NĚCO O DOLE

 

 

INFORMACE O UHELNÉM DOLE

( z brožurky "Nový život z roku 1950)

 

Základní surovinou veškeré moderní průmyslové výroby je uhlí, které se dobývá v dolech.

.

Jedete-li krajem, kde jsou uhel­né doly, jistě upoutají vaši pozornost těžní věže. Jsou to vy­soké ocelové konstrukce, postavené přímo nad těžní jamou. Těžní jáma je srdcem dolu. Jí sjíždějí do hlubin dolu a vyjíž­dějí na povrch jednopatrové až čtyřpatrové těžní klece, které vyvážejí z dolu naráz 16—128 q dobytého uhlí. V těžních kle­cích také havíři sjíždějí do dolů, fárají, a opět se vracejí na povrch. Mužstvo dopravují těžní klece rychlostí 7—10 m za vteřinu, s nákladem uhlí však jedou na povrch rychlostí dvoj­násobnou. Těžní klece jsou zavěšeny na ocelových lanech a jejich pohyb nahoru a dolů se řídí ze strojovny, která stojí u těžní věže. Ve strojovně parní nebo elektrický těžní stroj střídavě odvíjí a navíjí na bubny dvě lana, která pak ze stro­jovny vedou přes lanové kotouče na vrcholu těžní věže dolů do těžní jámy. V těžní jámě tak současně jedna těžní klec vy­jíždí nahoru, druhá sjíždí do hlubiny. Těžní jáma bývá hlu­boká někdy i několik set metrů a je pravidelně svislá. V kopco­vitém terénu vedou někdy do dolu také štoly. To jsou chod­by, které zvenčí pronikají do boku hory a jsou většinou vodo­rovné. Jen někdy mají sklon a pak se jim říká úklonné štoly.

Obrázek, samozřejmě, nepochází této propagandistické knížečky, což je poznat již z textu ;o)

Uhlí je uloženo pod zemí buď v jedné souvislé a mohutné vrstvě, která na př. na Mostecku dosahuje tloušťky až 40 m, nebo ve více vrstvách, oddělených od sebe jalovou horninou. Uhelným vrstvám říkáme sloje, jejich tloušťka se nazývá moc­nost. O mostecké hnědouhelné sloji bychom tedy řekli, že má mocnost až 40 m. Jalové hornině, která se nachází nad uhel­nou slojí, říkáme nadloží, zatímco hornina pod slojí se jme­nuje podloží.

Uhelné sloje jsou většinou skloněny. V tom případě se kol­mo k jejich směru od těžní jámy prorážejí chodby, kterým se říká překopy a kterými se vyrubané uhlí vozí k těžní jámě.

.

Překopy vedou od těžní jámy ke slojím jalovou horninou či hlušinou ve více patrech, kterým horníci říkají obzory. Kaž­dý překop vyúsťuje u těžní jámy v prostorný, vybetonovaný nebo vyzděný tunel, zvaný náraží, neboť důlní vozíky se tu zvláštním způsobem narážejí do těžní klece. Kde je blízko sebe několik slojí, razí se, v jejich společ­ném podloží, z překopu kolmo jdoucí hlavní otvírací chodba a z té se pak horníci dostanou ke slojím dílčími překopy. Z překopů se razí souběžně se slojemi t.zv. směrné chodby, a je-li některá z těchto chodeb ražena přímo v uhelné sloji, říká se jí třída. Třídy se mezi sebou spojují úklonnými chodbami.

.

Otvírá-li se nový důl, provedou se tyto práce pravidelně ve dvou horních patrech a jejich ukončením je také hotova příprava k dobývání uhlí čili k porubu. Zatím co se těží uhlí z nejhořejšího obzoru, připravuje se k porubu třetí patro. Přípravné práce pro dolování se dějí přesně podle předem vypracovaného plánu, aby založení dolu nejen vyhovovalo ulo­žení uhelných slojí a poměrům těžby, ale aby také umožnilo dokonalé odvodňování a větrání. V úsilí o vytěžení přírodního bohatství země si člověk razí cestu stále do větších hloubek.

.

Podívejme se nyní, jak se ze zemských hlubin těží slunce, zakleté tam po miliony let v uhlí. Nejprve se seznámíme s několika základními havířskými pojmy.

.

