HROZNÝ DEN V PŘÍBRAMSKÝCH DOLECH 2

Důl Vojtěšský.

Na důle tom udál se ráno 2. června rozčilující případ.

As o půl sedmé odhodlal se hormistr Steffan, že s hor­níky Ludlerem, Kvapilem, Duškem a Tomáškem se spustí do nejdolejších pater důlu Vojtěšského, aby tam po mrtvých i živoucích lidech pátrali. Mužové statní dostali se až k 30. obzoru, do hloubi 1030 metrů. Kvapil, Dušek a Tomášek nalezli v brzku mrtvoly horníků Milce, Duchoně, Hrubce a Malého, i naložili je do vozíku, avšak sotva smutnou tu práci skončili, seznali k svému ustrnutí, že z družiny jich hormistr Steffan s dělníkem Ludlerem zmizeli. 

Nesmírně zděšeni pustili se hned do hloubi štoly, aby druhy své vypátrali, leč hledali je po drahnou dobu nadarmo. Jsouce přesvědčeni, že se jim přihodilo neštěstí a že i oni sami snad stanou se obětí katastrofy, dali rychle osobám u vytahovadel výstražné znamení, i byli v zimničném kvapu z dolu vy­svobozeni. Horníci, kteří vytahovadlo řídili i přečetné obecenstvo byli jati postrachem, když seznali, že hormistr Steffan zůstal v dý­majících hlubinách. Jakmile mrtvoly, vozík plnící, byly složeny, vydala se okamžitě jiná skupina dělníků do šachty, aby po zmizelých pátrala.

A tu v největší hloubi, v 30. obzoru, nalezli hormistra Steffana i s horníkem Ludlerem polomrtvé, umí­rající v posledních mrákotách. Tito byli zabloudili do štol jedovatými plyny naplněných; když pak je hnilobný zápach hrozil zadusiti, vrátili se ku vchodu do obzoru. Leč tam již nenašli více vozíku, jenž se zatím s jich druhy a dvěma mrtvolami do výše vyšinul, než pak sjel opět dolů k nim, klesli oba k zemi omrá­čeni, poloudušeni žhavými výpary. Když Steffan a Ludler byli ze šachty vyneseni na čerstvý vzduch, podařilo se je po delší době lékařům vzkřísiti a k vědomí přivésti, leč trvalo to pak ještě ně­kolik hodin, než se na smrt zemdlení nebožáci zotavili. Ze­mdlení a utýraní vyhlíželi, jakoby byli vyšli z hrobu.

Mezi tím, co lékaři choré ošetřovali, přibyl k důlu ministr orby hrabě Falkenhayn; ten navštívil oka­mžitě nemocné, poptával se po jejich stavu zdravotním. Hormistr Steffan zotavil se tou dobou již tak dalece, že mohl na otázky ministrovy odpovídati; horník Ludler nebyl však s to vypravit ze sebe ani slova.

Ministr Falkenhayn navštívil katastrofou stižené doly a rozmlouval na nich o hrozném tomto neštěstí jak s úřadníky, tak i s dělníky. Na dolech zdržel se několik hodin, načež zavítal na báňské ředitelství, kde nařídil, aby pohřby všech mrtvých hor­níků děly se nákladem důlní správy, a aby vdovám jejich vyplacen byl na zmírnění nouze prozatím ihned celoměsíční plat jejich mužů. Ministra provázeli po dolech báň­ský hejtman pan Kautný a vrchní báňský a dvorní rada pan Novák, řiditel příbramských dolů. O půl 2. hod. 2. června přijel místodržitel hr. Fr. Thun. Na nádraží očekávali jej ministr hr. Falkenhayn, báňský hejtman Kautný, správce dolů, vrchní báňský rada a dvorní rada Novák, okresní hejtman baron Weber. Místodržitel prohlédl si odpoledne katastrofou stižené doly.

Pokračováno v záchranných pracích, a sice až do poledne, kdy nová řada mrtvol byla ze šachet vyvezena. Práce pomocné byly však brzo zastaveny, ježto horníci, kteří se několikráte do dolů spustili, byli již hrozně znaveni a vysíleni; několik z nich bylo dokonce jato záchvatem mdlob. Ti, kdož se vrátili ze šachet, vyprávěli, že za dřevěným brlením, i za balvany v jednotlivých patrech leží nakupeny stohy mrtvol, černým dýmem začazených, a celé kupy zurážených a utrhaných lidských údů, rukou, nohou i hlav.

