Došlo-li k otevření ložiska svislým důlním dílem (šachticí, šachtou, jámou), nebo úklonným dílem (štolou), bylo vyhráno. V uhelné sloji se založila mateřská chodba a z té se začaly, jedna po druhé, razit chodbice, a to směrem od jámy (metoda do pole). Po proražení jisté vzdálenosti od mateřské chodby (cca 20 - 25 metrů), která souvisela s únosností přímého nadloží, se začal zpětně okopávat bok chodbice, který měl blíž k již vyrubaným prostorům (ke stařinám).
Uhlí se těžilo pod jámu, hlušina se zakládala do vytěžených boků (ke štůsu). Nic nepotřebného se nahoru nevyváželo. Když se zpětně odkopávaná chodbice celá zavalila nadložím, zarazila se z mateřské chodby nová a proces se opakoval, a to do té doby, dokud nebylo všechno uhlí v okolí jámy vytěženo, nebo pokud se jáma nezačala hroutit sama od sebe. To se potom o kus dál založila nová jáma a prohlubovala se tak dlouho, dokud se nenarazilo na uhlí. A popsaná technologie dobývání se opakovala.
Když bylo uhlí málo, šlo se klidně o kus dál, a tak metodou pokus - omyl hromady odvalů přibývaly směrem k zóně rentabilní těžby. Nerentabilní těžba je vyznačena malými odvaly po obvodu těžební lokality, s rentabilitou těžby vzrůstá velikost a četnost odvalů.
ZDE NAJDETE ODKAZ NA GRAFIKU DOBÝVACÍCH METOD: