BABIČKO, MY NEVÍME PŘECI, JAK SE TOPÍ VE VĚTRNÍ PECI!
Krátký výlet do historie. Nejdříve se využívalo u samostatných šachtic tzv. difůzního větrání, tedy přirozené obměny vzduchu v dole. Sami cítíte, že to asi nebylo nic moc, brownův pohyb molekul toho moc nezmůže.
Později se začal využívat přirozený "komínový tah" větrů ohřívaný nebo chlazený masivem (podle ročního období). K tomu již byla potřeba dva vstupy do podzemních prostor (dvě jámy, dvě štoly, ale nejčastěji kombinace štoly a jámy) vyústěné v různých výškových úrovních.
To bylo celkem účinné větrání v zimě a v létě, v přechodných ročních obdobích se ale větrní proud neuměl rozhodnout, kterým směrem se vydat. Na to staříci vyzráli tak, že začali stavět větrní pece, kde udržováním stálého ohně donutili výdušné větry vanout jedním směrem.
Větrní pece byly budovány buď rovnou v dole (pohodlnější a nebezpečnější), nebo na jeho povrchu (relativně bezpečná varianta).
Opatření proti zapálení jámové výdřevy spočívalo ve stavbě pecí mimo jámové komíny, ty byly s pecemi spojeny "větrními kanály".
.
Před pecí byly postaveny regulační kátra (nejčastěji zeď s otvorem, jehož velikost se měnila zasouváním prkénka (šůbr) na vtažné straně. Tam, kde bylo nebezpečí vznícení výdušných větrů, to celé bylo vylepšeno ještě primitivním protivýbuchovým zařízením na výdušné straně zdi. A aby se to dalo regulovat, muselo to mít obtokové kanály.
.
Teprve v okamžiku, kdy se začalo na dolech využívat parních pohonů (dřív k čerpání důlních vod než k těžbě rubaniny!) se objevily první ventilátory. To bylo u nás někdy v osmdesátých letech 19.století. Jejich skutečný rozvoj pak nastal až v době zavádění elektrické energie.
.
A na větrní pece se zapomnělo...
