FRAGMENT Z DÍLA "ZA HOŘÍCÍM KAMENEM" V.VODVÁŘKY

Výňatky z díla V.Vodvářky „Za hořícím kamenem“

Beattie II (Laura; Laušman II)

             Už v roce 1875 začal hloubit Anglo-česká kamenouhelná společnost na rynholeckém katastru (na severní straně kopce) zcela novou šachtu, kterou původně pojmenovali Beattie II, odkud hodlali razit chodby jižním směrem k původní  Betynce  na katastru obce Lány.

Na nový uhelný důl bylo podle zápisů přijato v roce 1875 celkem 146 zaměstnanců a v následujícím roce ještě dalších 10. Byli to havíři, důlní tesaři, pumpaři, řemeslníci různých profesí, pomocní dělníci, hašpléři, voziči, haldaři a topiči – mezi nimi i několik třináctiletých hochů.

Práce na Beattie II se nadějně rozběhly, dokonce byla vybudovaná malá elektrárna, ale hned v srpnu či v září 1876, když dosáhla čtyřhranná těžní jáma, vydřevená silnými tesařskými trámy, hloubky 80 metrů, se sice ještě neobjevilo očekávané uhelné pole, avšak některé orty zaplavila voda a počátkem roku 1877 došlo ke katastrofě, která vyřadila rynholeckou Beattie II z provozu úplně. Při plné práci znenadání vytryskl mocný pramen a příval vody rychle zaplňoval všechny chodby. Za panického úprku k šachtě zahynuli lánští havíři Karel Nedvěd a Václav Slapnička. Další těžba nebyla možná, a tak byl důl Beattie II  na dlouhá léta opuštěn; v areálu zůstal pouze hlídač.

Přestávka trvala déle než čtvrt století. Až v dubnu roku 1903 došlo k prodeji zdejšího uhelného majetku jiné, tentokrát belgické akciové společnosti[i]. Šlo o tzv. Solwayovu skupinu s názvem Compagnie D´Exploations Charbonniéres Société Anonyme z Bruselu, jež měla v čele šest představitelů. Byli to Ing. Herman Hubert z Lutichu, Ing. Julien Macar z Emborgu, Ing. August Macquert z Monsu, Edmont Solway z Bruselu, Ing. Camille Wissinger z Bruselu a advokát Emil Tournay-Solway z Bruselu.

 Nová finančně silná belgická společnost za pomoci moderního strojního vybavení vyčerpala hned v roce 1903 z opuštěné rynholecké šachty Beattie II všechnu vodu a začala dále prohlubovat její jámu, a to v eliptickém průřezu 5,20 m x 3,20m  do náraziště v hloubce 158,3 m (kde bylo v r. 1905 dosaženo ložiska uhlí)  a dále do žumpu dosahujícího hloubky 165 m.[ii] Vrchní dohled nad veškerými pracemi měl belgický ředitel Ing. Albert Petiau, v praxi je pak ve funkci závodního inženýra realizoval český Ing. Hruda.

Pravidelná těžba byla zahájena v roce 1906 (po dosažení uhelné sloje v hloubce 158 metrů a po vybavení dolu moderním strojním zařízením byla rozšířena elektrická centrála, byl vztyčen druhý komín, začala jezdit lanovka k nově postavené budově prádel na druhé straně karlovarské silnice …).

Pracovalo se na dvě směny a denně se vytěžilo průměrně 500 vozů po 5q černého uhlí. Někdy v té době změnila šachta svůj název : byla ze zdvořilosti pojmenována  Laura (po manželce rady Másla, tehdejšího přednosty c. k. revírního horního úřadu ve Slaném).

Laura byla podzemními chodbami propojena s opuštěnou lánskou Betynkou. (Beattie I u Lán začala sloužit pro Lauru jako větrná /výdušná/ jáma.)

V r. 1908 byla elektrárna na Lauře rozšířena na tři Parsonovy parní turbíny s10 kotli, celkový výkon činil 1 100 kW). Její provoz byl zastaven v roce 1926.

V lednu roku 1922 byla uzavřena smlouva mezi Anglicko-českým kamenouhelným těžařstvem a Kanceláří prezidenta republiky o vybudování vodárenského zařízení na návrší nad dolem Laura a o dodávání důlní vody pro potřeby této vodárny. Vodárenský komplex byl dokončen v roce 1923 : surová voda byla z Laury čerpána do odželezovny u Rynholeckého dvora, upravená a přefiltrovaná pak byla akumulována v přilehlém vysoko položeném vodojemu a odtud gravitačně přiváděna do Lán. Takhle to fungovalo až do roku 1965, kdy byl veškerý provoz na Lauře definitivně ukončen. [1]

Těžba uhlí na  Lauře skončila dne 30. září 1948 (současně byla definitivně uzavřena lánska Betynka). Laura však nadále plnila funkci  výdušné jámy Dolu Anna (Armáda) a zůstávala zdrojem kvalitní pitné vody pro rynholecký vodojem.[2]

K pohonu veškerých strojních zařízení na rynholecké  Beattie II (později Lauře) sloužila elektrická energie. Malá důlní elektrárna byla uvedena do provozu už r. 1877, v roce 1908 pak došlo k jejímu rozšíření na tři turbíny a deset kotlů, takže její maximální  výkon dosahoval až 1 100 kW. Elektrárna zaměstnávala 15 – 35 lidí;  v provozu byla do r. 1926. Spalovalo se tam kusové uhlí vytěžené přímo na šachtě. Odpadový červený popel se hromadil poblíž dolu na velkých haldách.[3]

Další popel dlouhodobě přibýval na Lauře v souvislosti se zpracováním lupku[4] získávaného z proplástků mezi uhelnými vrstvami. První jednoduché milíře na vypalování lupku dýmaly na  Lauře  už od r. 1908,[5] ale v r. 1939 tam bylo instalováno deset komorových pecí, v nichž se lupek vypaloval až do r. 1965, kdy začala naplno fungovat rotační pec na  blízkém Hořkovci [6]. Laura přestala existovat v dubnu roku 1966. Dne 7. dubna 1966 došlo k nepříliš zdařilému opakovanému odstřelu jejího komína a dne 20. dubna 1966 byla za pomoci autogenů, buldozeru a ocelových lan stržena také těžní věž.[7]