straně masivní úbytek lesů, řešený Marií Terezií tzv. lesním zákonem, na straně druhé zvýšená poptávka nastupující industriální éry po výhřevném palivu a zdroji energie.
Tehdy se dostávalo kamenné uhlí do kurzu. Začalo století páry: lokomotivy a parní stroje, které poháněly transmise prvních manufaktur, si uhlí přímo žádaly. Přestal být problém s odbytem – začala zlatá éra těžby uhlí, hon za uhlím.
