Jednou z nejpotřebnějších a nejdůležitějších prací při dobývání uhelných plástů (slojů) jest bez odporu šramání. Udělání pořádného šramu vyžaduje značnou námahu a také patřičnou zručnost.
.
Co jest to vlastně šram a z jaké příčiny tento se musí někdy dělati?
Pod slovem šram vyrozumívá horník 10 až 20 cm vysoký pás vykopaný v uhelném sloji souběžně s rovinou počvy a stropu do hloubky od několika málo centimetrů až do jednoho a více metrů. Účelem šramu jest uvolnění sloje z více jak z jedné strany a tím snažší jeho dobytí. Máme-li před sebou odkrytý slůj, vykazuje tento toliko jednu stěnu volnou, podšramáním jeho dosáhneme však ještě jedné volné stěny, kteréžto dvě stěny bývají k sobě kolmé.
I v těch nejtvrdších uhelných slojích, jsou-li jednou podšramané, dá se uhlí buď střelbou neb jiným způsobem snadněji sbíti; bez šramu kopati uhlí ve slojích tvrdých a slabých stojících úplně bez tlaku bylo by věcí nemožnosti. A proto se také šramací práci věnovala vždy zvláštní pozornost, šramání hledělo se usnadniti, zlevniti. Důležitost šramání jeví se zvláště v oněch revírech, kde střelba v uhlí jest vůbec zakázána.
Má-li slůj v sobě vrstvu měkkého uhlí, dělává se šram v této. Jindy, obsahu je-li slůj vrstvu nečistou prorostlou kamením, které by mohlo uhlí znečistili, hledí se tato vrstva vyšramati a odstraniti. Za normálních okolnosti šrame se nejraději při počvě, čož jest velice důležité pro sbití sloje, poněvadž uhlí svojí vlastní váhou napomáhá k snazšímu dobytí.
Dříve vůbec, nyní pak jen v některých partiích neb následkem nedostatku stlačeného vzduchu, se šrame ručně pomocí různých kopaček (šramaček, šramůvek, nosáků), jichž vyobrazení přikládáme.
Obr. 1. znázorňuje obyčejnou jednoduchou kopačku (špičák, kylof) které se zřídka užívá ve šramu za to více ku sbíjeni a uvolnění podšramaného uhlí a trhání kamene. Váha její obnáší asi 1620 gramů.
.
Obr. 2. předvádí nám jednoduchou šramůvku užívanou výhradně při šramání. Každé toto náčiní se skládá ze dvou hlavních části:
1. železný čepel, jehož jeden konec přechází v hrot, druhý nazývá se čepec (ucho), kterým se přiklínuje na topůrko (násadu).
2. část dřevěná nazývá se topůrko, které jest o elliptickém průřezu a svým čtyřhranným koncem u kopačky jest vraženo do čepce a s ním pevně, aniž by se vytáhnouti dalo, spojeno.
U šramůvky jest násada opatřená na jednom konci zvláštní železnou objímkou o tomže průřezu jako topůrko. Tato objímka jest pevně na násadu přiklinována a odpovídá otvoru na čepelu. Naražení čepele na topůrko se děje tím způsobem, že čepel se nastrčí na topůrko na tom konci, kde není objímky a posune se až na objímku, která následkem výřezů v ni stávajících se dá otvorem v čepelu částečně sevříti a nedovolí sklouznuti. Po otupení hrotu nutno celé želízko s topůrka sejmouti a nové ostré naraziti. Šramůvka váží: čepel 750 gramů, násada 950 gramů, tj. dohromady 1700 gramů.
Další velmi zhusta užívanou šramačkou jest ona, u níž se dá spodní část hrotem opatřená po ztupení vyměnili za novou, ostrou, aniž by se čepel s topůrka sejímal. Tato se tu zove tylec, viz obr. 3. Tu se vyměňuje jenom část čepele tak zvaná špice, jejíž transport do dílny ku ostření nezpůsobuje žádných obtíží. Ve tvrdých slojích otupí havíř 20—30 těchto špicí za směnu. Šramačky tohoto druhu slouží rovněž výhradně ku šramání. Váha jejich obnáší: tylec 1450 gramů, špice 200 gramů, tj. dohromady 1650 gramů.
Často užívaným náčiním při šramáni jest dále angličák, jest to dvojitá šramůvka, jejíž dvojramenný čepel se dá s topůrka sejmouti a novým čepelem s naostřenými hroty nahraditi, (viz obr. 4). Náčiní toto jest velice důmyslně skonstruováno a jest to výrobek anglický pod značkou „Akme.“ Velmi praktické jest připevnění na násadě, která má jeden konec okutý objímkou. Objímkou se provleče dvojramenný čepel v prostřed zářezem opatřený a připevni se zvláštním klínem v otvoru objímky. Klínek má 2 výběžky, které znemožnují jeho ztrátu, tak že i po vyjmutí čepelu nemůže vypadnouti. Průměrná váha tohoto náčiní obnáší: čepel 600 gramů, násada 1050 gramů, tj. dohromady 1650 gramů. Výhoda tohoto dvojitého šramacího náčiní jest ta, že při šramání drží se oba konce čepele bez jakékoli námahy v rovnováze, kdežto při šramůvce jednoduché musí býti tato ve vodorovné poloze silou kopače držána.
Topůrka těchto šramaček se dělají obyčejně ze dřeva habrového. Jeden kopač vyšrame jmenovaným náčiním za směnu as 1,5 m2 dle tvrdosti šramového uhlí, ve tvrdých slojích 0,8 až 1,2 m2, v měkčích asi 2 m2. S hloubkou šramu rostou obtíže při šramání, poněvadž výška vyšramaného pásu se dělává co možno nejmenší, a tu při hlubším šramu nemůže horník celou svoji silu k nárazu vynaloži ti. Přes 1 m do hloubky se při ruční práci nejde.
Při práci musí šramač ležeti na boku na počvě, čímž se šramání stává velice obtížnou, zdlouhavou práci, mimo to jest šramání zvláště při větších hloubkách nebezpečno a vyžaduje zkušených, vycvičených a zvyklých horníků.
Jako jiné, méně obtížné a nebezpečné práce ruční hleděly se zaměniti za práce konané strojem, tak též tomu bylo a jest u práce šramací. Ruční šramání ve tvrdých nízkých slojích se opouští, lidské síly nahrazují se stroji, jejíchž výkonnost jest oproti ručnímu účinku několikanásobná. Obsluha a práce u takových strojů jest mnohem snažší, pohodlnější a bezpečnější.
.
Ovšem jako každá novota naráží na odpor, tak také se věc má při zaváděni strojů důlních, než časem se podá vše, a tak i strojová práce stává se oblíbenou a i se zájmem sledovanou od horníků samotných.
.
Roku 1912 sepsal Ing.Alois Kaňkovský, pro své potřeby přepsal Ing.Karel Kestner roku 2017