Každá chodba, která se razí, má čelní konec či předek nebo také čelbu, který stále postupuje, strop, počvu, t.j. zem, po které se chodí a těží a po níž i odtéká voda, pak dva boky čili dvě stěny. Nadložní hornina není zpravidla tak pevná, aby po vybrání uhlí ze sloje snesla obrovský tlak mohutných zem­ských vrstev. Aby nepovolila a nezavalila prázdný prostor a neznemožnila tak další vybírání uhelného ložiska, musí se strop chodby zabezpečit před zřícením. Děje se tak většinou dřevě­ným pažením čili výdřevou, někdy také ocelovými podpěrami, kterým horníci říkají ocelová výstroj. Na strop a stěny pažení nebo výstroje se připevňují elektrické kabely, plechové a dře­věné trouby pro přívod vzduchu, tak zvané lutny, a potrubí pro stlačený vzduch. Stlačeným vzduchem se v dolech pohánějí různé dobývací stroje.

.

K dobývání uhlí havíř potřebuje elektrickou nebo karbidovou lampu, motyku, zvanou špičák, lopatu, sbíjecí kladivo čili sbíječku, tesařské nářadí (pilu, sekeru, kladivo atd.) a ko­nečně známky pro označování naplněných důlních vozíků svým číslem, aby tak mohl býti vyúčtován výtěžek jeho práce. Ne­pevné uhlí horník skopává špičákem, na tvrdou horninu po­užívá sbíječky. Sbíječka je ruční strojní nářadí, poháněné stla­čeným vzduchem, které zvláštním dlátem naráží až 1300krát za minutu na pevnou vrstvu, vniká do ní a láme ji.

.

Havířům pomáhají v práci také různé brázdící a zásekové stroje. Tyto důmyslné stroje, buď umístěné na stojanech nebo se pohybující na housenkových pásech, dělají do uhelné stěny zářezy čili brázdy a záseky. Některé z nich samy i nakládají dobyté uhlí na dopravní zařízení. Jsou také zvláštní porubní pluhy a hoblíky a dokonce stroje pro ražení chodeb, které za hodinu prorazí do hloubky 75 cm chodbu 2x2 m. Naše znárod­něné doly mají v plánu, co nejvíce zmechanisovati dobývání uhlí a ulehčiti tak havíři práci.

.

Tak se již na některých dolech používá nejmodernějších uhelných kombajnů, které uhlí nejen rubají, ale i nakládají na dopravní prostředek. Výkon takového stroje je až 2 tuny uhlí za minutu. Při jiných dobývacích způsobech je uhlí dobýváno novodobými brázdícími a zásekovými stroji, o velkých výko­nech a nakládáno nakladači, které naloží za minutu 6-8 tun uhlí. Některé typy dnešních brázdičů jsou však jen částečnou mechanisací havířské práce, neboť podbrázděná sloj se pak musí sestřeliti a ručně nakládati. Aby se provedl v dolech od­střel, navrtají se strojně vrtacím kladivem nebo rotační vrtačkou do uhlí nebo horniny vrty a do nich se vloží výbušná nálož nitroglycerinová, dynamonová nebo s tekutým kyslíkem. Nejnovější nábojnice pro trhání v dolech jsou plněny stlačeným kysličníkem uhličitým. Nálože se pak utěsní a odpálí s bez­pečného místa buď zápalnou šňůrou nebo elektrickým kabe­lem. Střelná práce v dolech se musí provádět s velikou opatrností a podléhá množství předpisů.

.

Podle uložení uhelných slojí i podle těžebních poměrů se hlubinné dobývání uhlí provádí několika způsoby. Hlavní druhy dobývacích metod jsou: rubání na zával, rubání se základkou a rubání s ponecháním uhelných pilířů čilí celin.

.

Rubání na zával je obyčejně velmi hospodárné, je-li však sloj mocná a zároveň strmě skloněná, nedá se všechno uhlí vyrubat. V takovém případě říkáme, že je výrubnost malá. Ztrácí se při ní velká část cenného uhlí. Zbytky uhlí se pak velmi často zapařují a vzněcují, čímž vznikají důlní požáry. Rubání na zával je vlastně řízené zavalování čili zabořování vyrubaných nebo vybraných prostor. Tento způsob dobývání projevuje se však i na povrchu, protože náhle uvolněné nadloží vyrubaných vrstev vyvolává prudké zemské otřesy, poklesy v krajině, propadliny a také poškození staveb v dolovém poli. Metoda rubání na zával má několik způsobů: pilířování směr­né, pilířování dovrchní, směrné stěnování, dobývání v plástech a konečně vybírání mocných slojí t.zv. komorováním.

.

Rubání se základkou, při čemž se volné prostory vyplňují hlušinami, je sice dražší než rubání na zával, umožňuje však úplné vyrubání celé uhelné sloje. Je výhodnější také proto, že odstraňuje nebezpečí důlních požárů a propadlin na povrchu, neboť klesání půdy je pozvolnější. Tato metoda dobývání má též několik způsobů, kterých se užívá podle uložení sloje a podle těžebních poměrů.

