O dolech Anně a Lauře u Rynholce
(Stručný nástin jejich vývoje napsal K.Kukla z Lán)
V roce 1904 oživl zase po dlouhých letech pustý důl Antonín (!!!!!) v blízkosti jihovýchod.strany obce Rynholce. Tento důl stál nečinně jistě 30 let. Patříval Mirošovské společnosti, která pro nedostatek čerpadel a proto, že v Libušíně u Slaného měla výnosnější důl Jan, opustila zmíněný důl a dala jej na pospas zubu času až do r. 1903, kdy koupilo jej Anglo-české kamenouhelné těžařstvo, jehož prvním řed. byl belgičan Petian.
Zdejší okolí těšilo se právem na lepší časy, neboť v zimní době nebylo práce. S nově otevřeným dolem, který dostal jméno Laura, se poměry hodně změnily. Již při prohlubování Laury jevil se čilejší rozmach práce, i venkovské, a tím se zabránilo nezaměstnanosti. Pracovalo se tenkrát přitom lacino (povrchoví dělníci měli na směnu 1 K 60 h až 2 K, výdělek proti dnešku nepatrný), ale srovnáme-li tehdejší hospodářské poměry s dnešními, doděláme se výsledku, že tenkrát bylo lépe.
Střídání mužstva (ables) po vyhloubení se dělo třikrát denně po 8 hod.směnách (šichtách). Práce, ať na chodbách (štrekách), tak na porubech (pilířích) i u dřevění (cimrunku) byla úkolová (akordní), tj. od metru aneb od vozu. Že ale sobeckost a mamon zachvátily hornictvo, ačkoli vydělávali dvakrát až třikrát tolik, co povrchoví dělníci, žádali správu závodu, aby jim prodloužila směnu aspoň na 9 hodin, k čemuž závod rád svolil.Přesto, že se potom dělnictvo domáhalo nazpět 8hod.doby pracovní, nedostalo ji, až teprve po převratě zákonem o 8hod.době pracovní ze dne 19.prosince r.1918.
Prvním závodním na dole Laura byl ing.Hruda, dosti dělnictvu nakloněný, s nímž se dobře jednalo.Druhým ing.Pospíšil (r.1907) také milý člověk. Po dobu hloubení tu působil naddůlní Ladmann a pak Zeithamel, starý dozorce, také dobrý. Kouřil rád cigarety. Jak přišel do díla, říkával: „Helete, nemáte šporko?“ A horníci, i ti, kteří nekouřili, měli připravenu cigaretu.
Je známo, že každé těžařstvo na svých dolových výměrách zjistí geologické složení hornin, sílu uloženého tam uhle,k aby podle toho zařídilo hloubku jámy, protože se mnohem snadněji dopravuje uhlí po svážných chodbách (bremsech), kde jde uhlí samočinně až na náraziště (füllort), než tahati je stroji z úpadních (tj. z chodeb, které jsou níže než náraziště).
Zdejší společnost dala zjistiti vídeňskou firmou uhelné sloje. U vrtací věže (mylně zvané bohrloch) byli zaměstnáni většinou mistři bohrmeistři) Němci. Vyvrtali několik děr, ale uhlí nenalézali. Není divu, že byli podezříváni z nekalých úmyslů. Ne nadarmo. Kdyř vrtali na místě, kde stojí nyní vila báňského ředitele p.J.Kulhánka, zpozoroval závodní Zeihamel, že tahají uhlí. Od té doby chodil dozorce s nimi a ku podivu, uhlí se potom nalezlo všude: U kříže, na Holubíně u Stochova i u mlýna na Konopasu, kde podle doslechu jsou nejmocnější sloje (flece) uhelné.
Ŕeditel Petian (správně Albert Petain, pozn. Kestner) chtěje se dostati z Laury do onoho pole, nařídil probíjet směrnou chodbu (querschlag), ale nedočkal se konce. Knihvedoucí Kurz se dopustil defraudace (zpronevěřil peníze podniku) a závod trpěl špatným odbytem. Postavení Petianovo bylo otřeseno. Brzy potom odešel. Ještě nutno vzpomenouti, že byl původcem závodní hudby, která se dlouho neudržela. Kapelníkem se stal účetní Melen. Tato hornická hudba byla z nejlepších v okolí a lišila se stejnoíkrojem: černé bluzy kimonovitě šité, dobře přiléhající ke krku, malá pelerinka, bohatě ozdobená knoflíky, rukávy, límec a náramky byly sametem lemovány a třásněmi ozdobeny, čepice (kadetky). Na slavnosti se nosívaly čáky a kožené polozástěry (fleky), které se připínaly vzadu pod bluzu všeobecně zvanou „Bergkittel“. Tento stejnokroj víc a více mizí, poněvadž se v něm vidí ještě kus starého Rakouska, protože to byly státní doly, které zavedly stejnokroj (odtud císařská kapela).
Ještě za ředitele Petiana se počala hloubiti nová jáma východně od Rynholce na poloviční cestě mezi Rynholcem a železniční stanicí Lány; ale dosaženo jen 30 m. Z něho postavena lanovka; jí bylo dopravováno uhlí vytěžené na Lauře na odbočku železnice, kterou zřídil z lánského nádraží na nynější důl Anna, čímž se provozu ulehčilo, poněvadž doprava povozy byla drahá.