V šachtě Františka Josefa, kde se rovněž horlivě pra­cuje, bylo do 7 hodin z rána vytaženo 20 mrtvol. Bylo tam na­lezeno též množství roztříštěných lidských údů. Na Anenské šachtě děly se dopoledne nové pokusy proniknouti dolů — avšak sestup osob nebyl vůbec možný.

Dle pověsti nalézá se v dole tom asi 38 horníků. Rovněž do Prokopovy šachty není možno se dosáti. Mariánská šachta ostane rovněž ještě delší dobu nepřístupnou pro dusivý kouř a jedovaté plyny. Marnými objevily se též pokusy proniknout Vojtěšskou šachtou do Mariánské. Včera o půl 1. hod. odpol. dáno z 28. obzoru šachty Františka Josefa 28 signálů zvonem, podle čehož se soudilo, že jsou dole ještě živé osoby. Horníci narychlo se spustili do 28., 29. a 30. obzoru, ale nenalezli nikoho. Také následující jízda neměla výsledků. Při třetím sestupu nalezena mrtvola horníka Aloisa Cyprina, při čtvrtém vytaženy opět dvě mrtvoly, a sice horníci Josef Němec a Josef Trčka. Mezi nalezenými mrtvolami byla jedna úplně nahá. Podle všeho myslil dotyčný horník, že bude muset proniknout plápolajícím ohněm, a proto shodil se sebe šaty, aby na něm ne­chytly; mezi tím se však ubohý muž zadusil. Zdá se, že velká část dělníků v šachtách v osudný den katastrofy zaměstnaných ani netušila, jak velké nebezpečí jim hrozí, a jen zvolna opouštěla šachty. Tím se vysvětlují též místa a polohy v nichž nalezeny mrtvoly.

Deset zachráněných dělníků nalézá se ve všeobecné nemoc­nici v Příbrami, jelikož těžce onemocněli vdechováním otravných plynů. Jsou to dělníci Josef Brda, František Mrvík, Jan Behr, Josef Svehla, Jan Sýkora, Václav Krotký, Matěj Hájek, Jan Kvapil, Štěpán Troller a Josef Skála. Nalézají se v lékařském ošetřování u dra. Pokorného.

Tři sta jeden a šedesát horníků zahynulo dle nejnovějších zpráv ve čtyřech šachtách na Hor Březových. Zjištěno, že mimo 92 mrtvol z dolů vyvezených skonalo pod zemí i 280 děl­níků, kteří jsou dosud pohřešováni. Leč úžasný seznam obětí není dosud vyčerpán, neboť ještě později přicházeli lidé ze vzdále­nějších dědin v okolí Příbrami a udávali nová jména osob, které v pondělí polední šichtu nastoupily a více se z hlubin nenavrátily.

Mrtvoly byly vytaženy dosud toliko ze tří dolů, a sice ze šachty Anenské, Vojtěšské a Františka Jo­sefa; do báně Mariánské není možno se spouštěti, ježto čpavý, omamující dým stále z ní na povrch země proniká a smrtonosné výpary plní všecky štoly až do hloubky 1000 metrů. Počet všech mrtvých těl, jež byla až do 5. hodin odpoledne 1. června z dolů vynesena, obnáší dva a devadesát, mimo to nalézá se v hořících jámách 280 horníků, kteří jsou již naprosto ztraceni. Na hřbitovech v Příbrami a Březových Horách zřizují se té doby společné hroby pro tři sta padesát nebožtíků.

Smrt pěti žáků báňské školy v dolech.

Přetruchlivá zvěst’ rozlétla se dnes na místě neštěstí a rozší­řila se rychlostí blesku po okolí Příbrami.

Záhy z rána vyšlo najevo, že zhynulo mimo zástupy hor­níků v podzemních štolách šachty Mariánské a Františka Josefa, též pět posluchačů příbramské školy hornické, kteří v pondělí o po- lednách sestoupili dolů, aby se zúčastnili praktických cvičení, k nimž jsou povinni dle řádu školního. Mezi nimi nalézali se též dva absolventi školy báňské, kteří měli již za krátko výhodná místa obdržeti. Jsou to posluchači Popelka, Koreys, Seji, Werner a Chvála, kteří vesměs skonali v podzemních štolách, byvše zadu­šeni žhoucím dýmem a jedovatými výpary.