.

Dobývání s ponecháním celin se používá jen ve zcela zvlášt­ních případech, protože při tomto způsobu porubu vybere se pouze 30 -50% uhlí. Zpravidla se tak uhlí dobývá jen pod obcemi. Všeobecně se považuje za nejlepší ten porubní způsob, který při největší bezpečnosti a při největším porubním výkonu na směnu a muže dává největší těžbu.

.

Také uložení sloji má vliv na způsob dobývací a vyžaduje někdy metod složitých:

Kde je sloj dostatečně mocná a chodby jsou vodorovné, nebo mají jen nepatrný sklon, nakládá se dobyté uhlí na důlní vozíky čili hunty, které pojmou 8-30 q uhlí. Kde se nedá jez­dit důlním vozíkem pro strmost nebo malou výšku vyrubaného prostoru, nakládá se uhlí při menších sklonech na třasavé žlaby, při větších sklonech na žlaby hřeblové, nebo konečně na brzdicí žlaby. Třasavé žlaby jsou složeny z ocelových ple­chů, 4 m dlouhých a spolu spojovaných, takže mohou dosáhnouti délky až 100 m. Jsou umístěny podél porubní stěny a buď jsou zavěšeny na řetězech nebo leží na kuličkách nebo koleč­kách. Uvádějí se do třasavého pohybu motorem, hnaným stla­čeným vzduchem, a tím se uhlí posunuje kupředu. Ze žlabů padá uhlí na gumové, ocelové nebo článkové do­pravní pásy, které dopravují uhlí rychlostí jednoho metru za vteřinu do míst, kam už se dá vjeti s důlními vozíky, do kte­rých pak uhlí s pásu padá. Důlní vozíky, které se plní přímo v porubu, dopraví vozač ručně po kolejích k nejbližšímu seřadišti, kde je převezme k další dopravě k jámě buď lanová dráha nebo důlní lokomotiva. Důlní lokomotivy jsou elektrické nebo na pohon stlačeným vzduchem anebo konečně lokomotivy s motory výbušnými. Rychlost důlních lokomotiv je 2—8 m za vteřinu.

.

Když plné vozíky dojedou k nárazišti, jsou odpojeny od dopravního prostředku a zvláštním zařízením, které je hnáno stlačeným vzduchem, naraženy do přistavené klece a nárazem vyrazí na druhou stranu vozíky prázdné. Pak zazní signál, klec popojede o něco výše a stejným způsobem naplní vozíky s uhlím její další patro. Když jsou naplněna všechna patra těžní klece, vyjede klec velkou rychlostí nahoru a zastaví až u povrchu, u t.zv. ohlubně jámy, odkud připravené vozíky na­ražením vyrazí opět vozíky plné, které pak někde sjíždějí po mírném svahu k třídírně, kde jsou strojním zařízením překlo­peny a uhlí se z nich vysype. V třídírně se uhlí třídí, vybírá se z něho kámen, t.zv. hlušina, načež odchází do úpraven, kde se pere a opět třídí podle velikosti uhelných kusů.

.

Podzemí dolů je celé město, neboť celková délka chodeb měří až 30 km. Jsou tam nádraží, podobná podzemním dra­hám, remizy pro lokomotivy a velké, čistě vypadající sály stro­joven pro mohutná čerpadla, která čerpají důlní vody na povrch. Na hlavních chodbách a překopech, které jsou vyztu­ženy ocelovou nebo betonovou konstrukcí, svítí elektrické svět­lo a někde jsou ještě také stáje pro důlní koně.

.

Důlní prostory jsou veliké. Schůdné prostory, na př. ve větším kamenouhelném dole činí asi 100.000 m3 a v tomto pod­zemním bludišti pracuje současně více než 1000 havířů, kteří potřebují k dýchání čerstvý vzduch, hoří tu karbidové a ben­zinové lampy, jsou v chodu různé stroje, vyvinující teplo a výfukové plyny, střelbou vzniká kouř, dochází tu k důlním po­žárům a z uhelných slojí unikají podzemní otravné plyny, které nejen ohrožují zdraví horníků, ale znamenají také stálé nebez­pečí výbuchu. Proto se všechny důlní prostory musí zásobovati čerstvým vzduchem a špatný vzduch se musí odvádět — důl se musí větrat. Stálá zásoba čerstvého vzduchu neboli větru musí být značná, jelikož na jednoho havíře se počítá až 10 m3 na minutu. Konečně nutno vzduch i ochlazovat, jinak by pobyt v důlních prostorách byl nemožný. Slovem „větry” havíř na­zývá nejen čerstvý vzduch, hnaný do dolu s povrchu, ale i vzduch z dolu vycházející a směs vzduchu s podzemními plyny. Rozeznává proto vtažné větry, t.j. vzduch čerstvý, pak větry výdušné, dále požární větry a celou skupinu nebezpečných větrů, kterým se říká dušáky, mdlé větry, špatné, zlé, otrávené a ko­nečně větry třaskavé, což je vzduch promísený methanem, v ta­kovém množství, že hrozí výbuchem.

