Na den 23.září připadá výročí "Nosecké tragedie", která začala jako běžný nezjištěný zápar, pokračovala jako nezvládnutý důlní oheň a díky zmatkům při řízení havárie stála život 20-i horníků. Vše se stalo v roce 1960.
.
Začalo to záparem na kříži chodeb úpadní č.16 a svážné č.69, který zde zapálil dřevěnou výztuž a důlní požár tímto akceleroval. To způsobilo nejprve silný vývin kouřů, posléze ohřálo důlní větry natolik, že údajně docházelo k oscilaci větrního proudu - teplo tlačilo vítr zpět, dovrchně.
.
Kouře byly zjištěny ihned při sfárání ranní směny. Požár se revírníkovi a střelmistrovi podařilo včas lokalizovat a následně nahlásit dispečerovi. Vše šlo v té době ještě zdolat vlastními prostředky. Na pracovišti však nebyla k dispozici požární voda(!), natož hasící přístroje - našli a použili zde jen jeden práškový.
.
Zhruba po hodině, kdy se již povedlo důlní vodu z vtažné strany k požářišti konečně propojit, kdy již byly hasící přístroje dovezeny v dostatečném množství a dorazila i četa záchranářů, nabyl však oheň takové dimenze, že vysoké teploty přímý zásah zcela znemožnily.
.
To již řídil zásah jako VLH hlavní inženýr dolu. Pokoušel se o přímé zdolání ohně, protože, kdyby se mu to nepovedlo, hrozilo by dlouhé odstavení pole uzavřením hrázemi pro "vyhladovění" ohně bez přístupu kyslíku. Provedl několik zásahů do větrání (zkratování větrného tahu před požářištěm), ale bez větších úspěchů.
.
Teprve, až když se mu nepovedlo přímé zdolání ohně, začal odvolávat osádky na výdušné straně požáru. Nařídil nasadit dýchací přístroje a odvést osádky k vtažné jámě. Situace v dole se však rychle měnila, vlivem nedokonalého hoření a zvratu větrných proudů došlo k zakouření a zvýšení obsahu jedovatého kysličníku uhelnatého v důlním ovzduší.
.
To vedlo VLH ke změně rozhodnutí a nechal shromáždit celou 82-člennou osádku v chodbě č.206 se záměrem vytvořit zde vháněním stlačeného vzduchu (zdroj pohonu některých strojů v podzemí) improvizovanou přetlakovou komoru a vytvořit si tak časovou rezervu pro záchranu osádky. Toto bylo standardní řešení problému.
.
Velení mužstva v přetlakovém úkrytu zajišťovak revírník, jejich spojení s VLH zase zástupce vedoucího úseku. Sice nedaleko, ale odděleně (!) na žehrovické směrné u hovorového zařízení. Ta byla ovětrávána průchozím větrným proudem a pracovník si zde ještě pouštěl z potrubí stlačený vzduch. Tím byly jeho informace o stavu v přetlakovém úkrytu zkreslené.
.
Teď k té tragedii. Situace v přetlakovém úkrytu se zřejmě revírníkovi vymkla z kontroly. Ten totiž nechal zavřít přívod stlačeného vzduchu (!!!) (údajně jen na 10 minut a údajně pro hluk znemožňující komunikaci), čímž odblokoval princip přetlakové komory a jedovatý kysličník uhelnatý mohl proniknout k osádce.
.
U některých havířů se totiž začaly projevovat první příznaky otravy (slabost, nevolnost, omdlévání). Zbytku došlo, že jejich úkryt je nezachrání. Revírníkovi se situace vymkla z pod kontroly úplně. Vydal ještě příkaz mašináři, aby uvolnil koleje pro odjezd vlaku s osádkou, ale mašinář ještě s několika jedinci na vozech s uhlím odjel směrem k jámě. Další havíři bez příkazu začali utíkat proti kouřům (pozor, to je relativně správný postup!).
.
Asi čtyři hodiny po zjištění kouřů tragedie vrcholila. Dorazivší záchranáři (měli po cestě problém s dýchacím přístrojem a tak se výrazně opozdili) nalezli přetlakový úkryt a jeho okolí poseté těly havířů, kteří dýchací přístroj nepoužili vůbec (dva si ho ani nevzali do dolu(!)), nebo ho nepoužili správně (součástí je skřipec na nos, přístroj se při použití zahřívá na vysokou teplotu).
Josef Lukášek uprostřed záchranného družstva při zásahu.
.
Celková bilance: z osmdesátky uvězněných se nepodařilo zachránit dvacet havířů. Všichni zemřeli na otravu CO, nikdo nebyl v přímém kontaktu s ohněm, nebyli tedy popáleni. Příčina tragedie? Podcenění rychlosti požáru, snaha o upřednostnění jeho přímého zdolání (záchrana zásob uhlí) před včasnou ochranou osádek, chyby v řízení osádky přetlakového úkrytu a nezvládnutí paniky revírníkem.
.
Příliš mnoho chyb. Proto se o události mnoho nemluvilo, proto u Dolu Nosek není doposud žádný pomníček obětem největšího důlního neštěstí na Kladensku. Napravill to až Klub přátel hornických tradic postavením pomníčku v areálu Dolu Mayrau. Ale v Tuchlovicích ticho po pěšině....