Profesor hornické školy pan Kirschner dostavil se po polednách do dolu Františka Josefa a zůstal tu až do večera, očeká­vaje, že mezi mrtvolami, které byly ze šachty vynášeny, najde tělo některého žáka. Leč ač celé kupy zohavených těl vyvleklo vytahovadlo z hloubi dolu, nebyla dosud ani jediná mrtvola z pěti posluchačů hornické školy mezi nimi nalezena.

Na dole Františka Josefa.

Zástupy plačících žen, dítek, zvědavého lidu tísnily se v ná­dvoří šachty Františka Josefa, kde vytahovadlo bez přestání vyvrhovaio z jícnu země zablácené, krvavé mrtvoly na povrch. Vozíky, kterými se jindy stříbrná ruda k stoupám dopravuje, nepostačily po úzkých kolejích odvážeti znetvořená těla do budov skladiště báňského; v nízké kobce na slámě ležely pak mrtvoly nejpodivnějšího tvaru a podoby. Většina jich měla obličeje černé jak uhel, ruce a nohy skrou­cené, šaty rozedrány, prsty do hrudi křečovitě zaťaty; z rozpu­kaných lebek a lící prýštila krev, jedna mrtvola byla na kusy rozbita a z údů i trupu její visely hadry a cáry masa, i zely jimi bílé kosti, obličej pak změněn byl v hnusnou, beztvárnou sra­ženinu.

Jiné mrtvé tělo vytaženo bylo z dolu, jsouc jak tyč křečo­vitě napjato; jakýs horník zahynul v kleče, maje ruce k modlitbě sepjaty, jiný umřel v sedě, když svá kolena rukama objímal, a jiný opět nalezen byl mrtev stoje opřen o podpěrní sloup štoly, a drže i po smrti v ztuhlých rukou křečovitě hořící, dohasínající ka­hanec. Jedna skupina mrtvol vyhlížela, jakoby se snažila do výše vydrápati; malá jakás tlupa zhynula při práci, jiná při veselém rozhovoru a členové její skonali s úsměvem na rtech; když byli nalezeni, stále jim ještě zkamenělý úsměv kol úst pohrával.Vůbec bylo patrno, že většina obětí zemřela náhle, byvši ovanuta otravným dechem smrti, jenž rázem, pojednou jako blesk zavál v říši podzemní.

Kolem půl třetí hodiny odpolední, právě když se znavení dělníci u vytahovadla vystřídali, trhl sebou několikráte drát signálu z hlubin pustého dolu, zahučel temný ráz a rychle za sebou následovalo několik zvučných pronikavých úderů . . . Co to? Kdo dal to znamení o pomoc? Vždyť nikdo v opu­štěné šachtě víc nedlí než mrtvoly? Hrobové hrůzné ticho nastalo kolem a vše bez dechu na­slouchalo rázům výstražného cymbálu, jenž zahučel desetkrát — dvacet — osmadvacetkrát! »Nebesa! V osmadvacátém obzoru je člověk ži­voucí. . . jenž volá o pomoc!« zaburácely šachtou výkřiky a již tlupa horníků řítila se k vozu »fáracímu«, aby sjela do hloubi tisíce metrů a poskytla nešťastnému druhu záchrany.

»Šála« na ohromném lešení šachetním zarachotila, postavila se k zemi s drnkotem, a dva statní horníci, majíce ústa a nos ovázány šátkem v octě smočeným, skočili do vozu. Zazněl signál: »Dolů!« a již se řítil vozík záchranný v propast závratnou. Po drahné době ozvalo se znamení »Stát«, v hloubi 900 metrů v 28. obzoru, odkud hlas o pomoc na povrch země dolétl. Tisíce lidu sběhly se z celého okolí a nahrnuly se k šachtě dy­chtivý na výsledek záchranné výpravy, leč za okamžik doznali všichni trapného zklamání, když vůz vyjel prudce nahoru a z »fáradla« blátem prosáklého vypadly dvě nové příšerně vyhlížející mrtvoly.