.

K větrání dolu se používá buď větrných pecí, které se stavějí u výdušné jámy nad zemí nebo v podzemí, nebo větrníků anebo posléze odstředivých ventilátorů s velkým výkonem. Každý důl musí býti spojen s povrchem dvěma jámami nebo štolami, aby oběh větru byl dobrý. Větrné proudy v dole se řídí a rozvádějí větrnými hrázemi, dveřmi a větrnými mosty. Do pracovních předků se čerstvý vzduch při­vádí lutnami. Větrání dolů je velmi důležité pro bezpečnost práce a odvrátilo již nesčíslněkrát nebezpečí důlní katastrofy. Je-li některé místo v dole zamořeno třaskavým plynem, za­vede se tam zvýšené větrání.

.

Mimo třaskavé plyny ohrožuje práci horníka uhelný prach, utvořený z velice drobných částeček uhlí, které vznikají při rubání i transportu. Jimi se někdy vzduch tak naplní, že v jeho silném proudění v místech porubu je až 10 g prachu v 1 m3 vzduchu. Dojde-li v takovém prostředí k výbuchu třaskavých větrů, prach se rozvíří a dosáhne takové hustoty, že je v jed­nom krychlovém metru vzduchu až 70 g prachu. Taková směs prachu a vzduchu je výbušná a přenáší místní explosi dalšími výbuchy na velké vzdálenosti. Aby se čelilo tomuto nebezpečí, poprašují se taková nebezpečná místa zvláštním suchým ka­menným práškem, který nesmí obsahovat křemičité součástky, a stavějí se prachové uzávěry. Uhelný prach však nepůsobí na havířovy plíce tak nebezpečně jako kamenný prach křemičitý, který je příčinou plicní nemoci silikosy, jež ohrožuje hlavně havíře při ražení překopů.

.

A teď si povíme něco o lidech v dolech a o jejich práci.

.

Když horník nastupuje osmihodinovou směnu, dostane ve vrátnici známku se svým číslem. S touto známkou odejde do šaten, kde visí jeho pracovní šaty na řetízku u stropu, pře­vlékne se, civilní šaty vytáhne opět ke stropu a zámkem ře­tízek zajistí. Se známkou pak odchází do lampovny, kde ji odevzdá a dostane důlní lampu, na které je číslo, shodné s číslem na známce. Známka se pak zavěsí na tabuli, aby byl přehled o stavu lidí v dole. Potom horníci, kteří mají fárati do dolu, ode­jdou do denní místnosti, t.zv. cáchovny, kde jim důlní dozorci určí práci. A potom se již fárá do hlubiny.

.

Vlastní rubání uhlí provádí havíř, který je v hornickém stavu mistrem, totiž vyškoleným, kvalifikovaným dělníkem. Jemu v porubu pomáhá havířský tovaryš-nakladač, který do­byté uhlí nakládá na dopravní zařízení, vozík nebo třasavé žlaby a pomáhá havíři stavět nejnutnější výdřevu, tak zvané veřeje, někde zvané páry. Oba musí proto dobře znáti základní tesařské práce. Druhým pomocníkem havíře je vozač, odbíhač, nebo také běhač, který dopravuje plné vozíky od porubu k nejbližšímu seřadišti důlních vozíků a odtud přiváží zpět vozíky prázdné. Tito tři havíři tvoří pracovní skupinu, mající číslo shodné s číslem na známce, kterou havíř vkládá do naplněného důlního vozíku.

.

Výdřevu tříd, jakož i částečnou výdřevu překopů provádí dřevič čili důlní tesař. Hlavní překopy a některá místa v tří­dách, která jsou ohrožena velkým tlakem, zpevňují cihlovými neb betonovými vyzdívkami důlní zedníci, kteří též stavějí ochranné hráze proti šíření důlních ohňů. Jámu hloubí jamaři čili šachtaři, překopy prorážejí překopáři, kteří tvoří zvláštní skupinu havířů.

.