Na místo Petianovo nastoupil řed.Knaur, jehož původ byl záhadný. Říkalo se, že je Angličan, ale jeho vzevření ukazovalo spíše na plemeno asiatské. Jeho předchůdce, ani on neuměl slova česky. Všeobecně se mu říkalo „Hapapa“, kteroužto přezdívku zavinila jeho řeč. Také jeho paní byla podivínkou, shromažďovala totiž zlaté 10 a 20 K, až jich nastřádala slušný pytlík. Velmi ráda se v nich přehrabávala.
Za řed. Knaura dohloubila se druhá jáma (Anna), kde se přišlo na uhel dne 26.července 1911, odtud její název. Záhy se počalo hovořit o nových pánech, což se vyplnilo v r. 1912. Řed.Knaur byl vystřídán řed.Galerem, pánem přísným, ale dbalým hornopolicejních zákonů. Od té doby stává se majitelem dolů nynější Anglo-česká kamenouhelná akciová spol. (pozn. ???). Počíná se hospodařit racionelně (účelně). Za krátko odchází i řed.Galer, přijav místo v hnědouhelné pánvi severočeské. Právě v tomto období vypukla světová válka, která mě zanesla na vojnu, kdež jsem strávil plná tři léta do r.1917. Z toho důvoduý pomlčuji o tomto období.
Těžká válečná léta v r.1917 projevila se na závodě tím, že i zde byla vojna, a to s hladem a bídou. V těch pohnutých chvílích vládl na dole Anna ing.Marian Vojtěchovský, rodem z Polska. Byl velmi popudlivý a hrubý, neostýchal se i vztáhnouti ruku na dělníka. Jemu pomáhal nadporučík, později setník, vzor rakušáckého oficíra. Ti dva poslali na frontu každého, kdo se jim nelíbil z jakékoli důvodu.
Na závodě byl zřízen potravní konsum, kde se prodávaly životní potřeby na různé „-enky“ za maximální (nejvýše přípustné ceny). Škoda, že toho bylo málo, co se dostalo na jednotlivce. Zato ti, kteří rozdělovali potraviny, se měli velmi dobře. Dělník byl nucen k nadlidským výkonům, uhlí se pravém slova smyslu drancovalo.Výše mzdy záležele na libovůli směnmistrově. Není divu, že v mnohých rodinách byla opravdová bída a že mnozí její členové zemřeli péředčasně, nedočkavše se radostné svobody.
V květnu r.1918 vypukla hornická stávka, hlavně z hladu. Horníci prohlásili: „Co nám dáte na lžíci, to my vám dáme na lopatu.“ Přišlo vojsko a zahnalo horníky násilím do dolů. Dostavila se pasivní resistence, těžilo se velice málo. Poněvadž mělo vojsko v rude zásobování, musel se později výkon zvýšit stůj co stůj. Uvádím zajímavý případ, proč byli lidé posíláni na vojnu. Horník Ant.Nováček z Kam.Žehrovic dostal kg brambor na týden. Sebral je, odešel do kanceláře a tázal se, co bude jíst 7.dne, když je bramborů jen šest. Přítomný nadporučík to považoval za drzost a poslal horníka na vojnu.
Této zvůli byl učiněn konec 28.října 1918. Marian Vojtěchovský musel opustit závod. Dělnictvo si uvědomilo, že je důležitým činitelem v republice jako jiné stavy. Hledělo si svoje postavení zlepšit a také se mu vycházelo vstříct. Zavedena osmihodinová pracovní doba, zvýšeny mzdy, zlepšena výživa, zřízeny odborové organisace. Bohužel vyskytli se později vůdcové, kteří hleděli zmařit svorný kádr dělnictva
V r.1919 řídil závod dr.techn.věd Parma. Již před jeho příchodem se počala stavěti kotelna a elektrická centrála na dole Anna, která je opatřena několika ohromnými turbinami.
Na dole se zatím zdokonalovalo technické zařízení zásluhou nynějších vůdců závodu. Nelze pomlčeti o smělém překopu do pole Besarabie, 1000 m dlouhém, jehož část (400 m) je betonována, vyzděno náraziště, zřízena strojovna pro pumpy, vypraveny strojnické, kovářské a elektrotechnické dílny. Cihelna na výrobu cihel popelových zřízena r..1922. Vedle dolu Anna továrna na umělé hnojivo “Humus“, která se však nedočkala dlouhého věku. Místo karbidových lamp zavedeny elektrické. Jejich výhody jsou: nezapáchají, nepotřebují vzduchu, jsou laciné. Nevýhody: jsou velmi těžké, je od nich málo viděti. (pozn.Kestner ;o) ;oD )
Doly Anna a Laura, patřící Anglo-české společnosti, zaměstnávaly v r.1930 celkem 1038 lidí. Toho roku se vytěžilo celkem 2,197.96O q prodejného uhlí, o 205.069 q méně než roku 1929. Průměrně pracovali horníci 25 směn v měsíci a vytěžili průměrně 7 q uhlí na směnu za průměrný denní plat 39.15 Kč. I tyto doly trpěly špatným odbytem je si jen přáti, aby nastaly co nejdříve normální poměry, aby výdělky horníků odpovídaly jejich zodpovědné a vysilující práci.
Vlastivědný sborník politického okresu slánského, rok 1930, přepsal Karel Kestner