Četnictvo kvapně obstoupilo vůz, tři horníci dovlékli jej ke skladišti a vrchní báňský lékař pan dr. Rosol ohledav rozbitá, rozprýskaná těla, zvolal: »Zde jsou mrtví Eduard Květina z Orlova a Antonín Gregl z Příbrami. Jsou-li tu jejich příbuzní, mo­hou dát mrtvoly dopravit do kostnice na hřbitov příbramský.« Hned se ozval ze zástupu diváků pláč a srdcervoucí nářek, a jakás ženština nuzně oděná se shrbeným vetchým starcem tlačili se k zčernalým, hrůzným mrtvolám; rodina Gréglova měla se ztra­ceným živitelem svým truchlivé shledání.

Tak to šlo dále po celý den, zvláštní pak bylo, že z dolu Františka Josefa vynášeny byly mrtvoly horníků, kteří sestoupili v pondělí do šachty Mariánské; nebožáci ti patrně v době ka­tastrofy prchali z ní štolou spojovací, ale ač zabloudili čtvrt ho­diny cesty od dolu prvnějšího, neunikli přec smrti strašlivé.

V hloubi dolu Františka  Josefa vězí celé tlupy mrtvých děl­níků ze šachty Mariánské; živ není v celé šachtě ani jediný člověk, ledaže by se zachránil poblíž ventilátorů u komínů, kde by se jednotlivci mohli pak v potápěcím zvonu před jedovatými plyny ukrýti. V dole Františka Josefa  děly se od rána od 5 hodin zkoušky, zda je možno v hloubi jeho dýchati; zkoušky prováděny byly tím způsobem, že dolů spuštěno ohromné množství rozžatých kahanců, a teprv když ani jediné světlo v hloubi 1000 m. neshaslo, byli připuštěni horníci k pracím záchranným.

Do Mariánské šachty spouštěny zase spousty řeřavého uhlí, aby se zhoubné plyny z dolu vypudily. Práce ty řídil celou noc okresní hejtman baron Weber za přítomnosti okr. komisaře Hainze, vrchního báňského rady Nováka, hormistra Sojky, vrchního báňského lékaře MUDra. Rosola, okresního lé­kaře MUDra. Wolfa a lékárníka Baborovského. Odpoledne dostavil se k dolu též ministr hrabě Falkenhayn, místodržitel hrabě Thun, princ B. Schwarzenberg a členové komise zemského trestního soudu, náměstek státního zá­stupce pan Lorenc a adjunkt pan Kurš z Prahy.

Pohřby.

Den 2. června byl jedním z nejhroznějších. Došlo totiž ku hromadnému pohřbívání nešťastníků. Za svrcho­vaně vlídného počasí scházeli se tisíce a tisíce obyvatelů ku hřbi­tovům v Březových Horách i v městě Příbrami. Přicházeli, aby vzdali poslední poctu nešťastníkům, aby byli svědky neskonalého žalu. Od počátku katastrofy jsou kostnice obklopeny davy lidí. Ženy a děti pláčou, muži v němém bolu zírají na mrtvoly svých soudruhů. Odpoledne byly první mrtvoly pohřbeny. Purkmistrovský úřad v Březových Horách vydal tuto vy­hlášku: »Městský úřad v Březových Horách oznamuje, že na roz­kaz okresního hejtmanství mrtvoly nešťastných dělníků od 3. června počínajíc vždy o 8. hodině ranní a o 6. hodině večerní budou po­hřbívány. V Příbrami dle nařízení městského úřadu budou se pohřbívati vždy o 6. hodině ranní a o 7. hodině večerní.«

Po celý den nepřestávaly zvony umíráčkem a hra­nami vyzvánějící ve své smutné jednotvárné mluvě, oznamujíce všem, že blíží se okamžik, v němž první oběti nezměrného dosud neštěstí spuštěny budou opět pod zemi, odkud před několika jen hodinami byly vytaženy. A ti, kteří očekávali své živitele, své otce a bratry s touhou a otevřenou náručí, kteří v zoufalém bolu prosili nebesa o smilování, vztahovali k nim své ruce a ručky, dnes lomili jimi nad údy již ztuhlými. Sotvaže po dlouhých úmorných hodinách, plných muk a zoufalství, dopřáno jim bylo konečně dotknouti se opět nejdražších jim klenotů, byli nuceni chystati se, že vhodí na ně poslední hroudu země, že vloží je tam, odkud není návratu. Ó běda, co tu nadějí, co tu štěstí a blaha rodinného zni­čeno!