Když se společnost Moravia ke konci sedmdesátých let rozešla, kupuje areál jedinný český uhlobaron na Ostravsku, podporovaný finančníky Gutmanny. Ano, jmenoval se Ignác Vondracek, počeštěle Hynek Vondráček. A kupuje opravdu lacino, údajně za 100 tisíc zlatých. Ví proč. Doly již jsou před vyčerpáním a tak z hlediska uhelných zásob moc ceny nemají. Jejich cena ale leží v jejich hlušinových odvalech. Jsou tam lupky, tedy surovina pro výrobu žáruvzdorného ostřiva. Vondráček tedy zde nekupuje zajíce v pytli, provázanost uhelného a lupkového vývoje zná ze svých místních působišť - dolu Ignác v Brantě a Ervín v Lubné. Tam již nějakou dobu těží uhlí i lupky, vypaluje je a prodává. Stejné plány má i s areálem bývalé Moravie.
Jeho plány mu však kříží katastrofální povodeň z května 1882, která si otevřela cestu do podzemí dolu Jan/Arnošt a spojovacími chodbami i do důlního pole Mořice. Zatímco Jánská se znovu rozbíhá, Mořickám už zvoní umíráček. Veškeré aktivity ukončuje opětovné zaplavení podzemí při další velké povodni v roce 1888. To už je moc i na Vondráčka. Guttmanové dávaní od projektu ruce pryč. A je konec zdejší uhelné těžby. Ovšem ne tak docela, na závěr ještě něco prozradím z málo známých skutečností.
Ale nyní se vraťme ještě do roku 1883. Je sice už po první povodni, ale Hynkovi Vondráčkovi (medailonek má v osobnostech revíru) ještě všechno klape jako na drátkách. Do budovy odstaveného dolu Mořic stěhuje stroje na zpracování jílů a na třech kruhových pecích spouští výrobu žáruvzdorných cihel a režných dlaždic. Brzy potom však předává rodinné žezlo vedení zdejších aktivit dále a na scénu vstupuje jeho syn - horní inženýr Vladimír Vondráček. Jeho ženou je Louisa, rozená Marešová (!). Nemám potvrzeno, ale je možné, že jde o dceru"našeho" Mareše. Jeho společnost se jmenuje Rakonitzer Chamotten waaren fabrik. A pevně věřím, že by udělala díru do světa, kdyby nebylo páně Vondráčkovy brzké a tragické smrti.
Teď krátká odbočka vysvětlující nadpis podkapitoly. Manželé Vondráčkovi měli mimo syna Vladimíra ještě čtyři dcery - Vlastu, Boženu, Olgu a Annu. Ty se vdaly za pány: Jana Straneckého, Josefa Kasalovského, Gustava Briskera a Aloise Mixu. To byli ti zmiňovaní "Vondráčkovi dědici" a to do budoucna to vysvětluje mnohé.
Historie se i tak ale ubírá dosti zajímavým směrem. Rozjetou šamotovou továrnu v roce 1898 se začne zajímat známý a úspěšný pražský výrobce keramiky Václav Jan Sommerschuh (opět má medailonek v osobnostech revíru) a s Josefem Kasalovským zde zakládají "Rakovnickou továrnu na šamotové zboží, mozaikové dlaždice a pece". Teď pozor - v téže době dochází k odprodeji činného dolu Barbora těžícím pod hlavičkou "Steinkohlenbergbau Moravia" (!!!) z vlastnictví společnosti Vl.Vondráček a a spol pod vedením Aloise Mixy knížeti Fürstenberovi. Nemocenská pokladna taktéž ctí jméno původní těžební společnosti Moravia. K čemu je dobrý takový uhelný důl? No, výroba páleného žáruvzdorného ostřiva je secsakra energeticky náročnou záležitostí...
No, vypadá to, že jsem s povídáním o uhelné historii šamotky u konce, ale ještě mám dovětek. V roce 1907 totiž kupuje továrnu další místně angažovaný kníže a to Jan II z Lichtenštejna a spojuje ji se svou mateřskou továrnou u Břeclavi v jednu společnost - "Rakovnickou a poštoreckou továrnu na výrobu šamotového zboží, mozaikových dlaždic a kamen". Syn Václava Jana Sommerschuha - Emil Sommerschuh - však zůstává stále ve společnosti jako její generální ředitel. A navíc firma uhlí potřebuje pro svou výrobu pochopitelně pořád. Nejdříve se sice domlouvá na kooperaci s místními knížaty Fürstenberky, ale pak se rozhodne postavit na vlastní uhelné nohy. Do toho ovšem vtrhne první světová válka, takže jeho podíl je později při vzniku republiky kapitalizován bankou a v roce 1919 tak vznikají "Rakovnické a poštorecké keramické závody akciové".
A ty mimochodem těží jíly a jílovce pro své technologické potřeby na Poddžbánsku. Ale - ale konečně realizují původní samostatný projekt vlastního uhelného dolu - otevírají na rozcestí k Lubné za Rakovníkem důl Rako! Ten se později osamostatňuje, ale to už je jiná kapitola.