Menší opravy důlního nářadí, důlních strojů a lokomotiv pro­vádějí důlní zámečníci, kteří též kladou potrubí na přívod stlače­ného vzduchu. Důlní elektrotechnici kladou kabely, elektrická ve­dení, telefon, signální zařízení a opravují je. Důlní čerpadla a pohon lanových a řetězových drah obsluhují strojníci. Důlní lo­komotivy řídí důlní strojvedoucí a vlaky sestavují důlní po­sunovači. V nárazišti k obsluze těžní klece jsou zaměstnáni naražeči.

Odstřel v dole provádějí střelmistři, kteří jsou zvláště zkou­šeni a odpovědni za dodržení bezpečnostních opatření při od­střelu. Mají také na starosti podzemní skladiště výbušnin a rozbušek.

.

Těžmistr dozírá na dopravu a správný oběh důlních vozíků, důlní dozorce, který je absolventem horní školy, má dozor nad určitým počtem havířských skupin v porubném poli. Jeho po­mocníkem může býti někde jmenován i starý havíř bez zvlášt­ního školení, ale s dlouholetou praxí, tak zvaný poddůlní. Dozor nad určitou důlní oblastí čili důlním revírem má naddůlní, do­zorcem nad celým podzemím dolu je směnmistr. Oba jsou ab­solventi horní školy.

Všichni tito dozorci kontrolují také obsah třaskavých větrů v důlním vzduchu bezpečnostními lampami, tak zvanými větérkami, a jsou odpovědni za bezpečnost a bezvadný provoz v podzemí. Na větších dolech provádí technický dozor báňský in­ženýr, absolvent vysoké školy báňské, která je nyní v Ostravě, a je-li důl příliš velký, je jeho podzemí rozděleno na několik oblastí, na které dozírá několik báňských inženýrů. Ti zas pod­léhají buď vrchnímu inženýrovi čili báňskému inspektorovi nebo přímo řediteli závodu, tak zvanému závodnímu. Po skon­čení každé směny musí důlní dozorci podati písemné i ústní hlášení o průběhu prací v podzemí dolu, a to jak svému nad­řízenému směnmistrovi, tak i příslušnému inženýrovi nebo přímo závodnímu. Děje se tak ústně v raportech a písemně v důlních denících. V době, kdy se v dole nepracuje nebo ne­těží, avšak na výstroji pracují důlní tesaři a zedníci, což je obyčejně ve všední den v noci, jsou ze zaměstnanců v dole usta­noveny t.zv. požární hlídky, které procházejí pracovními místy a kontrolují, zda se uhlí nezapařilo, nevznikl-li důlní požár nebo nemá-li vzduch v dole nebezpečný obsah plynu.

.

Na povrchu u ohlubně jámy jsou pro obsluhu těžních klecí odnímači. Těžní stroj řídí strojvůdce čili řidič těžního stroje, který je vybrán z nejspolehlivějších a nejřádnějších strojníků závodu. Je podroben i psychotechnické zkoušce a přihlíží se také k tomu, žije-li v uspořádaných rodinných poměrech.

Na povrchu dolu jsou zaměstnáni různí řemeslníci k udržo­vání a opravám zařízení, topiči k obsluze kotlů, strojníci v elektrárně dolu, u vzduchových kompresorů a větrníků. Na skládce důlního dřeva pracují dělníci a v třídírnách a úpravnách jsou zaměstnáni odborně školení dělníci. V lampovně vydává lampy lampář, který je odpověden za bezvadný stav lamp. Také na povrchu dolu jsou dozorci a na ně na větších dolech dozírá opět směnmistr.

V kanceláři dolu pracují administrativní úředníci a důlní měřiči, kteří vytyčují směr nových chodeb, kontrolují jejich ražení, provádějí měření v dole a na povrchu a pořizují důlní mapy. Na větších dolech, kde jsou celá měřičská oddělení, je jejich představeným inženýr.

.

Šéfem celého důlního závodu je ředitel dolu čili závodní. Závodní ve větších revírech podléhají báňským inspektorátům a tyto inspektoráty, které mají na starosti různé oblasti revírů, podléhají pak přímo ředitelství národních podniků, se sídlem v uhelné oblasti. Celá oblast pánve tvoří obyčejně jediný báňský národní podnik.

.

Na dolech jsou také velké důlní elektrárny, mimoto briketárny, kde se uhelný prach za přidání zvláštního pojidla lisuje v cenné topivo - brikety, a u kamenouhelných dolů bývají rozsáhlé koksárny, kde se koksuje uhlí. Všechny tyto závody na dole mají svou samostatnou správu a podléhají přímo buď inspektorátu nebo ředitelství národního podniku.