Slyšte příběh strašlivý, hrůznější o to více, že jest celý pravdivý
.
Píše se rok 1906 a nacházíme se v severofrancouzském hornickém městě Sallaumines, které leží vprostřed velikého kamenouhelného revíru. Na jedné z tamějších jam, která je vedena jako č.3 velké důlní společnosti „Compagnie des Mines de Courrieres, dne 10.března vybuchl důlní prach.
Tou dobou fáralo pod zemí dvanáct stovek horníků.
Možná bych měl přiblížit, že uhelný prach vybuchuje pouze za určitých podmínek a dozajista ne sám od sebe. Prvopočátkem takřka vždy bývá lokální výbuch třaskavých plynů (nejčastěji metanu), jejichž výbušná koncentrace je způsobena nedostatky ve větrání dolu. Iniciuje jej například trhací práce, výboj elektrického proudu, ale často i lehkomyslnost samotných horníků.
Rázová vlna primárního výbuchu zvedne usazený uhelný prach na těžních chodbách a vytvoří tak výbušnou koncentraci uhlíku již v celém dole a teprve nyní dojde k jeho prudké oxidaci. Za vysokých teplot a další rázové vlny dojde k vývinu nedýchatelných a jedovatých plynů.
Ti, kdož unikli prvnímu výbuchu, bývají takřka stoprocentně zasaženi druhou, daleko fatálnější explozí, která se dá dodatečně spolehlivě detekovat z usazenin na postižených místech. Vybuchlý uhelný prach totiž v podstatě zkoksovatí. Na rozdíl od původního prachu drhne a je šedivý. Výztuže bývají rozmetány, těžní věže často odhozeny stranou. Nedýchatelné ovzduší pak dokoná dílo zkázy.
A přesně to se také stalo na počátku 20.století ve francouzském Sallaunines.
Jámová výztuž byla poškozena natolik, že bylo při tehdejších technických možnostech takřka nemožné vypravit se dolů někoho zachránit. Záchranáři čekali na odvětrání dolu, ale čas běžel rychle. Vedení společnosti sice uklidňovalo davy před branami závodu, že jejich blízcí jistě brzy vyfárají, ale nestalo se tak.
Za dva týdny již bylo jasné, že se nikdo z více jak tisícovky horníků nezachránil. Byli tedy úředně prohlášeni za mrtvé a v blízkých kostelích probíhaly smuteční mše. Necelé jedno procento to ale dole ještě nevzdávalo. Ano, několik horníků se sveřepě probíjelo zpět na světlo denní.
Jedno z odloučených pracovišť v hloubce 350 metrů pod zemí bylo totiž zázrakem ušetřeno. Když výbuch pominul, dohodlo se jedenáct přeživších, že se šibíkem (slepá šachtice) vydají na překop. Ten byl výbuchem zdevastován natolik, že se potmě museli probíjet závalem, ve kterém nacházeli mrtvoly nešťastných kamarádů. Přiotráveni jedovatým ovzduším pokračovali přesto vpřed.
Postupovali pomalu řadu dní. Novou nadějí jim bylo setkání s důlním koníkem. Věrný pomocník horníka radostně přiklusal a vesele ržál. Také oni měli ze setkání radost. Ubili ho rychle krajčáky a následně rozkrájeli kapesními nožíky a za syrova snědli. Něco si prozřetelně nechali napotom.
Po cestě usilovně klepali na kovové předměty a dávali tak signály možným záchranářům, že zde jsou živí lidé. Jaká byla jejich radost když jim na jejich SOS začal někdo odpovídat. Zklamání pak bylo veliké, když zjistili, že jsou to jen další dva zoufalci, kteří také hledají cestu ven. Rozdělili se s nimi o zapáchající koňské maso a pokračovali společně.
.
Nešťastná třináctka se projevila v zápětí. Jeden z nich se při postupu vpřed ztratil. Když ho našli, ležel na zemi mezi ostatními mrtvolami. Měl pěnu u úst. Pokusili se ho zachránit podáváním vlastní moče (vodu neměli), ale nepovedlo se. Tak jich zbylo dvanáct.
Na dalším překopu již byl vzduch dýchatelný a byla zde dokonce i voda. Již byli blízko jámy – záchrana byla na dosah. Přes rozsáhlé závaly se však k jámě nedostali. Vrátili se tedy zpět a pokusili se proniknout k jámě z druhé strany. To se jim nakonec podařilo.
Jáma však byla kompletně poničena, signální zařízení nefungovalo. Mezi spoustou dalších mrtvol se nějaký čas pokoušeli dovolat pomoci, ale nakonec to museli ukončit. Nevzdali se ale. Vydali se černým podzemím k další jámě. Lezli poslepu, živili se hnijícím koňským masem.
Po nekonečně dlouhých dvaceti dnech konečně dotápali na pokraji sil k další jámě. Otevřeli železná kátra a oslepeni zírali do elektrického světla. Vypadali strašlivě. Děsuplně. To také potvrdil svým útěkem vyděšený hlídač maštale, který se domníval, že nepohřbení mrtví horníci si pro něho přišli. Ale protože měl srdce v pořádku, počty obětí katastrofy nerozšířil.
Poučení na závěr: nepřerušujte větrání aby se nemohl hromadit metan, likvidujte uhelný prach a nikdy, ale opravdu nikdy se nevzdávejte. Jo a pod zem s sebou aspoň hořčici. Syrová konina s močí nic moc…