CO JE TO VLASTNĚ UHLÍ A JAK VZNIKLO
Uhlí je hornina organického původu.
V prvohorách bylo všude plno rostlin, které svou velikostí připomínaly naše stromy, byly však daleko primitivnější, nekvetly ani neměly plody – a ke své smůle neměly ani pořádné kořeny, a tak se běžně vyvracely. Nejznámější jsou přesličkovitá monstra rodu Calamites a plavuňovité titány rodu Lepidodendron.
Neméně gigantické byly i tehdejší lijáky za doprovodu prudkých bouří a katastrofálních vichřic.
Voda splachovala vyvrácené stromy do koryt obrovských řek a to je odnášelo do svých meandrů, do pevninských jezer nebo k okrajům moří. Zde kmeny sedimentovaly (usazovaly se) a posléze metamorfovaly (přeměňovaly) v hořlavou horninu. Tohle trvalo tisíce let a vrstvy organického materiálu přikryté bahnem a pískem (to proto neshnily – nedostal se k nim kyslík) dosáhly mocnosti stovek metrů. Bahno se časem přeměnilo na jílovce, prach na prachovce a písek na pískovce.
Následné horotvorné procesy, poklesy pevninských desek, přelití nových moří a usazování dalších sedimentů zatlačily prvohorní organické usazeniny do velkých hloubek, kde se bez přítomnosti kyslíku, za velikých tlaků nadloží a také za určité teploty postupně přeměnily na takřka 100% uhlíkatou substanci. Při tomto miliony let trvajícím procesu došlo k několikanásobné redukci mocnosti (zmáčknutí).
Uhlík se při určité teplotě za exotermní reakce, kterou nazýváme hoření, slučuje s kyslíkem. Při tom vznikají uhlíkaté plynné oxidy – kysličník uhličitý (znáte bublinky z coca-coly) a při nedokonalém hoření také jedovatý kysličník uhelnatý (znáte z cigaret). Ale hlavně při tom hoření vzniká teplo a to je základ tehdejší popularity uhlí. Do doby jeho objevení si člově vyráběl teplo pouze spalováním dřeva.
V JAKÝCH PODOBÁCH SE UHLÍ VYSKYTUJE?
Uhlí se vyskytuje ve vrstvách, které jsou v jeho případě zvané sloje. Nejsou jednolité (homogenní), jsou uloženy v různě kvalitních vrstvičkách, které se liší mj. popelnatostí (obsahem nespalitelných součástí) a výhřevností (schopností výdeje energie při hoření). Některé vsrtvičky jsou úplně nehořlavé, potom jde většinou o tmavé jílovce (ztvrdlý jíl – původně bahno), nebo prachovce (ztvrdlý do vody navátý prach), či dokonce jen o pískovce (ztvrdlý písek dopravený na místo řekou). Těm se říká proplástky.
Sloje většinou již nejsou vodorovně uložené, i když původně tak, poslušny gravitace, sedimentací vznikly. Následné horotvorné procesy – velká vrásnění, která vždy ukončovala geologickou periodu, zemské desky různě naklonila. U nás se uhlonosné polohy zanořujií zhruba pod úhlem 10° na sever. Opětovná další vrásnění zase způsobila následné zohýbání (vrásy) nebo popraskání celé desky a vzájemné posunutí takto vzniklých dílů (přesmyky a poklesy).
V dole proto nikdy nejdete po rovině. Cesta v ložisku je slušná túra – někdy do kopce (dovrchně), jindy z kopce (úpadně). Každá prasklina zvedá nebo shazuje sloj; někdy o decimetry, jindy o metry i desítky metrů.
ZDE NAJDETE ODKAZY NA OBRÁZKY VYSVĚTLUJÍCÍ POPSANÉ PŘÍPADY:
http://malodoly.rajce.idnes.cz/GEOLOGIE